„Vždy, když píši někomu dopis, tak jej uvádím oslovením. Obyčejně je to něco jako Vážený/vážená …, nebo Milý/milá … Bohužel v tomto svém dopise vám, kteří se v současné době tak urputně derete do Evropy, to použít nemohu. Vy nejste pro mne ani vážení, ani milí,“ píše v úvodu svého otevřeného dopisu Majzlík. Zároveň však dodává, že zcela určitě by poskytl azyl svého domova tomu, kdo by byl pronásledován někým, kdo by mu chtěl ublížit, a bránil by jej. 

„Je ale samozřejmé, že tento pronásledovaný by se po celou tu dobu, co by byl v mém bytě, musel chovat dle pravidel a zvyků, které u nás máme. A v žádném případě bych nepřipustil, aby mi tam zaváděl nějaké své zvyky či pravidla jen proto, že on by to považoval za lepší. V takovém případě bych jej nejdříve upozornil na to, že takto se u mne chovat nemůže, a pokud by to nechtěl pochopit, tak bych jej s rozběhem ze svého bytu vykopl. A naprosto by mne pak již nezajímalo, jestli jej tam venku někdo zmlátí či dokonce zabije,“ poznamenává Majzlík.