Bezpečnostní expert Bohbot radil lidem: Štěstí přeje připraveným. V Izraeli se nacvičuje i v noci...

Přišlo se podívat kolem padesáti lidí – starších i mladších. A mnohdy nevycházeli z údivu.

Než v nouzi volat „pomóc!“ – je lepší třeba „hurá!“

„Nejhorší je, když si zvykneme na to, že se údajně nic nestane,“ uvedl svůj vstup David Bohbot. „Než se dostaneme do školy nebo do školky, měli bychom se zastavit, vnímat, jestli se nám něco nelíbí. Kdybyste viděli nějaké lidi, kdo vypadá jako pedofil? Pravděpodobně byste řekli, že je to tento,“ ukázal na obrázek potetovaného muže. „Ale ten to není. Je to ‚jenom‘ brutální vrah, zabil svýma rukama osm lidí. Pedofil mezi těmito třemi je ta krásná žena,“ šokoval přítomné bezpečnostní analytik. „Ublížila více než dvaceti dětem. Zničila život dětem, které znala velice dobře.

A ten, který nic neudělal, je tenhle – Quasimodo,“ ukázal hrbáče Bohbot. „Takže nikdy nehodnoťte pouze podle vzhledu. Zdání klame. Když někoho vidíte třeba před školou sedět v autě, můžete ho buď konfrontovat, nebo zjistit, kdo to je. Mnohokrát se stane, že když ho konfrontujeme, změní svůj plán. Možná, že tím zachráníme nějaké lidi,“ vyzval přítomné k větší aktivitě bezpečnostní expert.

„Nemluví se o tom, že nejvíce případů pedofilie je mezi příbuznými, kamarády. Mnohokrát jsem slyšel u lidí, kteří spáchali hrozné věci a říkali, že nevěděli, že to bude mít takový vliv na děti. Má – a hrozný. I nejlepší kamarád, blízký příbuzný, prostě vždy je třeba být opatrný. Nevěřit…“

Kamery, alarmy, tlačítka... známe?

Pak se dostal k modelové situaci odloženého zdánlivě bezprizorného zavazadla či balíčku: „Nejistota. Podezřelý předmět bez majitele. Když nemá majitele a nevíme, komu patří, je to nebezpečné. Bezpečná vzdálenost od podezřelých objektů ve volném prostoru je minimálně 150 metrů, kde jsou nějaké překážky, tak padesát metrů,“ uvedl dále česko-izraelský odborník.

„Ve škole, školce, ale i jinde je třeba jeden vchod. Ten by měl být pod kontrolou. Abychom věděli, kdy kdo kam jde a co chce. Ve škole je občas nějaká kamera. Ve školce nikdy. To je škoda. Také panikové tlačítko, které stojí maximálně tisíc korun. Je napojeno buď na policii nebo na hasiče. V Česku to prakticky není, a je to škoda. V Izraeli toto tlačítko najdete v každé škole, v každé školce,“ zdůraznil před auditoriem Bohbot.

Alarm. „Také jsem nenašel ve školách i ve školkách, vlastně v jedné ano. Přitom, při použití všichni hned vědí, že se něco děje. A lidé by měli mít konkrétní úkoly. Například jsme viděli katastrofální situaci v nemocnici, kde řádil střelec. Neměli žádné tlačítko, žádný alarm. Lidé nevěděli, co se děje. To je škoda. Takhle by se třeba vědělo, že se něco děje v nějaké místnosti, v části objektu, a nechodilo by se tam. V té nemocnici zůstali lidé minimálně půl hodiny zavřeni a nevěděli, co se děje. Čekali na zprávy,“ upozornil na tragický případ střelce Bohbot.

„Ve školách třeba učitel matematiky by měl vědět, že na záchodech není nikdo. To samé třeba tělocvikář, který zkontroluje hlavní dveře. Další učitel by měl vědět, že má hned volat policii. Když to nevíme, bude chaos. Když budou předem rozdělené a dohodnuté kompetence a úkoly, možná zachráníme život. Mimochodem, každý musí být nahraditelný,“ podtrhl Bohbot. „To znamená, že když ten daný učitel není přítomný, tak doufejme, že ho někdo nahradí, že má jeho kompetence. A rozhodně nevadí, že třeba i dva lidé zkontrolujou toalety. Pořád lepší, než nikdo. A když se něco stane, je lépe, když volá více lidí, než žádný,“ připomněl bezpečnostní expert.

