Co kdyby k odsunu Sudeťáků nedošlo? Volání po sjednocení Německa včetně Česka. Z debaty historiků

„V diskusích o té knize, když jsme publikovali anotaci, někteří komentující měli pocit, že je k Němcům příliš vlídná, že by v ní bylo také potřeba zdůrazňovat nějaké výjimečnosti jako třeba holokaust,“ řekl ředitel Muzea paměti XX. století Petr Blažek a dodal: „Mají pravdu, ale myslím si, že to v té knížce také je. Nepřipustil bych, aby to tam nebylo.“ Hovořil o publikaci Františka Emmerta Němci v českých zemích, kterou muzeum vydalo. Nedávno byla představena v Brně i Praze. A vedly se dost zajímavé řeči...

Řeči v Brně

V moravské metropoli se zanedlouho bude konat sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu a kniha by měla vyjít i německy, takže skvělé načasování. Jde vlastně o takové „muzeum v knize“ pro nejširší veřejnost, tudíž neobsahuje náležitosti odborné monografie. Popisuje se v ní vývoj od konce 19. století po rok 1945 s přesahy ještě dál a zabývá se situací po celé republice.

„František je historik nesmírně plodný a já si vždy vážím, když historici publikují. Někdy se říká, že jsou historici tažní a chovní. Těch chovných je docela hodně, těch tažných je vždy v instituci spíše méně. Ale jsou i autoři, kteří dalece přesahují jednu instituci a jsou schopni publikovat knihy, které se dobře prodávají, mají ohlas ve veřejnosti a těch si vážím nejvíce,“ podotkl Blažek v brněnském Institutu Paměti národa, kde se konala první prezentace.

Výraz sudetští Němci, jak řekl Emmert, se začal používat až na přelomu 19. a 20. století, kdy do českých zemí začal pronikat německý nacionalismus. Výraz pak byl zprofanován vlasteneckou frontou a Sudetoněmeckou stranou. „Když budeme uvažovat o sudetoněmecké identitě jako takové…, tak tu definitivně vytvořil až společný zážitek vyhnání a vznik sudetoněmeckých organizací po válce především v Německu. To byl až ten definitivní jednotící tmel,“ doplnil ještě historik Tomáš Dvořák, jenž se tématem také zabývá.

Oběti a viníci

„Zatímco zejména západoněmecká společnost tehdy procházela denacifikací, upřímnou sebereflexí, kde se přiznávala skutečná situace a odpovědnost za zločiny, tak v případě sudetských Němců a jejich zástupců sebereflexe chyběla. Stavěli se do pozice pouze obětí nacistické okupace a pak i vyhnání. Projevovalo se to při veřejných prezentacích na sudetoněmeckých dnech, kde se vždy spojoval nacionální socialismus, český nacionalismus a komunismus. Tři věci, které sudetské Němce velmi postihly,“ sdělil Emmert.

A vina? „Existují výzkumy, které ukazují, že proporcionálně podíl sudetských Němců v aparátu vyhlazovacích táborů byl o něco větší než celoněmecký průměr a to stejné platí o Rakušanech,“ doplnil Dvořák s tím, že tito „Němci druhé kategorie“ byli využívání i jako „kanónenfutr“, což je vidět třeba na ztrátách u Stalingradu. Nejvíc české krve na rukou měl pak sudetský Němec Karl Hermann Frank, ale nelze jednoznačně říct, že by za podobu vražedné mašinérie v protektorátu byli zodpovědni především Sudeťáci.

V roce 1938, když bylo pohraničí začleněno do německé říše, tak Sudetoněmecká strana (SdP) splynula s Národně socialistickou německou dělnickou stranou (NSDAP), ale přestup nebyl automatický. „Poměrně značný počet lidí nebyl do nacistické strany přijat a to z toho důvodu, že byli před tím stoupenci jiných názorových proudů, které v Sudetoněmecké straně byly zastoupeny. Ona totiž nebyla od svého založení do roku 1938 vyloženě pronacistická, i když tam samozřejmě pronacistické křídlo od samého počátku bylo a jeho hlavním představitelem byl již zmíněný K. H. Frank,“ dodal Emmert.

