Země, která je ve v žebříčku svobody tisku na posledním místě až za Severní Koreou, je považována za „jednu z nejuzavřenějších zemí Afriky“. Dvacet let vlády jednoho prezidenta, ze zákona povinná práce a až desetiletá vojenská služba. K tomu mnoho mladých Eritrejců končí v dolech, které představují největší přijem země, na niž jsou uvaleny sankce OSN od chvíle, co prezident Afwerki údajně „posvětil trénink a financování somálských islamistů ze skupiny aš-Šabáb“.

Vzhledem k tomu, že pracovníci OSN ani diplomaté do Eritreje nemají přístup, informace o pracovních podmínkách v dolech poskytují pouze jejich bývalí pracovníci. Největší kritiku v současnosti schytává společnost Nevsun Resources, která je většinovým vlastníkem největšího eritrejského dolu Biša. Pracovnice OSN Sheila Keetharuthová, „která dohlíží na dodržování lidských práv v Eritreji“, uvedla ve své zprávě, že v dolech funguje moderní otroctví.

„Zejména během výstavby dolu zde využívali nucenou práci. A to kvůli tomu, že zdejší práce probíhají pod dozorem vlády,“ napsala Keetharuthová. O situaci se zajímal i server The Guardian, jehož reportéři zpovídali místní dělníky. „Bylo tam strašné horko a nedali mi žádné ochranné vybavení na práci,“ řekl jeden z dělníků. „Nedávali nám ani dostatek jídla, takže jsem byl na konci dne strašně zesláblý. Objevily se i zdravotní problémy jako potíže s močením či průjem. Bydlel jsem v zařízení pro asi 600 lidí. Měli jsme tam deset záchodů a dvacet sprch,“ popsal.