Zlatý „velký bratr“

„Existuje systém ALICE. Tedy vědět, co se stalo. Bohužel, ne každá škola, nemocnice, univerzita, má alarm. Musí se tak varovat ostatní lidé. Pak je třeba, aby byli informované děti i učitelé v každé třídě. Informovat, zjistit, co se děje. Mělo by se volat rodičům, policii, prostě tak, aby někdo přijel pomoci. Pak také útočit na útočníka nebo evakuovat.

Každá škola, školka, nemocnice by měla mít takzvanou bezpečnostní místnost. Tam by byl telefon, první pomoc. „Doporučuji kamery. Pořád, kdekoliv. Mimochodem, není špatné, když mají senzory pro noční natáčení. Není špatné, když vidíte, jakou barvu trička má noční útočník,“ zdůraznil Bohbot.

„Naše povinnost je změna chování. Kdekoliv v práci, ve škole, v kině, prostě kdekoliv jsme, bychom měli pozorovat známou osobu, která se chová jinak než dříve. Někdy se doma cítíme až moc bezpeční. Ale není to tak. Všichni musí vědět, jak reagovat, kde je třeba hasicí přístroj. U nás doma to ví každý a cvičíme to, třeba i během noci,“ uvedl za smíchu přítomných Bohbot. „Štěstí přeje připraveným.“

Slova se pak ujala Alena Purkytová, tisková mluvčí Městské policie Kladno.

Ožehavý problém, jak připomněla, jsou použité injekční stříkačky po městě. A také to, že i docela malé děti jsou ponechávány samy doma. A pak je kromě nebezpečí jejich úrazu také smutná skutečnost, že mohou otevřít naprosto cizímu člověku.

Pavoučí sítě sociálních sítí

„Dalším problémem je šikana, třeba na sociálních sítích. Ty jsou většinou od 16 let, ale děti tam jsou přihlášeny již v mnohem mladším věku. Když se jich zeptáte, řeknou, že to nějak odkliknou a už tam jsou. Viděli jste už tam ty kamarády, znáte se? Prý ne, ale on mne požádal o přátelství a je to takový pěkný kluk. A je jisté, že je to takový kluk, že je mu 14? Nikdy ho neviděla. A jsme u toho,“ varovala přítomné městská policistka. „Kdo viděl film V síti, tak je to drsné. Dcera se dívá na horory, ale tady v tom případě mně po deseti minutách chtěla utéci z kina. Připravuje se verze pro školy a doufám, že se k ní dostaneme, abychom jí mohli využívat jako pomůcku pro školy a při preventivních programech.“

Nezletilí agresoři, aneb nevolejte „pomóc!“

„Často nám volají babičky a dědové, že jim přišel vnuk, chce po nich peníze a ztloukl je,“ uvedla dále kladenská mluvčí „měšťáků“ a pokračovala: „Doba je bohužel taková. Minimálně jednou týdně hlídky vyjíždějí k takovému případu, kdy vnuk nebo vnučka je schopna doma napadnout rodiče nebo prarodiče jen kvůli tomu, že po nich chtěli peníze a oni jim je nedali. Když slyšíte hluk, hádku, řinčení nádobí, zavolejte. I kdyby tam hlídka vyjížděla zbytečně, tak raději čtyřikrát přijet zbytečně než jednou přijet pozdě,“ varovala přítomné mluvčí Purkytová.

„Bohužel, se stávají se takové věci. Pan Bohbot hovořil o tom, že je při útoku třeba křičet. Co byste křičeli, kdyby se něco stalo na ulici, kdyby vám někdo vytrhl kabelku, chtěl se prát? Nekřičte „pomóc!“ Protože v tu chvíli se zabouchnou všechna okna, všichni se schovají a v tu ránu je ulice prázdná,“ překvapila s dalším poznatkem z praxe představitelka kladenské městské policie. „Dětem říkáme – křičte „hoří!“ Protože lidé se bojí o svůj majetek, tak hned se někdo podívá. Co se osvědčilo, je také křičet „hurá!“ A co učíme ty nejmenší děti – chytněte někoho za ruku a křičte „mami, mami!“, i když to tvoje maminka nebude. Lidé jsou sice z toho překvapení, ale útočník se lekne. Nikdo při tom nechce být chycen, takže dítě pustí a uteče,“ udělovala cenné praktické rady městská policistka.

