V těchto dnech si připomínáme 80. výročí tzv. Postupimské konference. Toto zásadní jednání států vítězné protihitlerovské koalice o poválečném uspořádání Evropy (a zčásti i jiných kontinetů) začalo na zámku Cecilienhof v německé Postupimi 17. července roku 1945 a skončilo 2. srpna 1945.
Této konference se za vítězné mocnosti účastnili jejich nejvyšší představitelé – na jejím počátku to byli prezident Harry Truman za Spojené státy, premiér Winston Churchill za Velkou Británii a generální tajemník sovětské komunistické strany a faktický šéf sovětského státu Josif Vissarionovič Stalin za Sovětský svaz.
Nespornou zajímavostí a dějinným paradoxem je, že Winston Churchill přijel na tuto konferenci jako úřadující premiér Velké Británie, kde ovšem 3. července 1945 proběhly volby do klíčové Dolní sněmovny parlamentu a po konečném sečtení jejich výsledků dne 26. července 1945 bylo jasné, že v nich konzervativci prohráli a 28. července byl tudíž Churchill na jednáních v Postupimi vystřídán novým britským premiérem, labouristou Clementem Atleem.
Hlavním právním a politickým výsledkem konference byla Postupimská dohoda, která obsahovala mj. i tyto závěry:
- Veškeré německé územní anexe po roce 1937 budou anulovány a hranice jimi změněné budou navráceny zpět do předchozí podoby.
- Rozdělení Německa a Rakouska do čtyř okupačních zón.
- Rakousko bude opět odděleno od Německa.
- Stanovení cílů spojenecké okupace Německa: demilitarizace, denacifikace, demokratizace a demonopolizace – tj. tzv. program 4 D. Není náhodou, že obdobné cíle formuluje nyní ruská strana v rámci jednání o ukončení konfliktu na Ukrajině. Je to jasný odkaz na poválečná spojenecká jednání o osudu poraženého Německa.
- Nové stanovení hranic některých států (Československo, Polsko)
- Uznání požadavku na odsun Němců zůstávajících mimo německé hranice (zejména z Polska, Československa a Maďarska).
- Přijetí zásad potrestání válečných zločinců jakožto předstupeň zřízení mezinárodního Norimberského tribunálu.
- Přiznání možnosti čerpání válečných reparací státům vítězné spojenecké koalice, které byly přímo postižené německou okupací a Němci během války.
Druhou částí závěrečného ujednání konference byla tzv. Postupimská deklarace, která vyzývala Japonsko ke kapitulaci. Tuto deklaraci podepsali 26. července 1945 americký prezident Harry Truman, britský premiér Winston Churchill a tehdejší čínský politický vůdce Čankajšek.
V deklaraci se stanovovaly podmínky pro případnou japonskou kapitulaci a Japonsku se zde v opačném případě hrozilo prakticky naprostým zničením.
Doplňme, že v době, kdy probíhala Postupimská konference, sice byly válečné boje v Evropě již ukončeny, ovšem válka v Tichomoří proti Japonsku stále ještě probíhala.
Připomeňme rovněž, že Sovětský svaz v té době ještě nebyl s Japonskem ve válečném stavu. Ovšem zanedlouho bezezbytku splnil svůj slib z předchozích jednání spojenců na Jaltské konferenci a vyhlásil Japonsku válku 8. srpna – a také ji okamžitě zahájil (tzv. operace Srpnová bouře neboli Bitva o Mandžusko).
Chcete, aby STAČILO! a SOCDEM postavili společnou kandidátku?Anketa
Porážka japonské kuantungské armády v této válečné operaci významně přispěla k japonské kapitulaci. Ačkoli se o tom dnes již moc nehovoří, Sověti tedy do velké míry de facto rozhodli druhou světovou válku nejen v Evropě, ale i v Asii.
A mnozí historici se domnívají, že sovětská armáda byla schopna – pokud by ve svém postupu tehdy pokračovala – dobýt i Tokio. A v tomto světle se použití amerických atomových zbraní na Hirošimu a Nagasaki jeví jako – pro vojenské zlomení Japonců – nadbytečný akt.
Jedním z hlavních bodů Postupimské konference bylo stanovení poválečné podoby a charakteru německého státu.
Ovšem tato záležitost měla již před konferencí samotnou poměrně bouřlivý a zajímavý vývoj.
V září roku 1944 předložil americký ministr financí Henry Morgenthau tehdejšímu prezidentu F. D. Rooseveltovi návrh, podle kterého měla po porážce Německa proběhnout v celé zemi totální deindustrializace a její přeměna na zemědělský (agrární) stát.
Prusko a Slezsko měly připadnout Polsku a Sovětskému svazu, Sársko Francii, Porúří a Porýní se měly stát mezinárodním pásmem a zbytek území měl být rozdělen na nezávislý Jihoněmecký a Severoněmecký stát.
