Dámy a pánové,

je asi dobré, abychom si tady k tomu řekli nějaké úvodní slovo ještě k širšímu kontextu, ve kterém se teď nacházíme, a začnu trochu zeširoka, protože tady více než 30 let jsme si říkali, a byl to takový asi nejběžnější narativ k té problematice bydlení, že prostě to bydlení je soukromá záležitost každého z nás a že to vlastně vyřeší trh. A po více než 30 letech tady tohohletoho mentálního nastavení jsme teď v situaci, kdy nás opakovaně ty mezinárodní žebříčky, jako je třeba Deloitte Property Index, vyhodnocují jako jedny z nejhorších, co se týče dostupnosti bydlení. Zcela konkrétně v tom posledním Deloitte Property Indexu Česká republika je třetí od konce toho žebříčku, takže máme třetí nejnedostupnější bydlení ze všech těch vyhodnocovaných zemí.

Potom se ještě tam separátně posuzují ty metropole. Tam tedy naše hlavní město je shodou okolností také třetí od konce. A to celé tedy probíhá v kontextu, kdy nejde úplně říct, že by platila ta úměra, stačí víc stavět a ty ceny se začnou snižovat, protože tady už jsme tohle vyzkoušeli, šlo o takový, řekl bych, jako průzkum boje. Já tady mám statistiku, (ukazuje) jak se povolovaly nové byty v Praze. A tady je vidět, že tedy za vlády Pirátů jsme dosáhli rekordu, téměř 9 700 nových bytů povolených za jeden jediný rok.

Takže podle téhle logiky stačí víc stavět, a ty ceny půjdou dolů, by tady mělo dojít k tomu, že se ta křivka cen bytů bude obracet. Tady jdeme nahoru. (Opět ukazuje graf.) No, tak pochopitelně ceny mají jít dolů, ale těm, co to aspoň trochu sledují nebo aspoň elementárně čtou zprávy, tak ví, že ty ceny bytů se dolů nevydaly. Těch důvodů je vícero, ale v podstatě lze konstatovat, že ten objem nové výstavby prostě není jediným parametrem, který ovlivňuje cenu těch bytů.