Poslední týden byl bohatý na události, především v Evropě a blízko evropských hranic. Je zajímavé, že koronavirus se rozmnožil především ve třech světových lokalitách, a to ve východní Asii, Evropě a v prostoru severovýchodní Afriky a na Středním a Blízkém východě. Z toho vzniká iluze, že má sezónní charakter a v Evropě s příchodem teplého počasí pomine. Zde lze pouze připomenout, že v afroislámské oblasti je určitě tepleji než v Evropě, přičemž počet nakažených rychle roste od Íránu po Egypt. To, že koronavirus není detekován v zemích, jako jsou Afghánistán nebo Súdán, případně v Africe směrem k rovníku, je spíš dokladem úrovně tamního zdravotnictví, které nemá ani prostředky na testování nakažených, stejně jako Ukrajina plná demokracie. Zde si můžeme připomenout, že Afghánistán má hranici s Čínou. Zároveň však nelze přehlédnout, že mezi Afrikou a Čínou existuje velký transfer osob, protože čínští odborníci ve velkém a vojáci v menším počtu působí v mnoha zemích Afriky. A nic, žádný africký koronavirový poplach, přestože je v mnoha tamních oblastech kombinace vedra a vlhka, což tvoří ideální inkubátor pro šíření bakterií i virů. Nelze ani vyloučit, že obyvatelé Afriky, která je prolezlá všemožnými chorobami, mají vůči koronaviru určitý stupeň imunity.
Spojené státy prozatím těží z faktu, že jsou za mořem a byla včas přijata opatření pro omezení cestování ve směru do východní Asie. Totéž udělalo Rusko, kde navíc začala výroba obytných kontejnerů, kde mají být v případě masové epidemie izolováni nemocní a kontejnery umístěny na karanténní lodě. V Číně si už pravděpodobně část zasažených vypěstovala imunitu a rázná opatření vlády začínají údajně přinášet efekt. V Evropě se zasedá a žvaní a prodávají ve velkém roušky, o nichž si mnozí nemyslící myslí, že je budou chránit před virovou nákazou jako nějaké plynové masky. Nicméně koronavirus má jeden důležitý a pozitivní efekt.
Koronavirus proti afroislámské invazi
Koho chcete nejvíc vidět v Radě ČT? Jen jedno jménoAnketa
Právě koronaviru můžeme poděkovat za to, že Řecko se postavilo afroislámské invazi organizované z Turecka a Berlína. Ilegální migranti přicházejí z oblasti, která je silně zasažena koronavirem, takže mohou být jeho přenašeči. V řeckém právu existuje zákon, který umožňuje nasadit ozbrojené síly, a to i s použitím zbraní, k ochraně hranic při ohrožení státu. Takové ohrožení může být rovněž nebezpečná epidemie. Řecká policie dostala rozkaz, aby afroislámskou invazi z Turecka zastavila, a pomáhá jí armáda. Na ostrově Lesbos vypálili občané kanceláře OSN, zapálili auta tamních úředníků a zahnali je do moře, odkud prchali na člunech. Už toho mají dost. Policie zároveň udeřila na pracoviště německých neziskovkářů vyzdobených pirátskými dredami, kteří organizovali připlouvání ilegálních migrantů. Dredaři, kteří neuprchli na člunech a kladli odpor při zatýkání, dostali zasloužený nářez pendreky. Řecké vojenské letectvo pomohlo lokalizovat z letounů elektronického boje hovory převaděčů, kteří byli částečně pochytáni.
Současní ilegální migranti, kteří se snaží prorazit do Řecka, jsou všechno možné, jen ne váleční uprchlíci. Podle řeckého tisku 64 % z nich jsou Afghánci a 19 % Pákistánci. Turků je 5 % a Syřanů 4 %. V Pákistánu, Turecku válka není. V Afghánistánu již téměř dvacet let vítězí demokracie. Naše armáda tam končí, stejně jako britská. Spojené státy uzavřely mírovou dohodu s islámskými teroristy z Taálibánu a ti ji stejně nedodržují. Takzvaní Syřani nejsou nic jiného než islámští teroristé, které syrská armáda uzavřela v oblasti Idlíbu a pomalu je drtí. Prezident Asad nabídl všem možnost budovat novou mírovou zemi. Vrazi, násilníci a uřezávači hlav o něco takového nemají zájem, protože cílem jejich džihádu je aktuálně Evropa slibující kromě prostoru pro šíření islámu doživotní placenou bezpracnou dovolenou. Tuto zločineckou bandu nikdo nechce s výjimkou euromarxistů typu Merkelové, Petříčka, Rozumka a bohužel rovněž pana Schwarzenberga, který se patrně probudil po několikaletém spánku. Erdoganovi by teroristé z Idlíbu dělali v Turecku problémy. Dobře ví, jak se arabští Palestinci odvděčili jordánskému králi za azyl pokusem o ozbrojený puč a v Libanonu se vydatně podíleli na vypuknutí občanské války a islamizaci země. Nechtějí je ani islámští bratři z Íránu, Iráku nebo Saúdské Arábie, případně jiných zemí. Chtějí je pouze euromarxisté z německého Bruselu, řízení Sorosem a neméně euromarxistickými demokraty z USA.
