Vstoupili jsme do prvního roku po stovce let od vzniku Československa v říjnu 1918. Oslavy byly nic moc a uplakané nebe jako by vyjadřovalo náladu mnohých z nás. K tomu příval stupidních žvástů v médiích se zaměřením na kritiku vzniku a existence Československa. Něco takového je nejen v Evropě, ale v celém světě unikátní. Aktivisté a dokonce historici vystudovaní za peníze spoluobčanů, zato placení v současnosti bůhví kým, nicméně především sudeťáky a pangermány kolonizujícími Evropu, urážejí vlastní zemi a národ a nikomu to nevadí. Českou republiku, snad jako nějakou formu urážlivé provokace, či připomenutí závazků slouhům a vlastizrádcům, navštívila německá kancléřka, představitelka země, s níž byli naši předkové tisíce let v konfliktu. Spolu s ní přímo vzorový reprezentant pangermánské EU, našminkovaný Macron, jakýsi Ken budoucnosti, bez rasy, pohlaví, vlastní tváře a vlastního názoru.
V rámci protičeské, případně protičeskoslovenské propagandy se zcela zapomnělo na mnohé. Správně si to uvědomil Ladislav Žák, který publikoval 26. 10. 2018 následující slova: „Mám takový pocit, že v celé té kampani věnované stému výročí vzniku a následného průběhu společné české a slovenské státnosti chybí jedno prosté poděkování. Rád bych proto poděkoval Slovákům za krásných pětatřicet let, které jsem s nimi mohl prožít ve společném Československém státě. Bylo to krásné, vzájemné, inspirující a produktivní partnerství. Jsem rád, že po zániku společného státu toto partnerství přetrvává, ale stále se rozvíjí. Tož milí Slováci, děkuji, děkuji, děkuji….“
Češi a Slováci jsou vzájemně nejbližší národy v Evropě. Nemá smysl se handrkovat o to, kdo na koho doplácel, nebo si myslí, že doplácel ve společném státě. Lze to poměrně přesně vyčíslit na základě statistik a jiných historických zdrojů, které jsou nezpochybnitelné. Společný stát byl z bezpečnostního hlediska v roce 1918 i v následujícím období absolutní strategická a bezpečnostní nutnost. Je naprostým faktem, že Češi potřebovali Slováky proti Němcům a Slováci potřebovali Čechy proti Maďarům, bez ohledu na cenu. Zde nelze kšeftařit. Vlast a národ jsou cenou nejvyšší.
Jedním z důležitých faktorů paměti národa jsou veteráni, především vojenští a všichni ti, kteří se podíleli na boji proti nacismu a fašismu. Nesmírně důležití jsou pamětníci druhého odboje. Už téměř žádní nezbyli, což umožňuje účelově překrucovat a falšovat dějiny a vyrábět protičeskou, případně protičeskoslovenskou propagandu. To se děje s rostoucí intenzitou a podporou většiny médií. Nejsem členem žádné veteránské, ani armádní organizace, takže poměry v těchto spolcích detailně neznám, případně je znám pouze z doslechu od známých, kteří jsou členy. Přesto mne udivuje současný vývoj a útoky proti svazu veteránů, jako na objednávku, i když některé problémy prosakovaly již dlouhá léta.
Především jsem toho názoru, že problémy, ať již reálné, nebo mediálně vyráběné na objednávku, by si měli řešit v první řadě sami veteráni. Když se podíváme do médií, protože naprostá většina občanů jiný zdroj informací nemá, co zjistíme? K svazu veteránů se vyjadřuje kdejaký aktivista, protinárodní politik a nedovzdělaný redaktor, či komentátor dlouhodobě přisluhující cizím zájmům a nepřátelům naší země. Kolik veteránů dostalo prostor k vyjádření v ČT, již si platíme ze svých daní? Kolik prostoru dostávají v ČT vlastenci a kolik sluhové cizáků? A to jsme oslavovali sto let vzniku ČSR a osvobození z rakousko-germánské okupace! Kdysi naší zemí zněly písně, jako Vlajka vzhůru letí, nebo Masaryk nás svolává. Za Československou republiku byli ochotni položit život i lidé, kteří nebyli bohatí a moderně řečeno úspěšní, protože v roce 1918 získali vlast, svoji vlast, Československou republiku. Dnes slyšíme Ódu na (germánskou) radost nad blbostí otroků v evropských koloniích a přípravou na další válku na východě. Sankce, zbrojení, válka, další Drang nach Osten proti Slovanům se slovanskými armádami podřízenými německému Bundeswehru.
