Přegenerálováno. Vyšší důstojníci z osmdesátek by tu flákárnu zvládli. Fidler doporučuje Trumpovo řešení

Americký prezident Donald Trump a jeho ministr obrany Peter Hegseth odvolali z funkcí a nechali penzionovat dvanáct generálů. Co na to říct?

Mám radost, že se dotyční inspirovali tvrzením Josefa Švejka, který v rozhovoru s civilním strážníkem Bretschneiderem toto číslo prosazoval: „Aby to šlo do počtu, do tuctu, to se dá lepší počítat a na tucty to vždycky přijde lacinějc.“

Opravdu by mě zajímal váš názor na tuto akci...

Je v podstatě dvojí. Jednak nám v České republice je zcela nic do personální politiky v amerických ozbrojených silách, jednak by právě teď bylo vhodné realizovat kavárenské heslo „USA náš vzor“. Ve známém módu „dohnat a předehnat“ by se tedy mohlo nejen odvolat z funkcí a penzionovat dvanáct našich generálů, ale tuto bohulibou činnost konat dvakrát do roka.

To bychom za nějaký rok ale byli zcela bez generálů...

Je to hezká představa a armádě by to možná pomohlo více než zvyšování pofidérních procent. Ale nebojte se, pan prezident by zase nějaké chlapce jmenoval. Měli bychom však velkou naději, že by ve dvou vymezených termínech ročně po dvanácti nových generálech jmenovat nestihl. Dostali bychom se do stavu permanentního snižování, do „mírného pokroku v mezích zákona“. A ještě by bylo možné se při setkání s americkým prezidentem (buď „přítelem na telefonu“ nebo „odpudivým zjevem“, podle toho, kdo by se za naši stranu setkával) pochlubit nadstandardním využíváním amerických zkušeností.

Předvádíte mi zde opět svoji představu, že naše současná armáda potřebuje pouze několik generálů, případně žádné. Jste schopen ji nějak zdůvodnit?

Velmi snadno. Obecně jsou k dispozici dvě sorty generálů. První z nich tvoří polní velitelé. Vícekrát jsme si již uvedli, jaký je organizační a početní stav našich dvou brigád pozemního vojska a dvou základen vojenského letectva. Každá z brigád je organizačně, počtem vojáků i množstvím výzbroje slabší, než byl československý motostřelecký pluk v osmdesátých letech minulého století. Přitom onomu pluku velel major či podplukovník a většinou tuto funkci zvládal bez problémů. Obdobně každá ze základen je slabší, než byl československý letecký pluk v osmdesátých letech minulého století. Také těmto plukům veleli majoři či podplukovníci a zvládali to. Možné vysvětlení je dvojí – buď byli tehdejší podplukovníci a majoři výrazně schopnější, než současní, tedy měli schopnosti stejné či vyšší jako dnešní generálové, nebo jsou současné tabulky funkcí hodnostně výrazně naddimenzované, což se docela blíží záměrné defraudaci finančních prostředků, vydřených z daňových poplatníků. Rozhodně nechci podceňovat schopnosti současných českých vyšších důstojníků, tedy pouze těch z polních jednotek, takže problém je zcela jistě ve výrazně naddimenzovaných tabulkách.

Co by se s tím dalo dělat?

Stačí se vrátit ke standardům obvyklým u většiny armád. Na nadporučíka nebude povýšen nikdo, kdo neodvelel četu, na majora nikdo, kdo neodvelel rotu, na plukovníka nikdo, kdo neodvelel prapor. U lékařů v uniformách lze stanovit obdobná kritéria, odpovídající jejich profesním standardům. Tento princip nasadit nejen u stávajících důstojníků ve službě, ale i v záloze. To byste viděl, jak by se nám finanční požadavky v položkách mzdy – odměny – výsluhy pokrátily. Například takový uniformovaný hledač sviní, nyní v Kanceláři prezidenta republiky, má odveleno družstvo, takže „Dejte si odchod, pane četaři!“ A abych se vrátil k Haškovi jinou parafrází – takových plukovníků (a nejen plukovníků) má česká armáda hromady.

Ovšem tento návrh má jednu vadu, kterou je retroaktivita...

Proboha, tento pojem v naší právní realitě existuje? Vezměte například důchody bývalých prominentů – Ústavní soud zde nasadil pojem „nepravé retroaktivity“. Důvodem měla být skutečnost, že dotyční „požívali neoprávněných výhod plynoucích z jejich postavení“. Tady máme totéž – nemají odveleno, nemají právo na vysokou hodnost, dosáhli jí neoprávněnou výhodou. Jak jednoduché, milý Watsone.

Dobře, ale trochu jsme zamluvili onu druhou skupinu, druhou sortu generálů, jak jste uváděl...

Aha, máte na mysli válečné generály.

Proč válečné? Vím, že na konci února 2022 nyní již expremiér Petr Fiala prohlásil, že jsme ve válce, ale o válečných generálech jsem neslyšel...

