Před týdnem v pořadu ČT Reportéři byla odvysílána reportáž o bydlení ve vyloučených lokalitách s příznačným názvem „Drahá chudoba“. Uživatelé bytů si stěžovali na podmínky, ve kterých musejí bydlet, starostové pak na ruiny, které  hyzdí obec. Na sociálních sítích si stěžují nadšení, ale málo poučení aktivisté na to, že vláda chce odložit účinnost zákona o dostupném bydlení, který prý napomůže odstranění nedostatků bytů u nás. A konečně v návrhu nově předkládaného stavebního zákona  je počítáno s velkými  právními a faktickými zvýhodněními pro velké bytové stavby nad deset tisíc bytů. Tedy jako by šlo o tři velké symptomy naší bytové krize…

Všichni představitelé obcí v pořadu vystupovali s plány na zlepšení stavu těchto zchátralých domů, na přestavbu zdejších bytů, případně jejich úplné zbourání ve prospěch účelnějších staveb. Stížnosti obou stran byly oprávněné. Jenom se představitelé obcí nikdy nezmínili o tom, co se po těchto přestavbách stane s lidmi, tedy dosavadními uživateli těchto prostor. A uživatelé, žehrající na tisícové částky, které musejí platit, jaksi zapomněli na podíl, kterým ke stavu domů a bytů přispívají svým vlastním chováním, ale zejména zapomněli sdělit, že je platí ze sociálních dávek, které jim velkoryse poskytuje stát, a velmi tak přispívá k tomuto „obchodu s chudobou“. O žádný takový obchod ve skutečnosti nejde. Jen někteří vlastníci domů a bytů poskytují bydlení lidem, kterým by je nikdo jiný neposkytl. Uvědomuje si to vůbec někdo?

Ale opatřit si bydlení v takovýchto lokalitách je asi poměrně snadné. Jeden z účastníků rozhovoru v pořadu ČT Reportéři řekl: „Stačí jeden telefon a bydlíte“. Pronajímatelů dobře žijících z těchto poměrů je dost, a pokud se spokojíte s takovou úrovní bydlení a s tím, že celý „příspěvek na bydlení“, který dostanete od státu, odevzdáte majiteli, „bydlíte“. Ale takovýto systém ,pokud jde o slušné bydlení, se u nás ovšem nevyskytuje…