Zde bychom si mohli připomenout, že prohraná válka v Afghánistánu a Iráku stála USA více než bilion dolarů. Kolik zaplatily další země včetně naší republiky za prohrané intervence v afroislámské oblasti, a to bez jakéhokoli pozitivního efektu, nikdo neví. Početná stáda našich euromarxistických investigativních novinářů s ČT v čele se na to neptají. Starají se o kdejakou nafouknutou prkotinu, aby odváděli pozornost od skutečných problémů. Za nesmyslně proválčené peníze by mohli žít bezpracně doma mezi svými bratry všichni afroislámští migranti, které tahá Merkelová a její poskoci do Evropy pod prapory euromarxistického multikulturalismu. Když se podíváme na mapu, uvidíme obrovské neobydlené prostory v Saúdské Arábii, Íránu či Súdánu. Tam by se za bilion a více dolarů dal vytvořit ráj pro všechny migranty, obzvláště kdyby chtěli pracovat. Nicméně o to se nikdo nesnaží, euromarxisté se svými neziskovkáři naopak ze všech sil tlačí afroislámské migranty do Evropy včetně kdejakého teroristy z Idlíbu, primitiva, násilníka, narkomafiána a povaleče prolezlého kdejakými chorobami.
EU se tak pod německým vedením stává smetištěm světa. Jak bylo zjištěno, a publikováno v knize „Nepřátelské převzetí“, kognitivní kompetence naprosté většiny z afroislámských migrantů včetně Turků je pod německou úrovní, která už dávno není na špici Evropy. Pracovně jsou většinou nepoužitelní, nebo jen pro jednoduché pomocné práce. Až na výjimky nemají ani zájem naučit se němčinu a Německo je bude všemožně tlačit do svých východních kolonií, samozřejmě s podporou Bruselu. Nedávno jedna komisařka projednávala se socialistickým euromarxistickým slouhou cizáků Petříčkem a ministrem vnitra Hamáčkem takzvanou povinnou solidaritu v rámci EU, tedy povinný přesun afroislámských migrantů z Německa k nám. Migranti z afroislámského prostoru zůstanou až na nepočetné výjimky trvalou přítěží pro domácí obyvatelstvo.
V současnosti si na sebe nevydělají ani více než tři miliony Turků v Německu, přičemž třetí generace je pracovně méně použitelná než první, zato podstatně islámsky radikálnější. A to jsou Turci z hlediska kognitivní kompetence podstatně lepší než současní ilegální migranti. Afroislámští migranti, ať už zabydlení, nebo noví, vykazují podstatně vyšší zločinnost ve srovnání s Němci, zhruba trojnásobnou. A to jsou migranti německou justicí nepokrytě zvýhodňováni v porovnání s Němci, kteří už mluví o dvojím právu. Vytvářejí velké organizované gangy, kde kralují především migranti z Libanonu. Více než třetinu osazenstva německých věznic tvoří cizinci, v Berlíně je to polovina. Naše i EU média mlčí o tom, že politický azyl získalo v Německu směšné procento ilegálních migrantů z období od roku 2015. Jenže Německo nedokáže, a pravděpodobně ani nechce, tu zbývající převážnou většinu vrátit, odkud přišli, takže se pokouší natlačit je do okolních zemí.
Psali jsme:
Armáda a policie mají chránit občany
Řekové stojí proti nepřátelské záplavě z jihovýchodu, stejně jako kdysi jejich předkové u Thermopyl. Komický ministr Hamáček chce poslat na pomoc celých osm policistů. Naše armáda by měla ukončit šaškování v Pobaltí, které může vést k jaderné válce v Evropě, a vyrazit k Thermopylám, Řekům na pomoc. Řeckou hranici je třeba bránit proti islámské invazi i se zbraní v ruce, a neváhat. Jinak mohou vojáci a policisté v EU odložit zbraně, protože jsou pro ně zbytečné.
Mohou se ozbrojit násadami od smetáků, vyzdobit je duhovými vlajkami euromarxismu a vyrazit na svazácká shromáždění pubertální mládeže, organizovaná intimním přítelem komunistického kádrováka a samozvaného kněze Halíka. Armády a policie evropských zemí jsou povinny chránit Evropu před migranty, stejně jako koronavirem. Jinak jsou nám k ničemu a nemá smysl do nich investovat. Když mohou bojovat za uran v Mali pro francouzské jaderné elektrárny zásobující zelené Německo elektřinou, je daleko víc jejich povinností chránit svoje občany v Evropě. Proč to nedělají a nepostaví se turecké agresi?
