Separatisty se podařilo zatlačit do pozadí možná i proto, že policie zůstala na straně ukrajinské vlády. Dokonce ani přes nedalekou hranici s Ruskem se do Charkova nedostalo větší množství zbraní a Moskvou vyslaných „dobrovolníků“, kteří by podle listu z Charkova udělali podobné bitevní pole jako z Doněcku či Luhansku.
V Charkově se lidé nenechají zblbnout ruskou propagandou
„Bylo to díky lidem. Díky nám, zdejším, kteří se těm proruským silám postavili,“ řekl redaktorovi listu Luboši Palatovi pětadvacetiletý Oleh. Podle něj bylo v Charkově víc lidí protirusky zaměřených proto, že to není město horníků, ale inženýrů a studentů. „Lidí, kteří se nenechají jen tak lehce zblbnout ruskou propagandou,“ dodal Oleh.
List dal ale prostor i lidem z opačného názorového břehu. Například Vasilij, dělník z jedné z mnoha místních strojírenských továren, byl stržením zdejší Leninovy sochy rozezlen. Prý to byla součást jejich historie, navíc prý šlo o největší sochu Lenina na Ukrajině, možná i na světě.
Nemají nám co říkat, jak máme žít
Vasilij si také myslí, že Ukrajinci ze západu země jim nemají co diktovat, jak mají žít. „My máme svoje tradice a oni svoje. Kdyby je Stalin v roce 1939 nepřipojil k Sovětskému svazu a Ukrajině, tak jsou dnes v Polsku. Vždyť to ani nejsou pořádní Ukrajinci,“ řekl rozčíleně redaktorovi Palatovi.
Ten upozorňuje, že nad půldruhým milionem obyvatel Charkova se vznáší hrozba bankrotu zdejších strojírenských továren. „Nevím, jak dlouho ještě budu mít práci. Bez vývozu do Ruska to tu můžeme celé uzavřít,“ řekl listu na základě vlastních zkušeností Vasilij.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
