Kdoví, kde se vzala představa, že zbrojení je zárukou míru. Aby odstrašení fungovalo, musejí se potenciální soupeři bát jeden druhého stejně. Kdo se bojí méně, je v pokušení si začít. Co je ale důležitější, zastrašování naivně počítá s bojácnými, se kterými nebude třeba se utkat, neboť uznají, že jsou slabší a netroufnou si na obranu. V praxi se ale vždy najde někdo, kdo se brání, takže zbraně, kterými se mělo jen odstrašovat, se nakonec vždy použijí na zabíjení lidí: těch, co se brání, těch, kteří útočí, a těch, kteří se zabíjením nechtějí mít nic společného.

Útok na Írán je příkladem, kdy bez odvety nezůstává ani útok, při kterém byly hned zkraje zlikvidovány desítky důležitých představitelů státu včetně duchovního vůdce. Ti, kteří přežili a nastoupili na jejich místa, nejenže nevypadají zastrašeně, ale rovnou agresorům vzkazují, že se s nimi nemají o čem bavit, a vyřídí si to s nimi vojensky. Každá legrace, jak známo, něco stojí a Peršané se nenechají Američany jen tak šikanovat.