Erdoganova válka
Akce turecké armády a policie na hranicích s Řeckem nelze hodnotit jinak než jako vojenskou agresi. Turečtí vojáci vyzbrojují ilegální migranty, a dokonce se pokoušejí strhnout řecký hraniční plot. Že by jim šlo o ideologii tržního volného pohybu osob a kapitálu v rámci EU, kam se nikdy nedostanou? Kdo dal migrantům slzotvorné a jiné granáty, kdo jim dal střelné zbraně, kdo jim nebrání v útocích na hranici sousedního státu? Jsou to turecká armáda a policie. A najednou je OSN potichu, německá EU nic nedělá, aby pomohla svému členskému státu před agresí. Kde jsou sankce proti Turecku, kde nastoupení vojáci EU a NATO na řecké hranici? Vlastně se nelze divit.
V knize Helmuta Schmidta „Sebezáchova Evropy“ se uvádí, že USA vykonávaly extrémní tlak na přijetí Turecka do EU a už roku 2000 turecký ministr zahraničí avizoval potřebu přijetí 20 milionů Turků do Německa. Kdyby Rusové strhávali plot na hranici Litvy, tak by se v Bruselu a Berlíně šílelo aktivitou, vymýšlely další sankce a volalo do zbraně. Obrana EU je evidentně značně výběrová a slouží pouze k přípravě agrese proti Rusku. Ani NATO se do konfliktu svých dvou členů nemíchá. K čemu je tedy dobré, jestliže už pět let nebrání afroislámské invazi do Řecka, Itálie a Španělska? K čemu je nám OSN, k čemu jsou mezinárodní vojenské útvary budované v rámci EU, většinou pod německým velením. Neméně zajímavý je fakt, že na řecké hranici je válka, zatímco na nedaleké bulharské úplný klid.
Naprostá zbabělost, ideologická zaslepenost, ne-li zločinnost a akční impotence EU dala tureckému prezidentu Erdoganovi křídla. Pobral v roce 2017 výpalné od Německa a jeho kolonií a v podstatě neudělal nic. Peníze pravděpodobně využil na zbrojení a válku v Sýrii, kde jsou turečtí vojáci jako agresoři v rozporu s mezinárodním právem za tichého souhlasu OSN a EU. Nicméně poslední vojenské tažení a boj proti syrské armádě, která je menší a hůře vyzbrojená, se Turkům moc nedaří. Postup se brzy zastavil a bojují většinou pouze islámští teroristé v tureckém žoldu. Turci je podporují letecky a dělostřelecky. Zároveň rozjeli agresi v Libyi.
Tureckému letectvu se podařilo sestřelit čtyři syrská letadla s využitím převahy v elektronickém boji, kde letouny F-16 naváděl letoun elektronického boje, který rovněž naváděl řízenou střelu. Nicméně do oblasti přiletěl ruský letoun elektronického boje Tu-124R a turecké úspěchy končí. Turecko v rozsáhlé míře nasadilo bezpilotní letouny. Velký typ Anka se závěsníky pro čtyři bomby, případně řízené střely napadal syrskou armádu. Z deseti, kterými Turecko disponuje, již bylo sestřeleno šest a rovněž jediný extrémně drahý průzkumný typ Anka i. Ve velkém počtu se objevily na bojišti menší bezpilotní letouny Bayraktar. Část z nich byla rovněž sestřelena. Turci napadli pomocí bezpilotních letounů štáb íránských dobrovolníků a několik z nich zabili. Íránci odpálili na turecké velitelství v oblasti balistickou raketu a pobili skupinu tureckých vojáků.
Írán je v oblasti bezesporu raketovou velmocí, takže Erdogan byl varován, že další raketa může dopadnout na základnu v Incyrliku, kde jsou možná ještě skladovány některé jaderné hlavice NATO, případně i na balkón jeho domu. Turci nasadili kromě jiné techniky i dálkově řízená kolová obrněná vozidla Amazon. Výsledkem střetu s ostřílenými syrskými vojáky a íránskými dobrovolníky jsou spíš rostoucí turecké ztráty. Zároveň roste napětí mezi Ruskem a Tureckem a Izraelem a Tureckem, Egyptem a Tureckem. Erdoganovi už v podstatě nikdo nevěří, přičemž Turecko se ekonomicky propadá a opozice je stále hlasitější.
Erdogan komikem
I v našich médiích se objevil posměšný popis jednání Erdogana s prezidentem Putinem v Moskvě, a to v sálu Kateřiny Veliké. Její vojáci dobyli část území okupovaných Tureckem na jihu Ruska. V sále jsou obrazy a hodiny, které uvedené boje připomínají. Později ruská armáda napomohla k osvobození národů Balkánu od turecké okupace a teroru. Kdyby se do války nevložila Anglie, dlouholetý tvůrce evropských problémů a agresí, byli by Turci zahnáni až za Bospor.
