Sešel jste se s Nočními vlky na Olšanech a společně jste uctili oběti druhé světové války. Jak na to reagovali vaši přátelé, případně i nepřátelé? Už vám někdo řekl, že jste ruský agent?

Předem bych chtěl říct, že se samozřejmě jednalo o performanci v kontextu života, se kterou jsem chtěl nasrat některé příslušníky takzvaných sluníčkářů, takzvané pražské kavárny, různé bezzubé salonní levičáky, sedící v teplíčku pohodlných restaurací, popíjející kávičky či vínečka, žvanící cosi o levicových hodnotách, ale zároveň se vracející do heboučkých mamahotelů a přes den vesele participující na jimi nenáviděném západním pravicovém kapitalismu. Chtěl jsem nadzvednout prázdnotou provoněné pseudorebely, honící si ptáky či píči nad vlastní dobrotou, ale nejvíce jimi konzumovanou. Pseudorebelů, mezi které mě nějakou záhadou moji fašounští a náckovští kritikové řadí. Leč správný politický umělecký performanční rebel se přece nesmí nechat zavřít do žádné definiční klece, natožpak prázdnou politickou korektností ozdobené. Již samotná „Performance“ vznikla na společném jmenovateli nezařaditelnosti do žádných akademických definic a historických škatulí a vždy se zuřivě bránila komodifikaci, které podlehlo nejedno západní rebelské hnutí. Jako kupříkladu hipízácké či levicově punkové a ostatně i to česko-androšsko chartistické. To se to krájí o svačince tlačenka u pohodlného stolu Ústavu pro výzkum totalitních režimů (ale myšleno jen těch na východ od nás), že Čuňasi?

S Nočními vlky (když pod tímto názvem sjednotíme skupiny různých motorkářských nekonformistů s různými názory) bych se asi zásadně neshodl v řadě názorů, jako je kupříkladu jejich podpora pánbíčkaření či nesnášenlivost ke gayům a lesbičkám.