Ekonomka Švihlíková o deformaci demokracie, kterou u nás nastavila polistopadová transformace

Nynější stav české ekonomiky, naprostá závislost na zahraničí i její přeměna na periférii, a to jak ekonomickou, tak myšlenkovou, jsou důsledkem dnes prakticky neznámých, ale klíčových fenoménů jako například Washingtonského konsenzu, který nám byl jako „osvědčený systém“ nadiktován. Ve své nové knize „Jak jsme se stali kolonií“ to důkladně rozebírá ekonomka a vystudovaná politoložka Ilona Švihlíková. ParlamentníListy.cz přinášejí ukázky, které se týkají transformačního procesu, jenž tu po roce 1989 probíhal.

Autorka nejprve zmiňuje dva faktory, které byly společné všem zemím, které transformací procházely, a to byly hluboký propad ekonomiky a důsledky rozpadu RVHP. „Oba faktory spolu samozřejmě souvisejí. V některých ekonomikách, například v Rusku, došlo k propadu hlubšímu než za druhé světové války. Druhým faktorem, který souvisel s úkolem integrovat se do světové ekonomiky, byl rozpad RVHP, jenž započal vlastně již v roce 1991 a přinesl s sebou nutnost uskutečňovat vzájemný obchod v tvrdých měnách. To přineslo zemím východního bloku dramatické navýšení cen ropy. Obzvláště intenzivně dolehl rozpad RVHP na Československo, které bylo se zeměmi RVHP velmi silně obchodně svázáno,“ připomíná Ilona Švihlíková.

Šoková terapie musela usilovat o brzké výsledky

Na cestě, kterou si jednotlivé transformující se země zvolily, lze obecně vysledovat dva možné základní principy: šokovou terapii a gradualistický přístup. „Washingtonský konsenzus a šoková terapie šly ruku v ruce nejen personálně, například v osobě Jeffreyho Sachse, který proslul i prosazováním koncepce „skoku do tržní ekonomiky“. Tento přístup se snoubil také s odmítáním „třetích cest“, v jehož pozadí byla mimo jiné i snaha pohřbít ideologické představy minulosti. Šlo tedy o pokus o nastolení ostré diskontinuity, zcela v rozporu s tezemi institucionální ekonomie vyzdvihujícími zásadní význam „path dependence“,“ uvádí ekonomka.

Ústředním znakem tohoto přístupu je představa, že tržní ekonomiku (opět se nepoužíval pojem „kapitalismus“) lze zavést poměrně snadno – stačí jen udělat několik základních kroků popsaných ve Washingtonském konsenzu a zbytek se „nastaví sám“. „Rychlost, která šla ruku v ruce se snadností, reflektovala i politické obavy, že by bylo možné proces ´zvrátit´ – proto bylo třeba, aby postupoval rychle, včetně vytvoření nových ´elit´. Šoková terapie tak musela usilovat o brzké výsledky a vytvářela podhoubí vysokých očekávání ´za pět let doženeme Německo´ apod., která ovšem nutně musela být zklamána, což přirozeně později vedlo k frustraci a rozčarování,“ píše Ilona Švihlíková ve své nové knize.

Západ ztratil ideového soupeře a nemusel tak vydávat zdroje

Těžko říct, zda byly sliby dány spíše naivitou a učebnicovým přístupem k ekonomice, anebo byly motivovány snahou o získání politické většiny pro provedení transformace v duchu pravidel Washingtonského konsenzu. „Atraktivitu Washingtonského konsenzu jistě posílilo i angažování institucí, které za jeho ideovou formulací stály, totiž MMF a Světové banky. Jejich silný hlas kontrastoval s mnohem slabším a defenzivnějším postojem EHS, později EU. I když se objevily náznaky úvah o Marshallově plánu II, poměrně rychle byly zapomenuty. Ochota Západu k financování byla omezená,“ upozorňuje ekonomka.

To bylo dáno jednak ekonomickými důvody, protože Západ jako celek se totiž nenacházel v nikterak skvělé ekonomické kondici. „Ještě důležitější důvod byl ale geopolitický. Podpora Marshallova plánu byla primárně motivována geopolitickými obavami, ne sociální starostlivostí. S rozpadem východního bloku, a především Sovětského svazu, velká část těchto obav zmizela, a hlavně se ztratil ideový soupeř. Nebylo tedy proč vydávat zdroje, když se nabízela pro Západ mnohem efektivnější cesta – začlenění východního bloku do světové ekonomiky tak, aby to zemím Západu poskytovalo výhody,“ konstatuje Ilona Švihlíková.

