Vašíček podtrhuje, že pandemie ovlivnila nejen zdraví, ale především společenské vztahy, a to způsobem, který dodnes zůstává nedostatečně reflektován. „My neočkovaní stále cítíme křivdu za bezpráví, které na nás společnost páchala, a hořkost za absenci reflexe,“ poznamenává. Zatímco většina očkovaných, jak tvrdí, se snaží tuto dobu vytěsnit, neočkovaní si nesou pocit nespravedlnosti a odsuzují společenské chování, které přirovnává k „velkému Stanfordskému vězeňskému experimentu“.

Vašíček vnímá strach jako hlavní hnací sílu, která vedla k přijetí drastických a často nesmyslných opatření. Strach byl podle něj umocněn médii a vládou prostřednictvím neustálého zdůrazňování počtu obětí a dramatických scén z nemocnic. „Když se lidé bojí, vzhlížejí k autoritám a žadoní, aby začaly něco dělat – cokoli. Tento přirozený lidský pud vede k tomu, že činnost – byť zbytná – uklidňuje,“ vysvětluje Vašíček. Proto podle něj lidé s nadšením šili roušky, sdíleli návody na dezinfekci a striktně dodržovali vládní opatření, která byla prezentována jako nezbytná ochrana.