„Plačme pro Otakara krále, který byl zabit nenadále! Vždy vlídný neskonale, chránil všechny, velké, malé, veškeré křesťany,“ zpívalo se v písni Běda, stále běda. Ale bylo, nebylo... Kolem bitvy na Moravském poli je dodnes víc dohadů než neprůstřelných faktů. Odehrála se nicméně před sedmi sty čtyřiceti lety na letní den svatého Rufa.
Pnutí ve střední Evropě
Co jí předcházelo? „Přemysl Otakar II. byl ve střední Evropě dlouho ten nejsilnější a nejvýznamnější vládce. V roce 1273 se ale uprázdnil trůn panovníka Říše římské a usedl na něj Rudolf I. Habsburský. Tvrdilo se, pravda, že říši chtěl vládnout sám Otakar, moderní výzkum to ale v zásadě popírá. Říše římská byla tehdy slepencem mnoha zemí od dánských hranic na severu po italská města na jihu a od Alsaska na západě po moravsko-uherské pomezí a její nový král chtěl logicky omezit moc svého nejvlivnějšího soupeře. A Otakar se za své vlády dopustil určitých chyb. Byl někdy až příliš autoritativní a nehodlal umně lavírovat v proudech politiky. Na územích, která získal a která se vlastně táhla až k Jadranu, dosazoval jako zemské vládce Čechy. Ti většinou hráli hlavně na sebe a místní šlechta se cítila ponížená. Také nazýval Rudolfa výsměšně zvolencem, nikoli králem,“ říká Zdeněk Čech.
Ve středoevropském prostoru se předtím odehrálo hned několik válek o nadvládu. V roce 1260 utrpěli Uhři v bitvě u Kressenbrunnu drtivou porážku v boji s českým králem, což mu ale, jak se později ukázalo, nikdy nezapomněli. A roku 1276 došlo ke klíčové konfrontaci mezi dvěma nejmocnějšími vládci centrální Evropy, Rudolfem I. a Přemyslem. V Rakousích a ve Štýrsku povstala šlechta a přešla na Rudolfovu stranu. Otakarovi zůstala v alpských zemích věrná jen Vídeň. Navíc proti němu vystoupila i část českého panstva pod vedením Vítkovců s růží ve znaku a rodu z Rýzmburka. Otakar vyrazil na ohroženou Vídeň, ale před ní, s povstáním v zádech, musel kapitulovat. Neměl dost sil. Uzavřel Vídeňský mír. Ztratil tím všechny alpské země. Nicméně bylo zřejmé, že touží po odvetě, a Rudolf chtěl v budoucnu definitivní střetnutí, které rozhodne o všem.
Před legendární bitvou se ale ve střední Evropě situace měnila. Král Rudolf I. Habsburský zaváděl pevnou fiskální politiku, což u mnoha šlechticů a měst nenašlo kladnou odezvu. Pětačtyřicetiletý Přemysl Otakar II. se v té době rozhodl, že nastal čas odplaty. Většině české šlechty jeho rytířský postoj imponoval a získal si i podporu ze severního Německa, Polska a Slezska. Vojsko vytáhlo k Vídni, kde sídlil Habsburk. V rakouském pohraničí se mu ale postavila na odpor dvě menší města, především Laa an der Thaya (Láva nad Dyjí), takže začalo obléhání. Vojsko se kvůli němu zpozdilo a do blízkosti Rudolfových šiků se dostalo až ve chvíli, kdy už podstatně zesílily.
Šiky proti sobě
Stalo se roku 1278 u vesnice Dürnkrut neboli Suché Kruty na pravém břehu řeky Moravy... „Údaje o tom, jak byla vojska početná, jsou velice rozporuplné. Jediné, co víme přesně, je fakt, že bitva byla jezdecká. Někdy se uvádí, že proti třiceti tisícům mužů Rudolfa I. Habsburského stálo zhruba pětadvacetitisícové vojsko protivníka. Nicméně dobové zprávy o bitvách psali hlavně duchovní, kteří se ve vojenství nevyznali. Historik Otakar Frankenberger starší, jehož střízlivé názory působí objektivně, tvrdil, že obě strany mohly do pole postavit nějakých pět tisíc jezdců, Rudolfova strana asi o něco víc, protože měla podporu Uhrů. Tehdy byla elitní částí vojska těžká jízda, tedy rytíři v kroužkovém brnění se začínajícími plátovými doplňky, jako byly hnátnice, kryty kloubů, prsní plechy a tak dál. Bojovali kopím, mečem či sekyrou,“ podotýká Čech, jenž ve své tetralogii Drsný střed Evropy píše o této bitvě taky.
