„Jakmile byl v novodobé historii stát ponechán v rukou jazykových Čechů, tak v řízení státu selhali a přivedli jej k neslavnému zániku. Poprvé se tak stalo dvě desetiletí po vzniku republiky a pak podvakrát po třech letech,“ píše Krystlík.

Češi, podle něj, chápali nově vzniklou republiku – pomineme-li skutečnost, že ČSR vznikla výhradně ze zahraničních aktivit Masaryka, Beneše a Štefánika, ne z aktivit domácích politiků a obyvatelstva – jako svůj výtvor. „Avšak neoprávněně jej pokládali za své výlučné vlastnictví, zcela opomněli, že ve státě mají i Němce, Maďary, Moravské Charváty, Poláky, Maďary, Rusíny a Rumuny; Slováky včlenili do uměle vytvořeného národa československého,“ pokračuje historik.

„Jednoduše řečeno se Češi hned od počátku republiky považovali za jediný státotvorný národ a nenamáhali se národnostním menšinám ani v nejmenším zprostředkovat pocit, že nový stát je také jejich,“ píše Krystlík. Češi tak prý dostali svou nevhodnou politikou vůči národnostním menšinám zemi do situace, kdy jakákoli náprava stávajících poměrů by vedla ke ztrátě českého mocenského monopolu – kdyby přece jen poskytli autonomii Podkarpatské Rusi, což jim závazně ukládalo mezinárodní právo, přáli by si něco obdobného pro sebe určitě i Slováci a Němci žijící v ČSR.