„Čech nemusí ani říkat, že je alkoholik, to se přece o něm dobře ví a on i tak vypadá. Odulý, jaksi zválený a umačkaný, výraz lehce připitomělý, a přitom protřelý, něco mezi Švejkem a Spejblem. Jeho životní funkce jako by byly stále závislé na dorovnávání hladiny, duševní život na permanentní lízlosti a přiožralosti, ke které má shovívavý, ba zamilovaný vztah, takže když je řeč o pivečku či panáčku, je to, jako by řeč byla o maminčině koblížku či tatínkově fajce,“ pustil se Peňás do charakteristiky českých pijanů.
Chlast je dle něj páteří českého života, zdrojem turismu i pilířem politiky, která se redaktorovi Lidových novin jeví jako pokračování pijatiky jinými prostředky. „Rozpitá tvář prezidenta republiky je pečetí národního alkoholického osudu a vazba národa na levné pivo je fatalitou, kterou nyní kuje i asketicky vypadající magnát,“ strefuje se Peňás do naší politické elity.
Na příchylnosti Čechů k alkoholu však Peňás spatřuje i pozitiva. „Chlast je možná jediným způsobem, jak spolu vůbec vydržet. Bez něj bychom se nejspíš rozprchli do širého světa, jako to dělají nyní národy, které ho mají z rituálních důvodů zakázaný. Naučit se chlastat se jeví jako záchrana evropské civilizace. Mohli bychom jít příkladem. Nechť je v tomto smyslu pití požehnáno,“ dotkl se i migrační vlny, v rámci níž přicházejí do Evropy ve velkém muslimové, kterým víra nepovoluje pít alkohol.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: luš