Naštěstí vstup České republiky do války může vyhlásit pouze parlament, a to nadpoloviční většinou všech zákonodárců v obou komorách (101 poslanců a 41 senátorů), takže pan expremiér si tenkrát pouze cintal pentli jako obvykle. Pojem válečný generál či plukovník však s válkou nesouvisí. To válečný znamená, že se většinu kariéry válí v pražské kanceláři. Bez těchto válečných generálů bychom nebyli ani schopni naplnit naši předimenzovanou čtyřstupňovou generalitu.

Proč vůbec máme čtyři generálské stupně a měli jsme je vždy?

Proces vzniku generálských hodností byl složitý a dlouhodobý. V Evropě probíhal od 16. do 19. století. Zde pouze stručně. Během tohoto procesu se vyprofilovaly dva druhy generálských hodností, můžeme je označit jako francouzský a pruský. Francouzský druh přidával k pojmu generál přídavné jméno podle stupně vyšší jednotky – brigádní, divisní, sborový. Pruský druh přidával, zjednodušeně řečeno, k pojmu generál příponu ve formě důstojnické hodnosti – major, poručík, plukovník.

Historicky to bylo samozřejmě mnohem složitější (major se zde ocitá pod poručíkem a nelze to vysvětlit pár slovy), ale jako obecné rozlišení toto stačí. Samozřejmě existují jak modifikace těchto dvou druhů, tak individuální druhy. Například c. k. branná moc měla hodnost polního podmaršála a jiné. Současné evropské státy většinou vycházejí z oněch dvou druhů generálských hodností, případně je trochu upravují podle amerického vzoru.

Jak to tedy bylo v Československu?

První českoslovenští generálové byli jmenováni ještě před vznikem státu. Bylo to v létě 1918 na sibiřské magistrále a využilo se ruského vzoru (generál-major, generál-poručík). Komplikaci do toho vnesl v říjnu 1918 čerstvý ministr Milan Rastislav Štefánik. Ten měl dočasnou hodnost brigádního generála francouzské armády a po jmenování ministrem se na cestě do Ruska sám – aspoň podle svědectví generála Janina – jmenoval československým divisním generálem. Navíc po vzniku republiky naše armáda převzala několik generálů z rakousko-uherské branné moci, takže až do podzimu 1919 jsme měli ve službě polní podmaršály a generálmajory.

Proto bylo na podzim 1919 rozumně rozhodnuto, že se převezme rakousko-uherský systém o pěti generálských stupních, ale v činné službě byly užívány pouze stupně tři – generálové V., IV. a III. třídy. Takto to bylo u zbraní (pěchota, dělostřelectvo, letectvo), u služeb se přidával konkrétní přídomek, takže jsme měli generály justiční služby V. třídy nebo generály zdravotnictva IV. třídy a podobně. Teprve koncem roku 1927 jsme přešli na poněkud modifikovaný francouzský systém a zůstaly nám tři generálské stupně – armádní generál, divisní generál a brigádní generál, u dvou nižších pak pro generály služeb ekvivalent ve stylu generál šéf justiční služby, generál zdravotnictva a dále.

Takže se počet generálských stupňů snížil z pěti na tři. Proč?

Ony dva nejvyšší stupně (generál I. a II. třídy) nebyly vůbec využívány, jejich nositele šlo ve 20. letech spočítat na prstech jedné ruky a všichni byli ve výslužbě, neboť došlo k jejich penzijnímu převzetí z rakousko-uherské branné moci podle přesně stanovené domovské obce. Ve 20. letech měla naše armáda tři druhy vyšších velitelství – zemská vojenská velitelství, velitelství divizí a velitelství brigád – proto byly vcelku logicky převzaty tři francouzské generálské stupně. Tabulkově pak bylo určeno pouze šest funkcí, které mohli zastávat armádní generálové, kromě čtyř zemských velitelů to byl náčelník hlavního štábu a generální inspektor.

V roce 1935 sice přibyl sborový velitelský stupeň, do konce roku 1937 však téměř vymizel brigádní velitelský stupeň, takže například v roce 1938 měli armádní generálové působit na výše uvedených funkcích, divisní generálové na funkcích velitelů sborů a brigádní generálové na funkcích velitelů divizí. Parita tří stupňů vyšších velitelství a tří stupňů generálských tak zůstala zachována. V exilu přežila 2. světovou válku a v roce 1945 byla obnovena.

Kdy potom přibyl onen čtvrtý generálský stupeň?

Naše branná moc měla od roku 1945 poměrně dlouhou dobu celkem čtyři druhy vyšších jednotek – vojenské oblasti, okruhy – sbory, armády – divize – brigády. Hned po válce se tedy začalo uvažovat o tom, že se počet generálských stupňů rozšíří na čtyři. Došlo k tomu v roce 1947, kdy byl mezi armádního a divisního generála vsunut sborový generál. Takto to zůstalo až do června 1953, kdy byl francouzský způsob označování generálů opuštěn a přijal se způsob údajně sovětský, jenž však byl jen drobnou modifikací původního systému ruského. Ovšem Rusko jej fakticky převzalo od Pruska, takže v roce 1953 jsme vyměnili francouzský systém za pruský, jen se tomu tak nesmělo říkat.

Byl onen počet generálských a velitelských stupňů i nadále vyrovnaný?

Asi to překvapí, ale ano. Hodnost armádního generála byla až do počátku 90. let vyčleněna pouze pro ministra obrany a náčelníka generálního štábu, přičemž všech pět ministrů (Čepička, Lomský, Dzúr, Václavík a Vacek) této hodnosti dosáhlo. Ze sedmi náčelníků generálního štábu (Kratochvíl, Rytíř, Rusov, Blahník, Vacek, Slimák a Pezl) ji získal pouze Otakar Rytíř. Miloslav Vacek hodnost získal až jako ministr, Karel Pezl až po rozpadu Československa.

Celkem jsme tedy měli za necelých čtyřicet let ve funkcích pouze šest armádních generálů. Hodnost generálplukovníka byla určena pro velitele vojsk (letectvo, protivzdušná obrana) a pro velitele vojenských okruhů, hodnost generálporučíka pro velitele armád a hodnost generálmajora pro velitele divizí a některých samostatných brigád. Zdaleka ne všichni velitelé příslušných velitelských stupňů odpovídající generálskou hodnost získali. Například u velitelů divizí to byla za ony čtyři desítky let asi jen polovina, ostatní zůstali plukovníky a nezřídka veleli divizím i podplukovníci.

Armáda České republiky má stále čtyři generálské stupně, ovšem velmi obtížně hledáme velitelské stupně, které by generálové měli zastávat...

Přesně tak. To co má dnešní armáda v míru, měla by i za války. To není jako rok 1938, kdy ze čtyř zemských, sedmi sborových a 23 divizních velitelství mírového vojska náhle byly čtyři armády, 14 sborů a 40 divizí polní a sedm sborů zápolní armády. Nyní máme dvě brigády a dvě základny, oboje slabší, než byl motostřelecký či letecký pluk před rokem 1989. Všechno další jsou mikrojednotky na úrovni neúplných praporů či rot. Tady prostě za normálních podmínek funkci pro generála nenajdete. Maximálně pro několik plukovníků, přičemž ony vyšší desítky podplukovníků a majorů z osmdesátých let, velitelů tehdejších pluků, se ušklíbnou či přímo zachechtají se slovy, že tu dnešní flákárnu by zvládli levou zadní a možná i na operačním stole pod narkózou.

Tady to trošku přikrmujete...

Myslíte? Pojďte se podívat na konkrétní příklad a vezměme důstojníka, který vždy vyčníval nad ostatní a velel motostřeleckému pluku v osmdesátých letech několik let, přičemž začínal v hodnosti kapitána. Takže pan RK a vybral jsem ho záměrně podle SPZ mého rodného města. Na 3 000 podřízených vojáků z povolání i základní služby. Hlavní výzbroj přes 90 bojových vozidel pěchoty BVP-1/2 a tři desítky dalších obrněných transportérů, čtyři desítky tanků T-72, téměř čtyři desítky dělostřeleckých a minometných hlavní, minimálně stovka automobilů všech typů. To je, bratru, více než polovina pozemního vojska Armády České republiky.

Opakuji, velí major, ne generálmajor, jak by to bylo nyní, tedy šajba o čtyři stupně níže. Zvládl to, stejně jako velká většina velitelů oněch 21 motostřeleckých a 19 tankových pluků, které jsme v letech 1966 až 1990 měli ve stavu.

Zkuste tedy určit, kolik by naše armáda za normálních podmínek a při vaší velkorysosti měla mít generálů...

Budu velkorysost sama. Takže máme miniaturní pozemní vojsko o dvou plucích (všechny samostatné jednotky přidejme k plukům, ať je zkompletujeme), dejme mu do čela generála. Máme miniaturní letectvo o dvou neúplných plucích (totéž), dejme mu do čela generála. Máme generální štáb jako velení oněm dvěma druhům vojsk, dejme do čela dva generály (náčelník a zástupce). Případně si šlechtěme generálního inspektora ve funkci generála. Dohromady pět generálů, i když by klidně stačili tři. Všechno ostatní je tak miniaturní, že i plukovník ve velitelské funkci je nemístný luxus. Při tomto počtu by nám stačila i jedna generálská hodnost, prostě generál bez přívlastků. A nyní můžete počítat úspory, „vždycky to přijde lacinějc“.

Jiří Fidler je český historik a spisovatel. Pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu a přednášel na univerzitách v Praze a Olomouci. Zabývá se českými a evropskými vojenskými dějinami s důrazem na dvacáté století.