Nad dotazy Brňáků

Z Československa bylo vysídleno přes tři miliony osob a po roce 1946, kdy skončila hlavní fáze organizovaného odsunu, zde zůstalo kolem 200 000 obyvatel německé národnosti. Počet obětí poválečného násilí u nás se počítá až do 35 000. „Znamenalo to největší změnu v etnické skladbě obyvatelstva českých zemí, největší demografický posun v historii. Není nic, co by bylo s touto událostí srovnatelné,“ shrnul Emmert s tím, že došlo k obrovskému přerozdělení majetku, což jak už řekl i Klement Gottwald, pomohlo komunistům vyhrát volby. Nicméně třeba v Polsku se debaty ohledně vysídlení Němců skoro nevedou.

„V souvislosti s chystajícím se sudetoněmeckým sjezdem v Brně se objevují různé politické aktivity, které se budou snažit vytěžit z toho politický kapitál. A já říkal, že jsem měl poměrně dlouho pocit, že už to máme za sebou, že už v tom ten politický kapitál není. Myslel jsem, že kauza během volebního klání mezi Zemanem a Schwarzenbergem byla posledním záchvěvem a ejhle, ukazuje se, že to tak být nemusí,“ podotkl Dvořák ohledně česko-německého antagonismu s tím, že ale nemluví o česko – sudetoněmecké debatě, kde přetrvává tradiční, často neodborná, historiografie v sudetoněmeckém prostředí.

Prostoru pro dotazy posluchači mnoho nedostaly, ale ten poslední stál za to. Jestli by si historici dokázali představit, že by po válce k odsunu nedošlo a postupem času by mohlo dojít k pokojnému a plodnému soužití. „Existuje dokonce příklad toho, jak by to mohlo vypadat v dnešní České republice, pokud by k odsunu Němců nedošlo, a to je situace na Slovensku, protože v Postupimi nebyl schválen odsun Maďarů. Takže maďarské obyvatelstvo na Slovensku nakonec zůstalo. Nesledujeme, že by to vytvářelo nějaké napětí a představovalo problém, který tady byl za první republiky,“ odpověděl Emmert, ale dodal: „Při sjednocení Německa na začátku devadesátých let by přítomnost tří milionů obyvatel německé národnosti v českém pohraničí mohla představovat určitý problém. Určitě by se alespoň u části politických představitelů těchto Němců ozvalo volání po sjednocení Německa i s námi.“

Řeči v Praze

Ve „stověžaté“ se prezentace konala v kavárně nakladatelství Academia. Té se účastnil historik Petr Koura, jeden z hlavních autorů expozice Naši Němci v Oblastním muzeu Ústí nad Labem z roku 2021, přičemž krátce přispěl i do knihy Němci v českých zemích. „Němci pocházející z českých zemí stále u nás nejsou připomínáni. Je to skupina, která po roce 1945 byla vytěsněna z kolektivní paměti,“ sdělil a po chvíli dodal: „Kniha je splátkou jednoho dluhu celé téhle skupině.“

„Je to velmi široké a otevřené téma, která možná ani za naší generace nebude zpracované komplexně a ve všech oblastech. Bude to stále výzva věnovat se tématům spojeným s přítomností Němců na našem území. Před dvaceti lety jsem napsal knihu Češi ve wehrmachtu, která přibližovala svědectví českých mužů ze Slezska, z Těšínska, Hlučínska, kteří byli donuceni k nedobrovolné službě v německé armádě v souvislosti s tím, že se z nich za války v podstatě takovým podvodem od místních úřadů stali Němci. Jen úředně,“ řekl Emmert.

Kniha Němci v českých zemích končí kapitolou, co bylo po roce 1946. Končí prý sčítáním lidu v roce 2010. Tedy tím, kolik lidí se v něm přihlásilo k německé národnosti a jazyku. Jak sdělil Emmert, 30 000 se hlásilo k národnosti a 10 000 uvedlo, že němčina je jejich mateřský jazyk. Zmíněná ústecká expozice mapuje i novou etapu českoněmeckých vztahů po roce 1989. Takže tam byl třeba hrneček ze sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu, ale přestože ho přilepili, tak ho někdo ukradl, takže ho nahradí suvenýr z brněnského sjezdu. Ostatně Emmert se nadcházejícího sjezdu Sudeťáků nezúčastní, Blažek váhá, kdežto Dvořák a Koura nejspíš ano.