Boj proti dezinformacím? Ne, často jen politický klacek

Dnešní zmínka o aktivitách Institutu H21 je motivována studií, kterou aktuálně institut vydal. Nese název „Dezinformace a svoboda projevu v čase války na Ukrajině“ a týká se velice žhavého tématu informační války, která je provázena častými represivními opatřeními ze strany naší vlády a bezpečnostních služeb, která vykulminovala 25. února vypnutím osmi zpravodajských a názorových webů (v dalších dnech k nim přibylo cca 20 dalších). Dokument varuje před zneužitím a právní problematičností „boje proti dezinformacím“ v masovém měřítku, jakého jsme dnes svědky. Píše se zde: „Zákonná opatření mohou být efektivní jedině v případě, že se jasně omezí na postih těch projevů, které představují naléhavou hrozbu. Právní opatření, která mají postihnout i projevy ‚pouze‘ nechutné a zlovolné, znamenají přijetí neústavně vágně definované skutkové podstaty. Právně to vede k zneužitelnosti, společensky to vede ke snížení společenské odolnosti se těmto projevům postavit a efektivně a dlouhodobě jim čelit – tak, jak občanská společnost dnes činí.“

Co je a není dezinformace

Autoři studie se předně zabývají samotným pojmem „dezinformace“ a jeho vymezením, teoretickým i v praxi užívaným. Pro úzké pojetí dezinformací autoři identifikovali následující kritéria: nepravdivost šířeného tvrzení, úmysl klamat, systematická a organizovaná snaha, obzvláště ze strany státních aktérů či jiných skupin. Jak ale správně dodávají, „v českém veřejném prostoru se ‚dezinformace‘ a odvozené pojmy (např. dezinformační web, protidezinformační strategie) užívají v širším významu, jenž v sobě již zahrnuje koncepty, jako jsou propaganda, misinformace, hoaxy, konspirace a podobné. Zásadní je, že toto širší pojetí nemusí splňovat výše zmíněná kritéria. Rozšířené pojetí významu ‚dezinformací‘ postrádá přesnost, a proto je obtížnější o problematice vést konstruktivní diskusi. Dále zde vyvstává legitimní obava ohledně ohrožení svobody projevu a práva na informace, měl-li by se stát aktivně účastnit v boji proti dezinformacím.“

Na příkladech se zde dokladuje fakt, že v dnes vedené debatě o dezinformacích lze často postrádat podstatná věcná kritéria, například šíření nepravdivých informací či jasný úmysl klamat veřejnost. Chybí také doložené zařazení jednotlivých informačních kanálů k deklarovaným zájmovým receptorům. Často je vyslovována teze, že ty a ty weby jsou motivovány a dokonce financovány například z Ruska, ale ještě nikdo nikdy nedoložil, z čeho toto nařčení pochází a čím je lze fakticky podložit. V materiálu čteme velmi přesnou větu: „Široké pojetí dezinformací je v současnosti definováno kruhem: dezinformační weby jsou ty, které šíří dezinformační narativy; dezinformační narativ je to, co je šířeno dezinformačními weby; jedno či druhé je zvoleno veskrze arbitrárně na základě dojmu.“

Chyby a přešlapy „bojovníků proti dezinformacím“

Zpráva dokumentuje chybnost mnoha tezí, které se v „boji s dezinformacemi“ vyslovují. Například: „V boji s dezinformacemi často dochází k přešlapům, a narativy jednou označené za dezinformační se stanou legitimními a naopak. Kupříkladu tvrzení ‚postoj Západu vůči situaci/Rusku není jednotný‘ bylo identifikováno jako jeden z dezinformačních narativů dle CTHH (Centra proti terorismu a hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra) v lednu 2022. Stejné tvrzení bylo následně v prvních dnech války na Ukrajině artikulováno mnohými seriózními médii, která kritizovala váhavost evropských státníků k jednotné odpovědi na ruskou agresi.“ Nebo: „CTHH nedávno publikovalo analýzu, jejímž výstupem bylo, že středoevropská identita je součástí protizápadního narativu. Dozvídáme se, že koncept střední Evropy jako ‚čisté, nezkažené, tradiční, normální‘ je “politicky zneužíván v boji proti Západu zejména aktéry prosazujícími kremelské a prokremelské zájmy… Je vysoce diskutabilní, zda středoevropská identita v sobě nese hrozbu pro demokracii v Česku.“

Podobně jako výše zmíněná Nadine Strossen ve své knize argumentuje proti cenzurním praktikám a zakazování nepohodlných názorů, i tato studie hovoří v podobném duchu: „Široké pojetí dezinformací trpí nadměrnou neurčitostí a snadno se pod něj dají zařadit projevy, které nejenže nejsou škodlivé, ale jsou naopak žádoucí pro dobré fungování demokratického procesu, který se ve smyslu určité imunizace či očkování musí soustavně vymezovat proti nesmyslům, hloupostem, zlovolnosti a slepým myšlenkovým cestám, jinak zahyne… Ústřední problém představuje termín ‚dezinformační narativ‘, jenž popisuje problémy škodlivé interpretace, a to i takové, která se zakládá na faktech a je prezentována s upřímnou snahou o sebevyjádření. Svobodná interpretace událostí na základě faktických poznatků je nedílnou součástí soutěže idejí v demokracii, již zcela výslovně chrání článek 17 Listiny základních práv a svobod.“ A tuto část úvah završuje obava: „Na základě zhodnocení současného způsobu uvažování nad dezinformacemi máme pochyby o tom, zda si zastánci bojů proti dezinformacím svou omylnost dostatečně uvědomují. Toto je zásadní, má-li být proti dezinformacím v budoucnu mobilizovaná veřejná moc.“

Fakta a dezinformace

Důsledky zastrašování a ostrakizace

Nedávno PL.cz připomněly v příspěvku J. Kobzy myšlenky Václava Havla, k němuž se i dnes mnoho lidí vztahuje jako k autoritě ve věci práv a svobod. Když si přečtete například Havlův dopis Gustávu Husákovi z roku 1975, v němž popisuje atmosféru strachu a přetvářky tehdejší společnosti, přeběhne vám mráz po zádech při četbě slov ze studie Institutu H21: „Současný stav je v mnoha ohledech nešťastný. Tvrdá rétorika a měkké definice totiž mohou ve společnosti vytvořit tzv. mrazivý účinek. Mrazivý účinek popisuje situaci, kdy lidé cenzurují sami sebe a neodvažují se vyslovit, v co upřímně věří, protože se bojí riskovat nepředvídatelný trest. A to vinou vágně napsaných zákonů a regulací, netolerantní atmosféry ve společnosti, či strachu, že budou kupříkladu označeni za ‚dezinformátory‘ a ‚pro-kremelské agenty‘… Pakliže se zastrašování děje ve jménu demokracie, může paradoxně vést přesně k opačnému efektu, než je ten zamýšlený… Současné vágní pojetí dezinformací v kombinaci s ostrým odsuzováním může vést přesně k tomu, k čemu přispívají samy dezinformace podle CTHH, tj. může posílit nedůvěru ‚vůči politickému systému či samotné demokracii‘ a vštěpovat ‚pocit bezmoci v rámci demokratického systému.“

Jak tedy na „dezinformace“?

Studie vyúsťuje v soupis doporučení, jak ve vztahu k problematice „dezinformací“ postupovat. Tento soupis stojí za kompletní přetištění:

„1. „Koncept ‚dezinformace‘ by se měl vrátit k původnímu úzkému pojetí. To platí především ve vztahu k zásahům veřejné moci proti nim a k uplatňování tvrdé rétoriky vůči dezinformačním hrozbám vzhledem k mrazivému účinku.

2. K definici pojmu ‚dezinformace‘ navrhujeme použít následující kritéria: nepravdivost šířeného tvrzení, úmysl klamat, systematická a organizovaná snaha, obzvláště ze strany státních aktérů či jiných skupin.

3. Co se zásahů veřejné moci týče, je na prvním místě nutno zachovat princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pokud se stát rozhodne potírat dezinformace, musí to proto být učiněno na základě a v mezích zákona.

4. Neformální ‚akce‘ soukromých aktérů (často v domluvě se státními orgány) obcházející oficiální výkon veřejné moci jsou v demokratickém právním státě zcela nepřijatelné. Musí existovat možnost soudního přezkumu jednání státu a parlamentní kontroly.

5. Pro vytváření legislativy určené k boji proti dezinformacím je nutno uplatňovat princip naléhavosti: Aby projev mohl být zakázán, musí vést ke konkrétní, bezprostřední a vážné újmě.

6. Zásahy veřejné moci by dále měly respektovat princip názorové neutrality: Projev nelze zakázat jen proto, že se někomu zdá jeho obsah, myšlenka nebo názor nepříjemný, znepokojivý, obávaný nebo šokující.

7. V případech, kde principy naléhavosti a názorové neutrality nejsou splněny, zejména u projevů, které nejsou dezinformací v úzkém smyslu, ale přesto jsou pobuřující, šokující, překvapující, je nutno přiznat ústavní ochranu podle čl. 17 Listiny. Za legitimní obranu proti nim by měl být považován výlučně protiprojev, ať již ze strany státu či kohokoliv jiného.“

K tomu lze dodat jediné. Ve veřejné komunikaci se objevovaly pravdy, polopravdy a nepravdy odjakživa, bez ohledu na digitální technologie nebo krizové dějinné okamžiky. Kdo se chce něco podstatného dovědět, nechť si nastuduje odbornou literaturu na dané téma, například výtečnou knihu Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci významného psychologa Zbyňka Vybírala. Šermování se slovem „dezinformace“, aniž by se přesně definoval její obsah a všechny souvislosti, je nejen hloupé, ale hlavně nebezpečné. Ze slova „dezinformace“ se stal politický klacek na bití každého, kdo má odlišný názor na některé věci kolem nás. Proto je dobře, že se konečně objevují i odborněji laděné analýzy tohoto problému, jako je ta z Institutu H21. Jistě nemusíte se všemi tezemi v ní na sto procent souhlasit, ale určitě je to první zásadnější krok správným směrem.