Pětaosmdesátiletá Eva Tůmová žije již šestým rokem se svým o pět let starším manželem v domě pro seniory Hvězda v Praze. Rodinu, která by jim ve stáří mohla pomáhat, už nemají, pomáhá jim ale laskavý přístup zdejších pracovníků. „Máme jen pár přátel, samozřejmě i ti postupně odcházejí. My tu ale stále přežíváme a je to díky tomu, že v tomto zařízení vládne vlídnost, ochota, péče a láska,“ dodala seniorka.
Kdo by se Vám po diskutovaném odchodu Petra Dvořáka z ČT líbil v jejím čele?Anketa
Epidemie jim zkomplikovala život především v tom smyslu, že za nimi nesměly návštěvy. „Strašně nám chybí, že sem za námi nikdo nesmí. Od prvního okamžiku jsme měli tu nejpřísnější karanténu. Ale díky tomu jsme se jako jeden z mála domů seniorů v Česku uchránili,“ pokračovala.
Kvůli nedostatečnému kontaktu s rodinou lidé v domovech pro seniory trpí. „Od března tu trpíme. A nejenom my, i ostatní trpí tím, že za nimi nemůže rodina. Chybí nám osobní styk, to je úplně to nejhorší. Kontakt byl možný jen přes telefon, e-mail apod. Jeden můj syn žije v zahraničí s rodinou. Druhý zemřel před měsícem na těžkou rakovinu,“ dodala s tím, že situace se zlepšila poté, co byly návštěvy povolené, musí se však prokázat negativním testem na covid-19. Zájem byl i přes omezení značný a mnohá setkání emotivní.
Koronavirus jí vzal už mnoho přátel. „Chybí mi kontakt s mladými lidmi, s přáteli, a místo toho dostávám parte. Mnoho z nich této nemoci podlehlo. Kontakt nic nenahradí, je to deprimující, “ dodala smutně Tůmová.
Další věc, která jim velmi chybí a komplikuje život, je nemožnost chodit do obchodů. „V noci jsem si nešťastně shodila budík ze stolu a nemůžu si ani pořídit nový. Pro starého člověka, který bere prášky a musí se nechat vzbudit... neumíte si představit, jaká je to nepříjemnost,“ popisuje důchodkyně. Zmiňuje i služby, které jim chybí, jako jsou různé masáže nebo cvičení a plavání, které je udržovalo více ve formě.
„Bojíme se, nemůžeme dělat nic jiného, než se s tím smířit, je to složité. I když jsme oba s manželem optimisté a věříme, že se dočkáme konce, hlodá v nás červíček, který říká: Nemusíš se dožít zítřejšího rána,“ připustila, že mají strach.
„Potřebujeme vidět úsměv a slyšet dobré lidské slovo. Jen když nám sestřička pohladí loktem ruku, je to úplně jiné, než když jste pořád sám,“ řekla závěrem.
O svém příběhu promluvil také sedmasedmdesátiletý senior Antonín Hurych žijící v malé vesnici nacházející se ve středu tří měst – Litomyšle, Poličky a Svitav. „Žiji tu s manželkou. Cítíme se tu moc hezky, tento kraj nám dodává sílu a odvahu v tomto roce, který prožíváme,“ uvedl s tím, že celá rodina se často scházela, především v době, kdy nastalo rozvolnění po první jarní vlně.
K nemoci chová velký respekt. „Je to nová negativní hodnota v našich životech. Ovlivňuje náš život, ale spíše ve velkých městech. Na vesnici nám to nepřidalo tak zatěžující,“ řekl s tím, že je jinak velmi zaměstnaný – pěstuje zeleninu, sází ovocné stromy a stará se o několik včelstev.
Fotogalerie: - Dárce krve Holík
Zdůraznil, že je však velký rozdíl chovat vůči nemoci respekt nebo z ní mít strach. „Díky respektu máme možnost se vůči nemoci obrnit. Utvrzujeme se v tom, že se nejedná o strach, to je pro nás vzdálené slovo. Tady žijeme v izolaci,“ doplnil.
Která z mrtvých osobností Vám nejvíce schází?Anketa
Druhá vlna je pro ně nepochopitelná. „Těšili jsme se, že období první vlny překonáme a uklidní se to. Nestalo se. Vidím na lidech, že s tím nepočítali. Od zásad, které platily při první vlně, lidé upouští, nelíbí se mi to,“ dodal znepokojeně.
Zároveň zklamaně pozoruje, jak nemoc rozděluje společnost. „Jedna část politiků upřednostňuje zdraví a druhá si přeje chránit ekonomiku,“ zmínil rozpory a napětí, které na české politické půdě, v rámci boje proti koronaviru, vnímá. „Není to šťastné řešení. Lidé se zbytečně trápí a společnost se štěpí. Je to škoda,“ uzavřel senior Hurych.
Třetím a nejstarším seniorem, který zhodnotil uplynulý rok svým pohledem, byl pětadevadesátiletý Hanuš Hron, žijící ve městě nedaleko Karlových Varů. „I když zde už není, prohlašuji, že žiju se svou milovanou manželkou,“ podotkl.
Překonat osamělé chvíle mu pomáhá rodina a přátelé, byť na dálku. „Děti žijí ve vzdálenosti cca 150 až 200 km, osobně se často tolik nestýkáme. Voláme si. V okamžiku, kdy nebylo setkávání lidí nežadoucí, jsem se ale stihl sejít s padesáti lidmi, když jsem slavil v červnu své narozeniny. Díky tomu jsem své špatné pocity překonal,“ uvedl.
„Samozřejmě mi vadí že nemůžu zavolat kamarádovi a říct mu, že ho přijdu navštívit. Protože on může mít naopak obavy, že by se mohl nakazit. Prakticky žiji izolovaně, zbyly telefony, e-maily. Na Vánoce se s rodinou neuvidím, ale až to půjde, setkám se s ní s velkým jásotem,“ řekl optimisticky.
Sám se prý dosud považoval za dítě štěstěny, což mu koronavir zkomplikoval. „Dožil jsem se vysokého věku, vše jsem přežil. Jediné, co mi pocit dítěte štěstěny narušilo, je to, že zde musím prožít pár roků zrovna v této situaci,“ řekl Hron.
Strach prý ale nemá. „Ke konci života už to tak daleko stejně nemám, proč bych měl mít strach,“ pokračoval s tím, že zažil těžké chvíle za německé okupace, kdy byl tři a půl roku vězněm jako židovský občan. „Tam jsem pochopil, co je to permanentní hlad, ale přežil jsem to. Takové prožitky člověka dostatečně utuží,“ dodal senior.
„Máme tady dva póly – vládu a opozici. Člověk by čekal, že když je stát v takové situaci, že se budou kritizovat s respektem. Není přece možné, že se nenávistně napadají, místo toho, aby zde bylo nutné sjednocení. Rozumím všem argumentům, ale žádným argumentem není koronavirus, ale podzimní volby. Politici bojují o své lepší příští pozice,“ dodal Hron závěrem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: nab
