Přehled mediálních zajímavostí tentokrát v úvodu zaostří na někdejšího místopředsedu vlád Mariána Čalfy, Miloše Zemana i Vladimíra Špidly. A to proto, že článek Josefa Boušky, který vyšel na Aktuálně pod titulkem Andrej Babiš nepatří na Hrad. A Pavel Rychetský do čela Ústavního soudu, obsahuje nečekaný postřeh. „Pro účely tohoto zamyšlení můžeme ponechat stranou první část sdělení. Že si Andreje Babiše v roli prezidenta hodně lidí neumí představit, je vcelku jasné. Ale druhá část sdělení, to je bomba. Citujme: ‚Předseda nejvyšší české justiční instance se domnívá, že je dobrý nápad hlásat měsíc před prezidentskou volbou, kterého z kandidátů si nepřeje na Hradě‘,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Předseda Ústavního soudu Rychetský totiž řekl doslova: „Nechtěl bych, aby došlo k agrofertizaci naší země. A doufám, že Ústavní soud nikdy nebyl a nebude součástí Agrofertu, který se snaží ovládnout naši zemi. Stejně tak je pro mě těžká představa, že by se hlavou našeho státu stal člověk, který byl do poslední chvíle nejen režimním komunistou, ale byl i evidovaný jako agent Státní bezpečnosti.“ Josef Bouška nad ty věty staví jednoznačný otazník: Je vůbec představitelné, aby se špičky české justice veřejně vyjadřovaly, o koho (ne)stojí v prezidentském křesle?
Fotogalerie: - Jmenování soudců
Pro bývalého komunistu Rychetského nestrannost neplatí
Autor článku připomíná precedenty: V roce 2016 například Ústavní soud zamítl stížnost soudce Městského soudu v Praze Kamila Kydalky, kterého kárný senát shledal vinným z porušení zdrženlivosti, když v novinách obce Mnichovice komentoval možné koalice na místní radnici. Strážci ústavnosti tehdy zdůraznili, že představitelé justice si musí uchovávat odstup od politické soutěže, a to na jakékoliv úrovni. „Důvěru veřejnosti mohou mít jedině soudci, kteří jsou nestranní a nezávislí,“ uvedla tehdy k rozhodnutí ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková.
K Orbánově Maďarsku měla Babišova vláda daleko
To jsme léta sledovali v Maďarsku a do menší míry v Polsku. A teď zkusme zapátrat v paměti, kde najdeme ty nejochotnější apologety Viktora Orbána. Ano, v řadách ODS, tedy strany, jejíž vláda nás má chránit před ‚agrofertizací‘… Andrej Babiš v minulém období stát řídil coby premiér a je fér říct, že k Orbánově Maďarsku měla jeho vláda daleko. Média veřejné služby jsou přes různá ‚ale‘ stále nezávislá a Babišův kabinet bez problémů kritizovala. O jeho kontaktech u policie se říká mnohé, stejně však stojí před soudem. A navzdory různým populistickým výkřikům se Babiš nikdy neodvážil fakticky zpochybnit naše místo v Evropě a NATO,“ píše komunikační a marketingový konzultant Bouška.
Psali jsme:
A o pár slov dál připomíná Rychetského pokrytectví. Dobově podmíněnou „opoziční smlouvu“, tehdy nenáviděnou všemi, kromě sociálních a občanských demokratů, tehdejší vlivný člen ČSSD Pavel Rychetský ještě po dvaceti letech ochotně obhajuje. Když Miloš Zeman, též pod palbou kritiky z opozičních lavic, jmenoval Rusnokovu úřednickou vládu, Rychetský Zemanovo počínání v klidu akceptoval se slovy „nejenže formálně neporušil ústavu, ale ani fakticky neměl možnost jiného způsobu konání“.
Smutnou novinkou je, že Rychetský nepatří do čela ÚS
Pavel Rychetský se možná upřímně domnívá, že svým vystoupením chrání demokracii. Realita je ale opačná. Jeho nástupce může s podobně vyprázdněným zdůvodněním hlásat do světa, že nechce na Hradě kariérní vojáky nebo akademiky s nulovou politickou zkušeností. Tomu by už liberální voliči zajisté netleskali. Ale jedná-li se o Babiše, je každý klacek dobrý. Babiš na Hrad z řady důvodů nepatří. Smutnou novinkou je, že Rychetský nepatří do čela Ústavního soudu,“ uzavírá svůj komentář Josef Bouška.