Méně se ovšem objevily další informace z jednání. Erdogan se v Moskvě dozvěděl, že syrská a ruská armáda zajaly skupiny tureckých vojáků, kteří v rozporu s dohodami opustili svoje základny a kontrolní stanoviště kolem Idlíbu a podíleli se na boji proti syrské armádě. Kromě zakrývání ztrát a vojenských neúspěchů před vlastními občany bude muset Erdogan prosit o vydání zajatců. Při odletu byl tak vyvedený z míry, že při loučení si potřásal rukou s vlastním ministrem zahraničí ze svého doprovodu. Následně turecká armáda odtáhla z výšin kolem Latakie, kde je ruská letecká základna. Erdogan byl rovněž varován z hlediska problémů kolem plynovodu Turk Stream, které by nastaly při rozkolu s Ruskem. To by vedlo k vydatným ekonomickým ztrátám. Jeho návrat domů rozhodně nebyl vítězný.
V mezičase podepsala Čína dohodu se Sýrií o hospodářské spolupráci. Jde také o dohodu mezi Sýrií a Libyí generála Haftara. V ní jde rovněž o ropu pro Čínu. Evropská média o dohodách zarytě mlčí. To vše samozřejmě dále zeslabuje pozici Turecka. Stačí problém s Rusy a zároveň rostoucí konkurence s Izraelci z hlediska exportu plynu do EU. Nikdo nechce prodat Turecku moderní zbraňové systémy a německá baterie systému Patriot, dočasně dislokovaná v Turecku, urychleně odjela domů. Čína si určitě nenechá kazit svoje investice. Po ruce má nejen vlastní obrovitou armádu, obrovskou hospodářskou moc a ze dne na den rostoucí loďstvo, ale rovněž spřátelené režimy v polovině Afriky, které vesměs Turky nemilují. Turečtí otrokáři jsou tam dodnes v živé paměti. Roztahovačné Turky vidí neradi nejen v Libyi, ale rovněž v dalších okolních zemích.
Turecko se proto rozhodlo zvítězit aspoň na poli propagandy. K zakrytí vlastních ztrát bylo vyrobeno několik videí o vítězstvích v Sýrii. Bohužel dost primitivně. Údajně byl tureckým bezpilotním letounem zničen syrský protiletecký systém Pantsir 1. Na nočním videu bohužel nelze přehlédnout vydatnou počítačovou grafiku. Vozidlo na snímcích zcela zmizelo, což je nesmysl, takže nevíme, co se doopravdy stalo. Stejné záběry, avšak z jiného úhlu, byly prezentovány jako zničení vozidla Pantsir armády generála Haftara v Libyi. Na dalším nočním videu je prezentováno zničení syrské pěší jednotky podporované tanky. Zajímavé je porovnání velikosti údajných syrských tanků a vojáků. Syřani mají buď tanky T-72 o velikosti osobních aut, nebo třímetrové a vyšší vojáky. Jeden z nich se navíc na bojišti pohyboval na dětském odstrkovadle. Turecká videopropaganda může možná zabírat na domácí pastevce nebo absolventy evropských multikulturních a inkluzivních socialistických škol při milionových svazáckých nástupech, ale jinak slouží pouze k obveselení.
Další trapas utrpěl Erdogan v rámci nasazení bezpilotních letounů Bayraktar v Sýrii. Jeden z nich slavnostně podepsal na křídlo. Následně se objevilo syrské video tohoto letounu jako sestřeleného. Jeden ze syrských bojovníků k Erdoganovu podpisu připsal anglicky: „Jeden kebab a colu, prosím.“
Na závěr ještě jeden příběh k moskevskému jednání. Před několika lety Erdogan chtěl předvádět v Putinově sportovním stylu, avšak jako islámský jezdec, ne-li přímo vítězný emír. Nechal si přivést koně, přestože pravděpodobně neseděl ani na houpacím. Kůň evidentně nebyl agresivní a byl ježděný. Proto dovolil Erdoganovi poněkud komicky nasednout s pomocí příslušníka ochranky, který ho zvedal vzadu za kalhoty. Poté, co se elegantně uvelebil v sedle, zhruba jako na jisté míse, chopil se nový vůdce islámu hrušky sedla místo uzdy. Patrně mu nikdo neřekl, jak se kůň ovládá. Asi všichni předpokládali, že to při své genialitě dobře ví. Štolba poté koně pustil, aby se pan prezident mohl projet a předvádět. Kůň dvakrát radostně poskočil a „rajťák“ Erdogan se válel v písku, naštěstí ještě neznečištěném. Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.
Erdogan padá z koně (v roce 2011)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller
