Daniel Vávra se před pár dny na sítích ostře vymezil proti působení organizace Člověk v tísni v České republice. V jejím případě odmítl označení „nevládní, nezisková a nezávislá“ a upozornil na to, že organizace je z velké části financována z veřejných a zahraničních zdrojů, včetně peněz od státu, zahraničních vlád, mezinárodních institucí a nadnárodních organizací.
Za zvlášť problematické považuje působení neziskového sektoru přímo ve školách, kde se pod záminkou vzdělávání dětem předávají politické postoje a hodnoty. „Politická neziskovka je taková, která prosazuje nějakou politiku, dělá propagandu nějaké politiky nebo indoktrinuje děti ve školách politikou,“ uvedl Vávra ve svém obsáhlém facebookovém příspěvku k činnostem organizace Člověk v tísni.
Takový model podle něj umožňuje obcházet demokratickou politickou soutěž. V podstatě jde způsob, jak „nemuset lidi přesvědčovat ve volbách, ale prosazovat politiku za jejich peníze i bez jejich souhlasu“.
Ve svém textu Vávra připomíná konkrétní data o činnosti organizace Člověk v tísni v České republice. Poukázal, že významná část jejích aktivit směřuje do oblasti vzdělávání a osvěty – například mediálního vzdělávání, globálního rozvojového vzdělávání, témat migrace, moderních dějin či environmentálních programů.
Podle Vávry tato struktura činnosti dokládá, že nejde pouze o přímou pomoc lidem v nouzi, ale o dlouhodobé formování postojů veřejnosti, zejména prostřednictvím škol a vzdělávacích institucí.
Reakce od Člověka v tísni: manipulace a nepravdy
Na jeho příspěvek o politických neziskových organizacích podle Daniela Vávry zareagoval Člověk v tísni prostřednictvím své odbornice na komunikaci Adriany Černé. Vávra hned v úvodu ironicky poznamenává, že se reakce nesla v očekávaném duchu: „A jak se dalo čekat, může za to Putin. Nebo já můžu za Putina, nebo tak něco.“
Adriana Černá je prezentována jako „odbornice“ především kvůli svým vazbám. Jak Vávra uvádí, Černá je manželkou Jakuba Jandy, kterého označuje za „Putinova největšího experta“, a připomíná financování jeho organizace Evropské hodnoty ze zahraničních zdrojů.
Následně se věnuje konkrétním tvrzením Adriany Černé, především výroku, že „Člověk v tísni do škol vůbec nechodí“. Vávra to rozporuje odkazem na výroční zprávu organizace, podle níž má Člověk v tísni více než 6370 účastí na seminářích, webinářích, konferencích a kurzech určených pedagogům, asistentům pedagogů, studentům i pracovníkům neziskových organizací a veřejné správy. K tomu sarkasticky dodává: „Oooooops… Malinko si paní Adriana zalhala.“
?? Děkujeme @DanielVavra za pěknou nástěnku ošklivých slovíček posbíraných z internetu! Příspěvek, který nám věnoval můžeme rovnou využít k on-line lekci kritického myšlení.
— Člověk v tísni (@CLOVEKVTISNI) January 16, 2026
I s konspiračním odhalením! pic.twitter.com/09Vf4CLrLC
Vymezuje se i proti tvrzení Adriany Černé, že pojem „zahraniční agent“ je „ruským narativem“, se kterým měl poprvé přijít Dmitrij Medveděv v roce 2009. Toto tvrzení označuje za nepravdivé a ironicky poznamenává, že by to znamenalo, že Medveděv musel „cestovat časem“, protože zákon o registraci zahraničních agentů – FARA – vznikl ve Spojených státech už v roce 1938. Vávra k tomu dodává, že v tomto bodě podle něj Adriana Černá „malinko, ale opravdu jen trošku, zalhala“.