Doporučeným modelem pro východní blok „sociální stát“ nebyl

Evropská unie transformaci nebrala „jen“ jako ekonomickou agendu, ale také jako politickou změnu. Asociační dohody uzavřené v roce 1991 s Polskem, Maďarskem a Československem představovaly základ, na kterém se mělo dále stavět, přičemž konečným cílem mělo být dosažení plnohodnotného členství. Právě perspektiva přístupu do EU v budoucích letech ovlivňovala podobu politického i institucionálního systému v transformujících se zemích. Evropské hospodářské společenství, respektive Evropská unie, ovšem rozhodně nenastavilo pro země východního bloku „sociální stát“ jako doporučený model,“ zdůrazňuje se v knize.

Je třeba si připomenout, že na počátku devadesátých let země EU čelily tlaku, aby svůj sociální stát „modernizovaly“, a jejich slabší vliv na transformaci zemí východního bloku byl podmíněn i jejich defenzivní pozicí v souboji idejí. „To vše bylo zpečetěno neoliberálním vítězstvím uvnitř sociálních demokracií, které zosobnili Gerhard Schröder v Německu a Tony Blair se svou tzv. třetí cestou ve Velké Británii. Stoupenci neoliberalismu slavili naprosté vítězství a právě inspirace Západem v devadesátých letech se stala drtivým argumentem pro legitimizaci neoliberálních transformačních politik,“ vysvětluje Ilona Švihlíková.

Účast lidu na volbě způsobu transformace byla slabší

Ekonomická transformace byla spojená s politickou demokratizací, přičemž je třeba zdůraznit, že řada zemí východního bloku s ní neměla žádnou historickou zkušenost. „Poněkud jiná situace byla například v Československu, později v ČR, kde panovala až křečovitá snaha navázat na idealizovaný obraz první republiky. Tlak na rychlý transformační proces byl samozřejmě se ´zaváděním demokracie´ nutně v rozporu. Sváděl k tomu uchopit demokracii technokratickým způsobem, tj. omezit ji na mechanismus voleb a vytvoření politických stran. Pokud jde o účast lidu na transformaci, především na volbě způsobu jejího provedení, ta už byla slabší,“ poukazuje ekonomka.

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Jak se dalo očekávat, vynořily se staré vzorce spoléhání na „silného vůdce“ a „zahraniční podporu“, jen tentokrát již ne v rudých, nýbrž v modrých barvách. „Václav Klaus je typickým představitelem tohoto směřování. Šoková terapie předpokládala, že zavedení tržní ekonomiky, to jest kapitalismu, v zemi bude snadný, rychle realizovatelný proces a že se následně podaří zemi zestabilizovat, což vytvoří zpětnou pozitivní vazbu pro ukotvení demokracie jako preferovaného režimu. S možností, že se to nepodaří, už se tolik nepočítalo. Deformace politických struktur a mediálního vlivu po velmi dlouhou dobu debaty o možném transformačním směřování utlumovaly, respektive je delegitimizovaly jako ´cestu zpět´ ke komunismu,“ připomíná Ilona Švihlíková.

Aroganci politické elity nahradila zpupnost nových ekonomických špiček

Přesto se ukazovalo, že nelze implementovat učebnicový, realitě vzdálený model a přitom očekávat úspěch a rozvoj demokracie v plném smyslu toho slova. „Tedy takové demokracie, která předpokládá především přítomnost demokratů, otevřenou a tolerantní diskusi a rozvoj občanské participace. Místo toho došlo ke spojení toho nejhoršího, co nabízela šoková terapie a Washingtonský konsenzus, a toho nejhoršího ze státního socialismu. Dogmatismus, snaha prosazovat politiku silou, nálepkovat odlišné názory jako nebezpečné zrádce, formálnost volebního procesu, arogance politické elity byla nahrazena zpupností nově vytvořených ekonomických špiček,“ píše ekonomka.

Již samotná skutečnost, že transformace měla ekonomickou a politickou dimenzi, což minimálně obrazně navazovalo na selhavší kombinaci perestrojky a glasnosti, ukazovala, nakolik se jedná o obtížný úkol. „Je ovšem nemyslitelné vnímat ekonomiku bez politiky. Proces, v němž většina populace – na rozdíl od nově utvořené elity, která se dostala k moci při „zhasnutí světel“ a často měla kriminální minulost – tratí, nemůže nikdy vytvořit podhoubí pro skutečný demokratický proces, nýbrž jen pro jeho karikaturu, tedy deformaci demokracie, která – jakmile se jednou nastaví – ovšem má, podobně jako ekonomické struktury, dlouhou setrvačnost,“ konstatuje Ilona Švihlíková v kapitole o transformačním procesu své nové knihy „Jak jsme se stali kolonií“.