Český král měl podle všech zpráv v těžké jízdě převahu. A tvrdí se, že vojska byla odlišena barevnými stuhami a česká strana volala „Budějovice, Praha!“, kdežto nepřítel „Kristus, Řím!“. Tak praví legenda. „Podle tehdejšího způsobu šikování mělo každé z obou vojsk tři šiky. První v Otakarově vojsku stáli čeští rytíři, které vedl ostřílený válečník Milota z Dědic. Ve druhém šiku byly německé posily, které vedl sám český král, třetí byli lehkooděnci z Polska a Slezska. Na druhé straně byla oproti tehdejším zvyklostem vepředu lehká uherská jízda krále Ladislava IV. Kumána, především lučištníci, zejména kumánští. Ve druhém a třetím šiku stáli se svými lidmi rytíři z alpských zemí a z jihu Německa,“ popisuje rozložení sil Čech.
Boj byl dlouho vyrovnaný, a Rudolf I. Habsburský se dokonce ocitl v ohrožení života, ale zachránil ho rytíř Walter z Ramschwagu (Ramswagu, Ramswegu, jméno koluje v různých verzích). Co nakonec bitvu rozhodlo v habsburský prospěch? Většinou se uvádí, že útok Rudolfovy zálohy vedené Ulrichem z Kapellenu (Kapellu) do boku české sestavy se smluveným pokřikem „Utíkají! Češi utíkají!“, což do řad Přemyslova vojska vneslo chaos.
Otazníky historie
„Lukostřelba uherských Kumánů tu a onde zranila koně českého vojska, nikoli však rytíře, ti byli krytí železem. V den bitvy bylo ovšem velké horko, což mohlo mít vliv na fyzickou výdrž těžkooděnců. Ti navíc nosili na hlavě přilby s kompaktním hledím, takže měli omezené periferní vidění. Proto se tvrdí, že zprvu nezaznamenali boční nájezd mužů Ulricha z Kapellenu. Na druhou stranu je třeba říct, že za linií rytířů bojovali v každém šiku i méně obrnění jezdci v přilbách bez hledí, kteří by takový útok viděli. Podle některých zdrojů mohl ještě bitvu zvrátit třetí Otakarův šik; do boje však nezasáhl, uprchl. Jenomže podle jiných zdrojů se už bil. V každém případě jezdci Přemyslova třetího šiku, většinou lehcí, museli prostě Kapellenův boční útok vidět. Ta bitva byla velmi sledovaná a historici se jejím průběhem zabývají dodnes. Proto je taky kolem ní stále dost otazníků. Vznikají různé teorie a názory,“ připomíná Čech nejrůznější dohady o bitvě. Jisté ovšem je, že spousta poražených se tehdy na útěku utopila v řece Moravě...
„Tuť již poznával Otakar, že nebylo více spásy pro něho: ale na ustoupení ani nepomysliv, s nemnohými, kteří při něm byli zůstali, dotíral vždy ještě na nepřátele, až druhové jeho buďto pozahynuli, aneb jako syn jeho kníže Mikuláš do zajetí upadli, a i kůň jeho pod ním ulehnul. Tu cele umdlený, nevládna již ani smysly svými, přepaden jest od několika surových vojáků, ježto hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále; aby odňali mu drahou přílbici, roztloukli ji na jeho hlavě a strhli z těla jeho celé odění,“ napsal František Palacký o posledních chvílích života chrabrého českého vládce.
Podle Zdeňka Čecha šlo tehdy opravdu hlavně o drahocennou zbroj Přemysla Otakara II. „Na fotkách, které mi ukázal antropolog Emanuel Vlček, jenž se zabýval ostatky všech našich panovníků, bylo vidět, že měl Přemysl rozťatou lebku. Strašlivou ranou sekery od temene až k očím. To už samozřejmě nemohl být na koni a s přilbou na hlavě,“ doplňuje bývalý novinář.
Česká moc se po bitvě na Moravském poli na nějaký čas zhroutila. Začala zlá doba bez skutečného krále, protože následníkem trůnu bylo ani ne sedmileté dítě. Mladičký Václav II., kterého si na pár let odvezli do Němec Braniboři. Rakouské země, kdysi Přemyslovy, plně ovládli Habsburci, a to na dlouhých šest set čtyřicet let. Nakonec panovali i u nás stejně jako v Uhrách nebo v Haliči. Jejich hegemonie skončila až po první světové válce roku 1918.
Psali jsme:
autor: Jan Rychetský