Roosevelt o tomto plánu jednal s Churchillem a fakticky ho schválili a přijali. Ovšem poté, co tento plán pronikl skrze americký tisk na veřejnost, což přispělo k vystupňování válečného běsnění Němců na územích, která ovládali, Spojenci od něj nakonec (během Jaltské konference) raději odstoupili.
Pokud by k tomu nedošlo, moderní světové dějiny by kráčely jinou cestou, než je ta, kterou známe.
Morgenthaův plán – The Suggested Post-Surrender Program for Germany (Navrhovaný program po kapitulaci Německa) – byl založen na těchto hlavních bodech:
Povinná demilitarizace Německa, zničení, resp. odstranění všech forem průmyslu, které by mohly přispět k budoucímu vyzbrojení Německa a odebrání podstatně části německého území (včetně západní části) ve prospěch Spojenců.
Základem Morgenthauova plánu byla tedy totální proměna Německa na zemědělský stát bez vyspělých technologií a surovin, který by již nikdy nebyl schopen vojensky ohrozit Evropu ani zbytek světa.
Prezident Roosevelt v této souvislosti mj. uvedl: „Existují dva názorové proudy – ti, kteří by byli vůči Němcům altruističtí a doufali, že z nich láskyplnou laskavostí udělají opět křesťany, a ti, kteří by zaujali mnohem tvrdší postoj. Rozhodně patřím k té druhé škole, protože ačkoli nejsem krvežíznivý, chci, aby Němci věděli, že přinejmenším tentokrát válku definitivně prohráli.“
Přístup realizovaný posléze ze strany západních mocností vůči Německu po skončení druhé světové války byl ovšem Morgenthauovu plánu – i Rooseveltovým představám – enormně vzdálen.
Namísto toho, aby se z Němců stal národ zemědělců, byla jim (zejména těm obývajícím západní okupační zóny, pozdější tzv. bonnskou republiku) poskytnuta významná hospodářská pomoc, díky které zemi rychle stabilizovali a poměrně rychle se vzpamatovali z ničivého válečného konfliktu, který rozpoutali a zběsilým, genocidním způsobem léta vedli.
Německo (a jeho tehdejší hlavní město Berlín) bylo rozděleno na čtyři okupační zóny – sovětskou, americkou, britskou a francouzskou.
Přičemž tři zóny pod kontrolou západních Spojenců se v roce 1949, oproti původním dohodám (německý stát měl zůstat jednotným celkem), spojily v jeden celek a daly vzniknout tzv. Spolkové republice Německo („Západní Německo“). Sovětská okupační zóna se v reakci na to transformovala v tzv. Německou demokratickou republiku („Východní Německo“).
Podpis závěrečných dokumentů Postupimské konference na počátku srpna roku 1945 byl prezentován jako velký diplomatický úspěch, přestože řada sporných otázek zůstala kvůli čím dál silnějším sporům mezi Spojenci nedořešena a otevřena.
Západní Spojenci např. odmítli některé požadavky Sovětského svazu, mimo jiné jeho územní nároky vůči Turecku, anebo snahu o převzetí kontroly nad částí italských kolonií v severní Africe.
Během několika relativně málo pozdějších měsíců pak z válečného spojenectví zůstaly jen trosky, na kterých se zrodil nový mnohaletý světový konflikt známý jako studená válka. Ale to už je trochu jiný příběh.
Příběh, ve kterém se bývalí Spojenci postavili proti sobě a (západní) Německo, které mělo být původně demilitarizováno, přesně deset let po skončení druhé světové války vstoupilo do NATO. A nová německá armáda, Bundeswehr, převzala do svých řad i mnoho důstojníků Wehrmachtu.
Máte důvěru v generála Michala Koudelku?Anketa
Na Postupimské konferenci padlo rozhodnutí, že reparační nároky, kromě nároků Sovětského svazu a Polska, mají být financovány z tzv. západních německých okupačních zón. Tyto reparační nároky se týkaly celkem osmnácti států.
Právně jsou německé reparace upraveny (vedle Závěrečného protokolu Postupimské dohody) především Pařížskou smlouvou (z 21. 12. 1945) o německých náhradách.
Přičemž signatáři Pařížské smlouvy nebyly Sovětský svaz a Polsko, jejichž nároky měly být uspokojeny z území sovětské okupační zóny v Německu (budoucí NDR).
Pařížská smlouva tak řešila reparace z majetku nacházejícího se v britské, americké a francouzské okupační zóně poraženého Německa (budoucí Spolková republika Německo). Z majetku v těchto zónách tedy měly být uspokojeny i reparační nároky Československa.
Německé válečné reparace byly definovány a vyčísleny pro každý věřitelský stát příslušným procentním podílem z jejich celkového objemu a poskytovaly se ve dvou skupinách (tzv. skupina A a skupina B) dle způsobu provedení náhrady.
Skupina A zahrnovala všechny prostředky s výjimkou průmyslového zařízení a námořních obchodních a říčních lodí, které spadaly do skupiny B. Československu byl ve skupině A přiznán podíl ve výši 3 % a ve skupině B podíl 4,3 %.
