Souhlasí se slovy svého otce Zdeňka Mlynáře, který ve své knize Mráz přichází z Kremlu píše, že osmašedesátníci měli dobré úmysly, ale neuspěli. „To je složitá historická otázka. Můj otec patřil ke generaci lidí, kteří vstoupili do komunistické strany po druhé světové válce. V prologu své knihy vysvětluje, jak mladý člověk propadne víře v ideologii, která odpovídá na všechny otázky světa té doby a jak se z něj stane fanatik, v tomto případě komunistický fanatik. V knize popisuje to střízlivění a prohlédnutí. Podle mého soudu většina lidí v té generaci věřila, že to mysleli dobře, že to byl hon za ideálem. Má matka ale dokázala říct, že sloužili zlu. Otec tu víru v ideologii nikdy nepojmenovával jako víru ve zločinnou ideologii,“ popsal v Interview ČT24 svýma očima Vladimír Mlynář srpen 1968.

A podotkl: „Já jsem ale jiná generace, pro mě komunismus vždy představoval zlo, koncentrované zlo, nikdy jsem nevěřil v žádnou možnost reformovat komunismus,“ řekl v souvislosti se srpnovými událostmi 1968, kdy Vojska varšavské smlouvy vtrhla do Československa.

Až pád Michaila Gorbačova podle Mlynáře přivedl jeho otce k tomu, že pochopil, že ten systém je nereformovatelný. „Ale myslím, že v ten ideál socialismu věřil celý život,“ podotkl. Zdeněk Mlynář se zúčastnil moskevských jednání v srpnu 1968 a byl spolusignatářem tzv. moskevských protokolů. Podle jeho syna to bylo jednodušší řešení, ve formě svézt se s kolektivní odpovědností. „Nikdy jsem za to otce nesoudil, museli to udělat z lidského strachu. Vážil jsem si ale otce, když v listopadu 68 na všechny funkce rezignoval, potom byl u Charty77 v opozici. Nikdy nepřekročil hranici bezzásadovosti nebo nemravnosti, stál několikrát na kraji, ale to byl jeho životní osud,“ dodal Vladimír Mlynář.