„Už od malička dětem vštěpujeme čísla krizových linek, aby se nebály a zavolaly. Ale není třeba to zkoušet, jako se tu stalo, že volali hasiči, abychom zkusili z kamer zjistit, že z telefonní budky v Kročehlavech jim pořád někdo volá, směje se jim a vulgárně jim nadává. Kolega z kamerového systému tedy zaměřil kameru na telefonní budku a tak jsme zjistili, že to byli kluci ze základní školy, nějaká šestá, sedmá třída, a dělali si srandu. Než stihli zavěsit sluchátko, protože hasiči natahovali rozhovor, hlídka přijela, dětičky pochytala a poslala je domů rodičům. A prý, to by náš kluk nikdy neudělal. Tak jim říkáme – ale udělal, přijďte se k nám podívat na kamerový záznam.“

„Určitě si pamatujete, jak nám zavolali, že na mostě je bomba, což byl dopravní kolaps v Kladně. Ještě ten den toho volajícího policie odhalila,“ konstatovala Alena Purkytová.

Jak komunikovat bez komunikace

Bohbot pak pokračoval: „Měli bychom vnímat. Jak se komunikuje během katastrofy? Nejjednodušší je mobilem, ale stane se, že je přetížená síť. Možnost je internet, ale když nejde, je třeba psát vzkazy a zprávy. Je třeba vědět o nějakém místě setkání, kde vaši nejbližší příbuzní, kdyby se něco stalo, tak jdou a tam počkají. I když už moje děti jsou starší, tak víme, kde, kdy a i to, že máme nejen jedno místo, ale i druhé, třetí,“ informoval bezpečnostní expert. „Když máme místo setkání a vzkazy, je třeba mít také heslo, jazyk. Prostě nechci nechávat přesný vzkaz, který by byl i pro ostatní, pro které to samozřejmě není určeno. Prostě, cokoliv tam bude psané, tak o hodinu více, nebo o dvě hodiny dřív. Třeba když kolega vzkáže, že nechal peníze v trezoru a nedostane se tam, tak jistě nechceme, aby to všichni věděli a tak se udělá nějaká změna s písmenky. Pravděpodobně většina z vás si špitá, že to nepotřebujeme. Ale hle – koronavirus, už je tu. Nikdy nevíme, co se může stát.“

„A ta hesla, to je přece možné i když jsou děti samy doma a otevřou, jen na slovo, které si před tím řekneme – ne tedy „Kdo je?“ – „Táta. Otevři rychle.“ To může říci každý. Třeba to není táta.“ Podle Davida Bohbota je třeba poděkovat policii: „Za to, co pro nás dělá. Někdy si myslíme, že to musí dělat. Ne, tak to není. Oni dělají všechno pro to, abychom měli normální život. Když jsem sem přišel před dvaceti lety, tak je to teď již rozdíl. Policie je lepší, rychlejší, má lepší technologie.“

Made in Palestina: Molotovovy koktejly

Muž středních let se v krátké diskusi pozeptal: „Když se pořád hovoří o palestinském státu. Z čeho žije? Co tvoří? Vyrábí?“

„Nic…“ bylo slyšet se smíchem z auditoria

Bohbot na to diplomaticky: „Nejsme tu dnes kvůli politice. Na otázku neodpovím, protože nevím o tom, co oni vyrábějí…“

„Zápalný láhve!“ zaznělo z publika.

„Necítím nenávist vůči nikomu. Ale já se starám o bezpečnost a snažím se být produktivní. Stát Izrael vyrábí mnoho důležitých produktivních věcí. A na to se soustředím,“ uvedl David Bohbot a muž pochválil židovský stát slovy: „Tato země mne nadchla a všem doporučuji, aby tam jel, protože tam přehodnotí své názory.“

Bohbot poté uvedl: „Musím říci, že v určitých věcech je Izrael bezpečnější než Česká republika. Zní to divně, ale tak to je. A my musíme udělat všechno co můžeme, aby tady byl bezpečnější život pro nás pro všechny.“ Odměnou mu byl velký potlesk.

Další dotaz byl tak trochu konfrontační, ale jistě provokativní: „Česká republika není stát Izrael. My jsme stále přesvědčováni, jak jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. Máme anketu Bezpečný kraj, bezpečné město Není to trochu strašení?“

Bohbot: Jak můžete vědět, že auto je vždy bezpečné? Nevíte, co se stane. My jako Česká republika jsme připraveni… nevím na co,“ povzdechl si expert. „Naštěstí se tady skoro nic nestalo. Ano, byly hrozné věci, ale přesto je tu klid. Zatím. Zatím na nás nikdo nic nezkusil…“