Adriana Černá ve své reakci cituje jeho původní definici politické neziskové organizace, kterou podle něj ale dezinterpretuje. Připomíná, že v jeho textu doslova stojí: „(Politická neziskovka je) když kupříkladu někdo přijde do školy, není to učitel a tam za peníze ‚vzdělává‘ děti…“ Do této citace však Černá vkládá slova a souvislosti, které v jeho textu vůbec nejsou, konkrétně program Jeden svět. Ten se podle Vávry v dané pasáži vůbec nevyskytuje a slouží pouze jako obecný příklad v jiné části textu. Tento postup označuje ze strany „odbornice“ za účelové překrucování a konstatuje, že jde o snahu „aby jí její ‚stěr‘ líp vyšel“, přičemž dodává, že přitom sama poskytuje důkaz, že neříká pravdu.
Nejde o zákaz, ale o peníze daňových poplatníků
Vedle jiného Daniel Vávra reaguje i na tvrzení Černé, že by chtěl zakazovat aktivity neziskových organizací ve školách. Podle Vávry politická agitace ve školách je už dnes zákonem zakázána, a že jeho skutečným cílem není něco zakazovat, ale přestat tyto aktivity financovat z veřejných peněz. Zdůrazňuje, že slovo „zakázat“ se v jeho textu vůbec nevyskytuje a smyslem jeho argumentace bylo vysvětlit, co považuje za politickou neziskovou organizaci a proč by ji neměli platit daňoví poplatníci.
A vyvrací i další tvrzení Adriany Černé, a sice, že všechny peníze, které Člověk v tísni v České republice utratí, směřují do programu Jeden svět. „Paní Adriana už se ukázala jako poměrně kvalitní demagožka a lhářka, mám tedy jistou nedůvěru i v toto tvrzení,“ pochybuje Vávra.
Kolik berou a kdo to platí
Vávra se zaměřuje i na tvrzení Adriany Černé ohledně odměňování vedení a zaměstnanců Člověka v tísni. Uvádí, že podle jejích slov ona i Šimon Pánek berou „jenom 70 tisíc“ měsíčně a běžní zaměstnanci organizace zhruba 45 tisíc. Tento argument ironicky srovnává s platy ve školství a poznamenává, že průměrný plat učitele v Česku je kolem 55 tisíc korun. V této souvislosti píše: „Jestli by nás nevyšlo levněji zrušit školy a dát to celé Člověku v tísni. To by bylo super, ne?“
Pozastavuje se i u morálního vyjádření Adriany Černé, že ji její práce „uspokojuje, protože pomáhá lidem“, ale Vávra si něco takového „nedovede představit“. Toto vyjádření Vávra kontrastuje se svými vlastními aktivitami a uvádí konkrétní částky, které podle svých slov daroval na charitu: „Já jsem loni nebral za pomoc cizím lidem za rok bratru 840 tisíc, ale cca půl milionu jsem ze svého rozdal na charitu a k tomu spolu uspořádal sbírku, kde se vybraly další tři miliony.“ Vávra zdůrazňuje, že „to vše nestálo daňového poplatníka ani korunu“, včetně pomoci Ukrajině. Na tomto základě klade Adrianě Černé přímou otázku: „Kolik dala ze svého platu loni ona? A kolik to vlastně je? 70?“
Státu Vávra podle svých slov odvedl na daních „stovky milionů až několik miliard“, z nichž stát následně spolufinancuje i platy zaměstnanců neziskových organizací včetně Adriany Černé.
„Prakticky všechno, co paní Adriana řekla, je buď ad hominem urážka, manipulativní demagogie, nebo naprostá lež. Já myslím, že to nepotřebuje další komentář o tom, co jsou představitelé Člověka v tísni zač a zda jsou, či nejsou politická neziskovka,“ zakončuje Daniel Vávra svůj komentář.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 7 čtenářů)
Souhlasíte s Vávrovou kritikou Člověka v tísni?
Jirka 59