Tři pilíře státu
Když jsem se v rámci úprav svojí knihy o historii státu, armády a obranného průmyslu nedávno zamýšlel nad naším státem, jeho minulostí a budoucností, uvědomil jsem si, že dochází k destabilizaci základních pilířů našeho státu, pravděpodobně záměrně. Přitom jsem si nemohl nevzpomenout na slavný americký film Pošťák.
Vcelku nelze popřít, že oporou, či pilíři státu v moderní době byly a stále by měly být armáda, policie a pošta. Součástí policie jsou hasiči a záchranáři profesionální a dobrovolní. Oporami státu byli od října 1918 rovněž železničáři a samozřejmě, už dávno před vznikem republiky vlastenečtí učitelé, a to všech stupňů. Pokud si připomeneme pražské povstání v květnu 1945, nelze zapomenout na další uniformovanou složku, a to tramvajáky. Všichni z nich, pokud se nezpronevěřili vlasti a národu si zaslouží poděkování. Je smutné, že něco takového neudělal žádný z politiků. Možná proto, že slovo vlast zapomněli, ohlušeni tučnými koryty a dotacemi z EU, tedy z peněz, které EU a především Německo vydřeli z naší země a práce našich lidí. Konec konců, z naší ústavy zmizelo i slovo národ a od našich politiků ho rovněž neslyšíme.
Každý stát má svoje neživé symboly. Jsou to jazyk, území vtělené do mapy, státní vlajka, státní hymna a obvykle i měna. Zásadním podpůrným faktorem jsou vlastenecky laděné zákony a především pozitivně prezentovaná historie státu. Současná EU se snaží všechny tyto symboly odsunout do pozice jakéhosi druhořadého folklóru. Přesně podle vzoru pangermánského tažení s cílem takzvané Mitteleuropy, které odmítl již v polovině devatenáctého století Palacký. Děje se to pomalu, pokrytecky a s využitím jak propagandy v médiích, změnami ve školách, které dorazila kombinace ideologie hlouposti, multikulturalismu a inkluze. Znovu lze připomenout slova Karla Havlíčka Borovského, dnes rovněž pronásledovaného protičeskými propagandisty, že dobrá, či spatná vláda se pozná podle toho, jak ke školství přistupuje. Podřizování cizím zájmům se děje bez vědomí a souhlasu občanů především tichými změnami nařizovanými z Bruselu a otrocky plněnými našimi politiky a úředníky v přívalu všemožných nesmyslů a uzákoněných lumpáren vymýšlených tamními 60 000 úředníky pod vedením eurokomisařů. To vše s cílem vybudování totalitní euromarxistické říše lži, korupce a úchylnosti.
My se v současnosti rozčilujeme nad sprostou vraždou saúdskoarabského novináře. Přitom zapomínáme na nacistické koncentrační a zajatecké tábory v celé Evropě, jak se tam Němci a Ukrajinci chovali k vězňům, tamní vraždy a pokusy na živých lidech. Zapomínáme na sovětské gulagy. Zapomínáme na japonské koncentrační tábory, protože byly daleko. Zapomínáme na koncentrační tábory v Chile a v Argentině, kde také uřezávali vězňům prsty. Stačí připomenout zpěváka Victora Jaru v Chile. Zapomínáme na fašistické koncentrační tábory ustašovců v Jugoslávii. Zapomínáme na Lidice, Ležáky, Prlov, Ploštinu a desítky vypálených obcí na Slovensku, pec vápenky, kam házeli příslušníci SS a pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy živé zajatce. Přehlížíme nedávný ukrajinský majdan a hromadnou vraždu v Oděse. Opravdu jsme se poučili z historie? Nebo děláme vše pro to, aby se opakovala?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller