Neúspěšný pokus o převrat v Turecku vyvolal čistky i mezi univerzitními pedagogy, které nechal prezident Recep Tayyip Erdogan po nezdařeném vojenském puči vyhodit. „S nápadem, že by mohli působit na českých univerzitách, přišel ve středu vicepremiér pro vědu a výzkum Pavel Bělobrádek. K nápadu se ihned přidali někteří rektoři veřejných vysokých škol z Prahy, Olomouce, Brna i odjinud. Na první pohled to vypadá moc hezky, tak solidárně a humanitárně. Je přece jasné, že Erdoganův puč proti sobě samému – asi už jen málokdo pochybuje, že šlo o něco jiného, než o takové ‚vrtění psem‘ po turecku – dopadne na hlavy hromady nevinných lidí, třeba univerzitních učitelů, a co bychom to byli za slušnou kulturní zemi, kdybychom to přešli bez povšimnutí. Potud souhlas,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.
Kterou tiskovinu nejčastěji kupujete (či odebíráte v rámci předplatného)?Anketa
Jenže je zde řada otazníků, které média většinou nevyslovují. „A proto to učiním za ně. Předně: podle jakého klíče budeme vybírat ty turecké akademiky, které pozveme a dáme jim práci na našich univerzitách? Bude to klíč odborný? Budou ustaveny odborné komise, které budou zkoumat odbornou připravenost tureckých kolegů a jejich rovnocennost vzdělání s jejich tuzemskými kolegy? Obávám se, že nic takového se nechystá. Prostě učiníme politické gesto a přijmeme každého tureckého vysokoškolského učitele, který si řekne. Kritériem bude jakási značně zpatlaná a zneužitá fráze o humanitární povinnosti. Budeme tedy mít u nás zástup tureckých vysokoškolských učitelů nejasné odborné úrovně. Je vysoce pravděpodobné, že žádný z nich neumí česky,“ upozorňuje mediální odborník, že tedy budou moci zřejmě učit jen anglicky.
Laciné píárko maskované zájmem o turecké akademiky
Ale kolik u nás máme studijních kurzů konaných v angličtině, aby se na nich ten zástup Turků mohl smysluplně uplatnit? „Bojím se, že nastane to, co v podobných situacích nastává: pod záminkou politické objednávky se prostě vyčlení určitá místa pro turecké kolegy a čeští kolegové holt budou muset ustoupit. A bude se to nejspíše týkat kolegů vyššího věku. Bude se argumentovat, že docent či profesor důchodového věku už není zárukou odborného rozvoje oboru. Jakkoli to je diskriminační, je to běžná rétorika profesorky Dvořákové, dlouholeté předsedkyně Akreditační komise, která kádrovala odbornou zdatnost akademiků právě tímto zvráceným způsobem. Dvořáková a její následovníci budou mít jistě radost: turečtí přišedší budou jistě mladší, protože šedesátník či pětašedesátník už asi na ‚přesazení‘ nebude mít dost sil, energie a motivace,“ poukazuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Ani o tomto aspektu se české sdělovací prostředky v souvislosti s návrhem Pavla Bělobrádka nezmiňují. „A nedozvíte se v první řadě to, jak si čeští politici, akademici a novináři, šermující podobnými vzletnými návrhy, představují, jak donutí Erdogana, aby ty všechny pedagogy vůbec pustil z Turecka. Pokud se nemýlím, právě jim zakázal vycestovat. Tak možná že bychom začali organizovat ilegální emigraci tureckých akademiků. Ale ne, myslím, že je to jednodušší, než se zdá. Ti, kdo navrhují podobné nepředloženosti, si prostě dělají laciné píárko. Přece dobře vědí, že ty návrhy nejsou z principu realizovatelné, ale vyslovit je nic nestojí a vypadá to přece tak ušlechtile. Že na to naše média tak snadno naskakují, je pak otázka číslo dvě. Ostatně, jako obvykle,“ tvrdí mediální analytik.
Szántó a Moravec mohou do party přibrat i programového ředitele
Pro druhé téma si zvolil skutečnost, na niž už několikrát na těchto místech upozorňoval, že totiž některé osobnosti našeho mediálního světa nějak zapomínají rozlišovat soukromou a veřejnou sféru. „Pokud si vzpomínám, velice ‚ulítle‘ se na svých profilech na sociálních sítích vyjadřovali třeba pánové Szántó nebo Moravec z České televize. Nyní se do této party přidal i programový ředitel České televize Milan Fridrich. Musím soukromě říci, že jeho příspěvek na Facebooku, jímž glosuje názory politologa Petra Robejška, mne zamrzel o to víc, že Milana Fridricha dobře a dlouho znám a vždy jsem ho považoval za nositele značné míry soudnosti,“ přiznává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Šlo o to, že politolog Petr Robejšek v pořadu DVTV.cz vyslovil mimo jiné názor, že politici by měli mnohem méně konzultovat s lobbisty, ale měli by svá rozhodnutí daleko více konzultovat s veřejností, například prostřednictvím referend. „Zastupitelská demokracie u nás se podle Robejška stává nefunkční. ‚Proto relativně hlasitě volám o změnu. Vidím totiž, že elity se chovají tak, že slouží jen samy sobě. Kam se podíváte, pozorujete to‘,“ cituje mediální odborník v Německu žijícího českého politologa a ekonoma Petra Robejška. To Fridrichovu úvahu z Facebooku nabízí v plném znění, protože vypovídá do značné míry o mnoha klíčových aspektech – nejen – dnešní debaty o vládnutí, vůdcovství, politice, a to i té „nepolitické“.
Fridrich má Robejškova slova za nový Komunistický manifest
Ředitel programu ČT tedy na Facebooku napsal toto: „Jedna poznámka k Robejškovi a jeho teorii ‚moudrého lidu‘... Kdyby elity neměnily svět, nedobývaly svět a nepopisovaly svět, tak jsme stále sběrači a žijeme v jeskyních. Jsou to ti nejlepší z nás, nejchytřejší a nejtalentovanější, kdo tvoří kulturní hodnoty, jsou tahouny společenskych změn, dali vzniknout vědeckému pokroku, literatuře a podávají nadpozemské výkony v umění i sportu... Elity přece logicky jsou ozdobou lidstva a národa. A vycházejí z lidu, lid tvoří ty elity, jsou jejími dětmi... Spor mezi ‚moudrým lidem‘ a elitami, jak jej staví Robejšek, je umělý a nesmyslný. I Marx psal, že duše proletariátu je nevědomá, potřebuje zadání a vůdcovství od vzdělané buržoazie, která pochopila dějinný vývoj a přidala se k ‚lidu‘.“
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
A dále ještě Milan Fridrich pokračoval: „To, co dělá Robejšek a jemu podobní prosazují, je de facto nové vyhlašování Komunistického manifestu, jen cil a obsah se změnily. Ale zase se povolává jakýsi zemitý a ‚moudrý‘ lid a štve se proti jiné ‚třídě‘, teď už ne šlechtě a buržoazii, ale jakési ‚elitě‘... Dával bych na tuto novou ideologii velký pozor, neboť nese známky potřeby vyvolávat nové ‚proletářské revoluce‘ proti ‚těm, co vládnou, mají peníze a moc‘. A nazývat tyto lidi ‚elitou‘ je zavádějící. Část z nich je elita, ale část má jen tu moc a peníze, a to není to samé... Část elit nemá peníze, ale má ohromný vliv na kvalitu společnosti...“
Panoptikální komisariát v Bruselu tvoří pseudoelity, které doma neuspěly
Podle Petra Žantovského se dá s řadou věcí vyslovených Milanem Fridrichem souhlasit. „Jistěže nadprůměrně talentovaní jedinci posouvají hranice svých oborů vpřed a rozšiřují do té doby nepřekročitelné meze poznání nebo jiných umů. Potíže jsou však dvě, a to zásadní. K první bych si přivolal na pomoc básníka Paula Valéryho, který napsal: ‚Jen v extrému je hodnota světa, jen v průměru je jeho trvání.‘ Fridrich má sklon vyrábět jakýsi antagonismus naruby. Nebere v potaz, že jen ta nedozírná většina, které se říká ‚lid‘ a která je v demokracii nadána všeobecným volebním právem, je zárukou, že nadprůměrné, ‚elitní‘ výkony unikátních talentů se časem přetaví v průměr a ten vydrží a stane se součástí konzervativního podloží společnosti. Jinými slovy: to není rozpor: elita – nebo lid. To je dialektická jednota, jak se kdysi říkalo. Jedno bez druhého neobstojí,“ připomíná mediální analytik.
Pokud Petr Robejšek hovoří o elitách, má totiž na mysli „elity“ politické vrchnosti, například ten bruselský, nikým nevolený panoptikální komisariát. „To však samosebou nejsou skutečné elity. Tyto ‚elity‘ jsou pseudoelitami, odvozují svou elitnost jen od chimérické, žádným demokratickým mandátem nepodložené pravomoci rozhodovat o jiných. Nezapomeňme na to, že kdykoli v minulosti i čistě mocenské elity měly nějaký společný kořen, třeba rod, původ, dědičný titul a podobně. Ale skutečnou elitou se teprve stávaly ve chvíli, kdy přesvědčily o své elitnosti onen lid. A to se Evropské komisi a přilehlým kancelářím nějak nedaří. Stačí už vzít na vědomí, že do těchto kanceláří se rekrutují někdejší neúspěšní národní politikové – Prodi, Barroso, Špidla, Tusk a další. Když tito lidé, tyto pseudoelity nebyly schopny přesvědčit ani lid vlastních zemí o své schopnosti vykonávat roli elit, jak se jim to může povést ve spojené Evropě?“ ptá se Petr Žantovský.
Je nefér kritizovat Robejška, že vyvolává kvazimarxistický třídní boj
A sám si odpovídá, že jedině autokraticky, tedy příkazem shora. „A to je stav, který kritizuje Robejšek. Vinit ho z toho, že vyvolává kvazimarxistický třídní boj, je nefér, Milane, a podezírám tě, že to dobře víš. A mimochodem o selhání elit v dějinných okamžicích porůznu psali tací, jako Elias Canetti, Stefan Zweig, Karel Čapek či Ferdinand Peroutka. V dnešním kontextu najdeme úvahy o selhání elit napříč názorovým spektrem – špičkově elitních intelektuálů – od historika Bašty po teologa Drápala. Myslím, že na tom něco bude. Odmávnout to ‚po leninsku‘ ve stylu ‚Robejšek si myslí něco jiného než my, tak je nepřítel a hlupák‘ nikam nevede. Jen k dalšímu rozdělování společnosti. A na tom by ses, Milane, jako jeden z nejvyšších manažerů televize veřejné služby neměl podílet ani jako soukromá osoba na fejsbůčku,“ doporučuje vrcholovému manažerovi ČT mediální odborník.
Na závěr si nechal debatu o návrhu zákona přezdívaného „lex Babiš“. „Ta přešla do další, a bojím se, že finální fáze parlamentního projednávání. Málokdo si ale klade při té příležitosti otázku, zda náhodou tento zákon neotevírá velmi vážné právní a politické téma, a to je otázka presumpce viny. Podle ‚lex Babiš‘ je automaticky z účasti v politice vyřazen každý, kdo je účasten na podnikání dotýkajícím se nějakou formou státu. To je ale důsledně vzato v podstatě každé podnikání, nejen to subvencované, jako zemědělství a potravinový průmysl. Každý podnikatel má vztah ke státu, přinejmenším prostřednictvím daňových předpisů. Zájmem podnikatele je ovlivnit legislativu ve svůj prospěch. Znamená to tedy, vzato opět do důsledku, že z politického života budou vyřazeni všichni podnikatelé, neboť svým zájmem o co možná nízké daně jsou nutně v kolizi zájmů,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Absurdní doba místo ověřené presumpce neviny zavádí presumpci viny
Ale podnikateli by to pochopitelně neskončilo. „Jak jsou na tom třeba lékaři? Mnozí jsou placeni přímo státem nebo organizacemi žijícími z veřejných peněz. To jsou třeba ti ve fakultních nemocnicích. Pro ostatní však stát rovněž stanovuje legislativní podmínky jejich existence. Tedy i lékaři jsou ve střetu zájmů. Měli by tedy politiku opustit. Podobně lékárníci, učitelé, advokáti a vůbec právníci. Samozřejmě policisté, i ti bývalí, protože mají nebo mohou mít sklon zvýhodňovat profesi, z níž k politice přešli. Pak to tedy platí i pro novináře. I jim stát reglementuje podmínky k existenci skrze zákony. Co kdyby tedy propadli touze pro svůj cech vymoci v politice nějakou neobvyklou privilej, že...“ podotýká mediální analytik.
Samozřejmě se tato úvaha může zdát absurdní. „Možná, ale je to absurdní jen do té samé míry, do jaké je absurdní celá naše doba. Doba, která namísto staletími ověřené a nad jiné cenné presumpce neviny zavádí presumpci viny. Táž doba přenáší důkazní břemeno, například v antidiskriminačním zákonodárství, na obviněného. Ten musí prokázat, že se nedopustil nezákonného jednání. V demokratickém státě, který si zakládá na své spravedlivosti, platí naprostý opak: žalobce nechť dokáže obviněnému, že je vinen. Jinak je nevinen. Je to klopotné, a ne vždy snadné, prokázat viníkovi vinu. Ale je to stokrát správnější, než připustit trestání nevinného,“ myslí si Petr Žantovský.
Zákon předpokládá, že kdo jde do politiky, chce se jen napakovat
A všímá si přitom faktu, o němž se vůbec nediskutuje ve Sněmovně ani v médiích. „A sice, že tento zákon automaticky předpokládá, že kdo jde do politiky, nejde činit službu obci, nýbrž se takzvaně napakovat, zbohatnout, a to zpravidla nekalými metodami. Znamená to tedy, že jde nejen o presumpci viny, ale dokonce viny kolektivní. Pak je asi jediná volba. Buď zrušit parlament a další instituce volební demokracie, anebo ‚lex Babiš‘ provždy odmítnout a nepřipustit nic podobného. Právo a spravedlnost má v demokracii vyšší cenu než krátkodobý politický prospěch. Potíž je, že tuto otázku takto nepředloží nejen politici, sami zaujatí a podjatí, z větší části bojující účelový boj proti jednomu kolegovi, který se ale brzy může obrátit proti nim samým. Takto věc nerozebírají ani média. Tak tedy nevím, k čemu je máme, když nejsou s to pobrat a analyzovat ani takto triviální věc,“ dodává mediální odborník.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
