Jozef Tischner byl polský filozof a duchovní otec hnutí Solidarita. Halíkovi se v Polsku přezdívá právě český Tischner. „Jsem vděčný za to, že jsem mohl Jozefa Tischnera poznat osobně; mimo jiné jsem s ním a s Adamem Michnikem strávil týden na konferenci ve Španělsku v létě 1996. Była to vpravdě renesanční osobnost, činná na poli akademického života i pastorace, kultury i politiky. Prozíravě varoval před katolickým populismem a nacionalismem, zrazujícím ducha evangelia a přimykajícím se k autoritativním režimům,“ poznamenal Halík.

Ten následně hovořil i o tom, jaký je dle jeho slov rozdíl mezi náboženským a věřícím člověkem. „Existuje mnoho definic a pojetí náboženství. Křesťanství (nebo křesťanská víra) ztratilo v procesu sekularizace roli náboženství ve smyslu integrativní síly cele společnosti (pojem ‚religio‘ je odvozen od slovesa re-ligare, znovu spojit). Že tehdy došlo k jistému rozvodu staletého ‚manželství‘ mezi křesťanskou vírou a náboženstvím v podobě ‚religio‘,“ uvádí Halík. Podle jeho slov roli „náboženství“ začala hrát například kultura, věda, nacionalismus, politická náboženství, média či tržní ekonomika.

„Papež František vyhlášením ‚synodální cesty‘ dal jasně najevo, že je si vědom toho, že církev potřebuje hlubokou reformu. Někde, kde se církev nevymanila z podoby ideologického ‚katolicismu‘ 19. století, to bude velmi dlouhá a těžká cesta,“ dodává Halík.