„Co je na tom zvláštního? Nejenže to otisklo Aktuálně, bašta liberální demokracie, která spolu s ostatními pěje na Rychetského a jemu podobné kamvítrtampláštníky soustavné ódy. Ale hlavní je fakt, že kus ryzí a nefalšované pravdy pronikl do mediálního mainstreamu jako takového. Spatřuji k tomu dva důvody: toho masového lhaní ze strany režimních médií už bylo příliš a jejich výsledkem je jen nedůvěra veřejnosti vůči nim. A pak: není zřejmé, kam se bude ubírat politický vývoj u nás i okolo nás, a proto i média, dosud sveřepá a jednostranná, začnou hledat ‚Žida ve sklepě‘. Jako by to bylo v našich dějinách poprvé!“ připomíná Petr Žantovský.
Soudní tahanice stály za 22 let hromadu peněz
Definitivně definitivní tečka, píše hudebník, publicista a člen několika mediálních rad Petr Štěpánek na svém osobním webu. „Shrnuje zde příběh dlouhý 22 let. Příběh lenosti a mnohdy i neschopnosti naší justice, příběh prolhanosti a proradnosti našich politiků, a konečně příběh, jenž po bezmála čtvrtstoletí dospěl ke šťastnému konci, v což snad nedoufal ani ten největší optimista. Počátkem dubna 2003 odvolal tehdejší premiér Vladimír Špidla celou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Jako záminku si vzal údajné zavinění prohry v mezinárodní arbitráži o TV Nova a následné uhrazení ‚škody‘ ve výši přes 10 miliard korun. Jak poslanecká vyšetřovací komise, tak soud posléze dospěly k závěru, že odvolání bylo nezákonné. Tato část soudní tahanice trvala první díl z těch 22 let, druhý pak zabralo souzení o náhradu škody spáchané na nezákonně odvolaných radních,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský s tím, že byl jedním z nich a může to všechno spolu se Štěpánkem a dalšími podepsat.
Štěpánkův článek se věnuje dvěma etapám té soudní anabáze. „V té první šlo o to, že se nová Rada pod vedením Ivana Krejčího, velkého kamaráda Lubomíra Zaorálka, snažila několik let obstrukcemi a vykonstruovanými dohady zmařit výsledek, který by dal za pravdu odvolaným žalobcům. To stálo stát horu peněz, a zbytečně, protože žalující radní dávali od začátku najevo svou připravenost a ochotu přistoupit na kompromis, jen aby byla věc už za námi. Nicméně díky Krejčímu a jeho věrným k dohodě nedošlo. A tak to došlo až do stavu, který jsme oslavovali v loňském roce: kdy nabyl právní moci rozsudek, přisuzující nám, poškozeným, odškodnění za léta v RRTV, která nám byla protiprávně upřena,“ připomíná mediální analytik.
Názorově pružný Mencl byl nejdřív proti, později pro
A nastoupil další šibal. Bývalý poslanec, senátor a kdeco jiného, člen ODS Václav Mencl. I s jeho souhlasem se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání opět rozhodla torpédovat spravedlnost a podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Ze třinácti členů RRTV pro tuhle zoufalou, úplně nadbytečnou zhůvěřilost zvedlo ruku 9 lidí: Martin Bezouška (ČSSD), Hana Dohnálková (ANO), Václav Jehlička (TOP09), Ivan Krejčí (ČSSD), Radka Nastoupilová (ANO), Václav Mencl (ODS), Marek Poledníček (KDU-ČSL), Ladislav Šincl (ČSSD) a Dagmar Zvěřinová (ČSSD). Naopak pro to nehlasovali: Ladislav Jakl (SPD), Dana Jaklová (TOP09), Daniel Novák (KSČM) a Vadim Petrov (ANO).
_profil_top.jpg)
Mgr. Petr Štěpánek
Nutno podotknout, že Václav Mencl byl v roce 2003, kdy ODS byla ještě normální strana a jako jeden muž hlasovala PROTI odvolání, jejím poslancem. V roce 2021 naopak Mencl zvedl ruku PRO nesmyslné, nadbytečné a vrcholně nekolegiální dovolání k Nejvyššímu soudu. Následně se stal novým předsedou Rady pro vysílání. Nejvyšší soud nyní i toto dovolání odmítl. „To je ta dobrá část zprávy. Pravda zvítězila, jak stojí na prezidentské standartě. Ale trvalo jí to 22 let nebo 7193 dní. To je obrovská část našich životů, během nichž nás kdejaký kandrdas častoval žalovatelnými nálepkami a my byli namnoze odříznutí od profesních i občanských práv. Tak to vítězství je sice potěšující, ale má i hořkou příchuť. Ty roky a vše ostatní nám už nikdo nevrátí. Pokud chcete tento příběh poznat podrobně a autenticky, přečtěte si Štěpánkovu knihu Reportáž psaná po popravě. Minulý týden ji v Praze pokřtili s autorem i další dva podstatní aktéři: bývalý ředitel Novy Vladimír Železný a náš právní zástupce Aleš Gerloch,“ doporučuje Petr Žantovský.
Fotogalerie: - Jmenování na Hradě
Odešel jeden z čelných mistrů objektivu naší epochy
Závěrem zase na smutno, a hned nadvakrát. V tomto týdnu odešel František Dostál, český reportážní a dokumentární fotograf žijící v Praze. Jeho nejslavnějším souborem jsou Letní lidé, který vytvořil mezi roky 1968–1990 ve Zlenicích na řece Sázavě. „Námětem jeho tvorby v posledních třiceti letech jsou především lidé pražských ulic. Pro jeho dílo je typický jemný humor těžící z často absurdních setkání více nesourodých prvků na jednom obrazu. Dostál nikdy fotografii nestudoval, a přece se stal jedním z čelných mistrů objektivu naší epochy. Od půlky 60. let vystavoval, vydával vlastní monografické publikace, poskytoval fotografie jako ilustrační doprovod mnoha českým literátům (Sýs, Neff, Holub, Žáček atd.). Jeho černobílé fotografie rozpoznáte na první pohled: je v nich zvláštní směs pocitů, které by se daly nazvat tichá radost – tichá bolest. Neboť obojí k životu patří. Jsem nesmírně šťastný, že jsme ještě letos v červnu stihli Františku Dostálovi předat Krameriovu cenu za celoživotní fotografické dílo. Málokdo si ji zasloužil jako právě on,“ přiznává Petr Žantovský.
A druhý odešlý – Zdeněk Hrabica. Novinář, fotograf, někdejší funkcionář novinářského svazu, šéfredaktor časopisu Svět v obrazech. „Až do poměrně nedávných dní byl tento nesmírně aktivní starý pán k vidění na všech důležitých akcích, které se věnovaly kultuře, žurnalistice a politice, zejména onou tzv. alternativní optikou. A navzdory tomu, že jsem Zdeňka Hrabicu taky dobře znal, raději dám na závěr slovo Dušanu Spáčilovi, jenž s ním řadu let pracoval a přátelil se. Pod titulkem Semper vivens Hrabica! vydal v Divokém víně následující výstižný, pravdivý a dojemný text:
Semper vivens pro nikoho, bohužel, neplatí provždy
„Umřel Zdeněk Hrabica. My, co jsme ho dobře znali, bychom vám o něm mohli hodně vyprávět, protože to byla barvitá osobnost. Třeba k nám do Světa v obrazech přišel jako šéfredaktor někdy v roce 1985 – a bylo to pro mě, mladé redakční ucho, jako by mi někdo otevřel okna a pustil do poněkud zatuchlé redakční atmosféry čerstvý vzduch. Zdeněk byl totiž sice „stranický kádr“, ale zároveň velký bojovník za perestrojku a glasnost – tedy za onen gorbačovský trend otevřenosti a vyrovnání se se stalinismem, se kterým jsem se ztotožňoval. Zároveň to byl bohém a přítel básníků a umělců, což přinášelo neuvěřitelné historky s ním spjaté. (Nadhodím namátkou jen jednu – tu, jak Hrabica v době, kdy podklady časopisu tvořily jen na stroji psané texty, papírové nákresy a jedinečné diapozitivy, zašel s kamarádem na víno – a cestou z vinárny zapomněl celé zlomené číslo Světa v obrazech v taxíku. Tragédie ale skončila dobře, onen dobrý taxíkář totiž tašku poctivě přinesl do redakce!)
Zdeněk sám jako autor nebyl velký stylista – měl ale to, co každý novinář potřebuje mnohem více než pouhé vytříbené pero. A sice nesmlouvavou zvědavost, touhu pochopit a otvírat kýmsi neprávem zamčené dveře. (Ostatně, i na vizitkách míval výstižné heslo Semper vivens -Věčně živoucí.) Tyto vlastnosti ho neopustily ani po listopadu1989, kdy byl ovšem z velké žurnalistiky dost neprávem vyobcován a věnoval se tedy hlavně psaní knih literatur faktu. (Ještě za totality napsal cennou publikaci Lidé z reportáže a zajímavou studii o generálu Klapálkovi, Muž, který velel mužům. Po revoluci přidal dalších devět svazků.) Já si ho však stejně budu navždy nejvíc pamatovat jako kamarádského šéfa, který nikoho neprotežoval, pro kterého nebylo nic tabu, a v oné podivné normalizační době zároveň velmi statečně stál za svými redaktory. Já vím, bylo mu už osmdesát šest. A ono to semper vivens pro nikoho, bohužel, neplatí provždy. Můžeme tě ale, Zdeňku, ujistit, že ve vzpomínkách živý zůstaneš.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