Fotogalerie: - Exkreman
Československo tehdy vyčíslilo své přímé požadované náhrady na 11,5 miliardy amerických dolarů (306 miliard korun tehdejší československé měny, v přepočtu na dnešní ceny se jedná minimálně o cca desetinásobek) a další způsobené škody (mj. ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, na léčebnou péči a na jejich sníženou práceschopnost) na 6 miliard dolarů.
Celkem tedy na 17,5 miliardy dolarů (cca 465,5 miliardy tehdejších československých korun).
Na Pařížské konferenci československá vláda také jasně deklarovala, že pokud by se měl na konto válečných reparací započíst tzv. sudetoněmecký majetek (resp. přesněji majetek odsunutých českých, moravských, slezských a karpatských Němců), hodlá ho použít k vyrovnání pohledávek Československa vůči Německé říši ve výši 1,7 miliardy amerických dolarů. O tuto částku (tedy o cca 10 procent celkových požadovaných náhrad) se také snížilo vyčíslení československých válečných škod.
Do závěrečného memoranda z reparační konference v Paříži německý zahraniční majetek – včetně někdejšího německého majetku na území Československa – nebyl zahrnut.
Československu se tehdy navíc podařilo začlenit do Pařížské reparační dohody pasáž, kde se uvádí, že majetek, který byl vlastnictvím dané věřitelské země
v době její anexe nebo okupace Německem, nebude započítáván na její účet reparací.
To jen pro pořádek a pro dnešní prosudetské historické a politické revizionisty.
Od léta roku 1946 se fakticky rozběhlo splácení reparací ze skupiny B (tedy z demontovaných německých průmyslových zařízení a z německých námořních obchodních a říčních lodí).
V reparační skupině A se jednalo zejména o dodávky zboží, o které Československo ovšem zájem nemělo. Zvolilo si tedy cestu reparačního plnění ve formě služeb, zejména, co se týče německé dopravní sítě a telekomunikací, což ovšem tehdy rezolutně odmítly západní velmoci (USA, Velká Británie, Francie).
Což byl mimochodem další silný projev jejich „přátelství a spojenectví“ vůči Československu…
Fotogalerie: - K výpadku proudu
Do února roku 1947 obdržela Československá republika v rámci skupiny B reparace v hodnotě 5,4 milionu dolarů. Celkem pak Československo dostalo z požadovaných reparací 14,5 milionu amerických dolarů, tedy pouze 0,09 % z požadovaného objemu reparací. Čili méně, než činila jedna tisícina našich uznaných nároků.
Po vypuknutí tzv. studené války došlo k enormnímu omezení reparačních dodávek z Německa a v 50. letech 20. století pak k jejich úplnému zastavení.
V období bipolárního rozdělení světa navíc problematika německých válečných reparací, které měly být hrazeny ze západních zón, úplně přestala být tématem mezinárodních vztahů a mezinárodní politiky.
Výraznější změna, bohužel, nenastala ani po změně mezinárodních politických poměrů v roce 1989.
České vlády a Ministerstvo zahraničních věcí dlouhodobě zastávají stanovisko, že přijetím tzv. česko-německé deklarace v roce 1997 byla otázka válečných reparací uzavřena v tom smyslu, že sporné záležitosti z minulosti ponecháváme jednou provždy historii a nebudeme jimi zatěžovat naše budoucí vztahy a společné „světlé zítřky“ v Evropské unii.
To je ovšem zcela falešná a alibistická argumentace. Z právního hlediska nemá česko-německá deklarace charakter závazné mezinárodní smlouvy, jde čistě o politický akt.
Tudíž nemůže mít sebemenší vliv ani na stále existující reparační nároky České republiky vůči Německu vzniklé standardně na základě mezinárodního práva. Zvláště, když jde o nároky, kterých se československý (ani český) stát nikdy nevzdal.
Přičemž např. vlády Polska či Řecka se v poměrně nedávné době ke svým reparačním nárokům vůči Německu opakovaně a poměrně hlasitě přihlásily.
Ale hlavně, v případě německých válečných reparací nejde o věc nějaké politické taktiky a kličkování.
Zejména dnes, v době, kdy probíhá masivní tlak na přepisování historie a výsledků druhé světové války, je třeba v první řadě dostát odkazu našich předků, hrdinů, kteří v boji proti německé okupaci a za svobodu Československa položili své životy.
A přihlásit se ke kontinuitě s československým státem, který byl po druhé světové válce plnohodnotnou součátí vítězné spojenecké koalice. Což mj. znamená i uznání a akceptaci všech jeho právních závazků na straně jedné a právních nároků (včetně těch reparačních) na straně druhé.
I to je jeden z důležitých odkazů Postupimské konference.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Mělo by Česko trvat na zaplacení reparací?
autor: Tomáš Doležal
