Podle Freedlanda jsou určitá místa, která se stala metaforou pro nenáviděný politický establishment či pro lidem vzdálenou, všemocnou vládu. „V Americe je to ‚Washington‘. Pro euroskeptiky je to ‚Brusel‘. A v Británii je tou nenáviděnou citadelou ‚Westminster‘,“ uvedl s tím, že včera přišel Westminster o své uvozovky. „A jak míjelo odpoledne, Westminster přestal být onou nenáviděnou baštou politických vládců a stal se skutečným místem, kde jsou úředníci, turisté, pracovníci ochranky a skupiny navštěvujících školních dětí,“ uvedl.

Zmínil následně situaci, kdy poslanec Tobias Ellwood poskytoval pobodanému policistovi první pomoc, kdy poslanci se báli o osud svých přátel, kolegů i zaměstnanců. „Byl jsem také ve Westminsteru (i když ne v parlamentu), když došlo k útoku,“ píše následně Freedland. 

„Zdá se, že je zapotřebí násilné tragédie, abychom si uvědomili, že ti, které zvolíme, aby nás zastupovali, nepřestávají být momentem zvolení lidmi. Loni to byla vražda poslankyně Jo Coxové, která lidem připomněla, že poslanec či poslankyně může být také dýchající, žijící, milující bytostí. V té chvíli měli mnozí z nás pocit viny z toho, jak mluvíme o politice. Na chvíli jsme přestali. Ale jen na chvíli,“ dodal. Popsal pak rychlost záchranné služby, zmínil i turisty, kteří byli odváděni do bezpečí, neopomněl ani zmínit zpěv poslanců, kteří se snažili uklidnit školní děti, jež byly v parlamentu na výletě.