Autoritářské režimy se dají rozdělit na dvě základní podskupiny: revoluční a dynamické. Hlavní rozdíl spočívá v přístupu samotného režimu ke svým stoupencům. Revoluční, nebo také dynamické, režimy své stoupence podporují v tom, aby jednali nezávisle. Na druhou stranu režimy konzervativní podobné praktiky zavrhují a na jakékoli podněty, které nevychází přímo z centra moci, se dívají skepticky.

„V průběhu dlouhé ruské historie se ruští političtí lídři spoléhali primárně na konzervativnější autoritářský model, který je řízen pouze nejvyššími politickými kruhy a iniciativy na vládě nezávislých skupin potlačuje,“ píše autor.

Celá studie v originále ZDE

„Po anexi Krymského poloostrova v roce 2014 se ruská vláda uchýlila k dočasné změně tohoto přístupu; Kreml umožnil organizacím sjednocujícím ruské patrioty nabrat na síle, brzo si ovšem uvědomil možná rizika takové strategie a rychle se navrátil ke svému tradičnímu modusu operandi.“

Změna tradičně konzervativního přístupu ruské vlády byla vyvolána mobilizací opozice uvnitř Ruska na počátku nového tisíciletí, a zejména pak v letech 2011–2012 a po anexi Krymu. Kremelská strategie boje proti zmobilizovaným davům se opírala o podporu provládních skupin, které měla vláda nejprve pevně pod kontrolou.