„Čech nemusí ani říkat, že je alkoholik, to se přece o něm dobře ví a on i tak vypadá. Odulý, jaksi zválený a umačkaný, výraz lehce připitomělý, a přitom protřelý, něco mezi Švejkem a Spejblem. Jeho životní funkce jako by byly stále závislé na dorovnávání hladiny, duševní život na permanentní lízlosti a přiožralosti, ke které má shovívavý, ba zamilovaný vztah, takže když je řeč o pivečku či panáčku, je to, jako by řeč byla o maminčině koblížku či tatínkově fajce,“ pustil se Peňás do charakteristiky českých pijanů.