Na podzim 2009 jsem zastupoval 17 senátorů v řízení před ÚS ČR o souladu tzv. Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem. Jehož součástí je vedle ústavy také listina. V návrhu na konstatování, že Lisabonská smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, jsem argumentoval uvedením řady konkrétních rozporů. Upozorňujících, že v důsledku účinnosti tohoto rozsáhlého a očividně nepřehledného materiálu se občanovi ČR zkrátí, či dokonce odepřou jeho některá základní práva zakotvená v listině. Anebo že se českému státu ubere ještě více svrchovanosti z toho mála, co mu zbývá.

Pokud zpráva z médií není zavádějící, tak názor Evropského soudního dvora (ESD): „Odepření práva stát se členem politické strany občanům unie, kteří mají bydliště v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky, je v rozporu s unijním právem“, je smutným důkazem oprávněnosti mých tvrzení, jež ÚS ČR smetl se stolu, když etalon neboli standard, tj. český ústavní pořádek, s nímž měl podle Ústavy ČR poměřovat Lisabonskou smlouvu, nahradil. Čím? Jakýmsi „eurokonformním hlediskem“, jak nám to na závěr jednání ÚS ČR přečetla jeho místopředsedkyně, a někdejší zaměstnankyně Svobodné Evropy, paní Eliška Wagnerová.

Pro názornost – když chcete zjistit délku nějakého předmětu, vezmete si na to metr. Obráceně by to byl nesmysl. Jenže velký senát dr. Rychetského, vůči němuž jsem tehdy podal námitku podjatosti (při setkání s německým velvyslancem měl předjímat výsledek), prohlásil Lisabonskou smlouvu za onen „metr“. Což podle této eskamotáže znamená, že pokud narazíme na rozpor mezi českým ústavním pořádkem (zdůrazňuji, jehož součástí jsou listina a ústava) a tím, co vyplývá z dokumentů, které ovlivňuje Lisabonská smlouva, tak máme nejenom jako navrhovatelé smůlu…

Podotýkám, že základem postavení, potažmo i rozhodovací činnosti ESD ve vztahu k členským státům EU je legislativní materie zásadně ovlivněná tzv. Lisabonskou smlouvou.

Ústavněprávní kultura základních práv a svobod se v kontinentální Evropě odvíjí od proslulé Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Její tvůrci od sebe oddělili kategorie „člověk a občan“, neboť se jedná o odlišné statusy. Což pochopili i tvůrci listiny, takže se v jejím čl. 42  odst. 1  uvádí: „Pokud Listina používá pojmu ‚občan‘, rozumí se tím státní občan ČR.“ A v odst. 2 pokračuje: „Cizinci požívají v ČR lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.“

Zjednodušené a stručné vysvětlení smyslu tohoto rozdílu poskytuje nález Ústavního soudu ČR z 13. 9. 1994, konstatující základní povinnosti občana ČR, volně cit.: 1. věrnost státu, 2. povinnost k jeho obraně, 3. výkon funkcí, k nimž je občan povolán a 4. dodržování českých právních předpisů i mimo území státu.

Pokud stále není zřetelným důvod zmíněného odlišení, tak nabízím až „citelně“ konkrétní příklad v praxi –  povinnost k obraně státu znamená pro občana podřídit se povolávacímu rozkazu. K tomu dodávám odkaz na § 373 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož lze uložit trest odnětí svobody až na pět let tomu, kdo za stavu ohrožení státu či války nenastoupí na základě povolávacího rozkazu službu v ozbrojených silách. Na občana Evropské unie, který má bydliště v ČR, avšak není jejím státním občanem, se logicky nevztahují povinnosti občana ČR. Takže povolávací rozkaz do české armády nemůže dostat. Ostatně, byl by jako cizinec k ČR loajální?