Exministryně Kovářová nyní radí, aby se raději k soudu nechodilo. Dobrý soudce by prý ani nemusel znát právo

„Vysnila jsem si, že budu psát o advokátce – napsala jsem trochu cynickou knihu o naší justici. Příběh o peripetiích v advokátní kanceláři, příběh o silných ženách. Děj se odehrává v domě, kde jsem měla kancelář, v Praze u hlavního nádraží,“ uvedla odpoledne Kovářová. „Starý advokátní dům, od roku 1945 zde vždycky sídlili advokáti. Zasazeno to bylo do období mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb.“

Další kniha – vražda na golfu

„Mému vlastnímu muži se ta kniha strašně nelíbila, takže muže chci uklidnit tím, že dopisuji detektivku, kde bude muž hlavním hrdinou a vyšetří vraždu, takže to z hlediska mužů bude zas v pořádku,“ uklidňovala přítomné pány exministryně. Hovořila pak krátce o golfu, do kterého se prý pustila, a není z něj nijak nadšena – a proto se děj její další knihy, tentokrát detektivky, bude odehrávat na golfovém hřišti v Berouně. Publikace má vyjít v září.

Po četbě čtyř úryvků, z nichž jeden byl se značným sexuálním podtextem, se už neformálně diskutovalo.

Poněkud scestné rodinné právo

„Specializuji se na problematiku rodinného práva a za advokáty chodí většinou ženy. Oblasti se věnuji 28 let a prošla jsem obdobím, kdy jsem se za klienta bila do roztrhání těla, dnes jsem v situaci, kdy svým klientům rozmlouvám použití práva,“ překvapila pak přítomné. „Paradoxně ke mně přijdou s představou, že půjdeme k soudu, že podáme žalobu, že se to soudem vyřeší, a já jim to rozmluvím. Tak trochu jsem sama proti sobě, protože kdybych je přijala, tak mám na nějakou dobu postaráno o peníze, o práci. Čím jsem starší, tím víc vidím, že zejména v rodinných věcech je právo úplně k ničemu, protože dostanete do ruky jenom rozsudek, jenomže rodinné právo je zvláštní tím, že většina lidí nechce rozsudek, ale chce, aby jej ten druhý měl rád, aby ty věci, o které se soudí, dělal ještě rád, a to se vysoudit nedá. Nyní moje kancelář tedy není advokátní, ale psychoterapeutická a moje rady nejsou radami typu já vám sepíši žalobu a půjdu s vámi k soudu, ale tak se pojďme podívat, co by na ten váš protějšek zabralo. Zjistíme, že všechny kroky, které ten klient může podniknout, jsou neprávní, jsou psychologické. Velmi zjednodušeně, než se soudit o širší styk s dítětem, je lepší koupit bonboniéru a kytku a zajet za tou matkou, která brání ve styku, a naopak je to stejné.“

Pražští žraloci a státní výživné

Na stránkách knihy si dělá legraci z „…toho nového super předpisu, který nám přinesl živobytí,“ uvedla na adresu Občanského zákoníku. „Soudcům přinesl strašně nových starostí – musíte se učit nové zákony, takže budete dlouho bez Alzheimera, což je dobrý efekt. V rodinném právu přinesl úplné nesmysly, protože zde zakotvuje, že, například, manželé od prvního ledna loňského roku mají před sebou odkrýt svá účetnictví, své milenky a plány do budoucna. Já si nedovedu představit, že by můj muž řekl – tak tady máš přístup k účtům, tady mám jednu milenku, s druhou jsem skončil – to prostě tak neexistuje. A představa, že se tohle dá vyžalovat... Jsou tam i jiná vtipná ustanovení, která používám na seminářích jako grotesku. Například jedno z takových ustanovení říká, že manželé se mají dohodnout o umístění společné domácnosti. Co by asi dělali jiného? Nedovedu si představit, jak by se to vysoudilo, kdyby jeden z manželů chtěl být tam, a druhý jinde; a že by soud rozhodl, že mají být uprostřed, to si nedovedu představit. Stejně tak jsou tam další kouzelné pasáže, že rodiče mají být svému dítěti příkladem. Paragrafů máme tedy třikrát tolik. Tak jsem ve své knize chtěla ukázat, že to právo je takové bláznivé. Úplně nejhorší je, když nějaký pražský právní žralok, na obchod specializovaný advokát, jde k opatrovnické věci; vůbec neví, jak fungují místní zvyklosti, protože opatrovnické řízení je na úplně jiné bázi, než řízení obchodní, a začne používat námitky a výhrady a řízení úplně rozbije. V tom případě je určitě právní zástupce přítěží svého klienta.“

„Danielo, ale já musím říci, že vy jste nikdy přítěží nebyla. Vy ne, jiní jedinci mužského rodu ano, ale vy ne,“ reagovala na to z auditoria jedna z postarších plzeňských soudkyň.

Na adresu ministryně práce a sociálních věcí Kovářová uvedla: „Teď je výživné velikou právní oblastí, ministryně Marksová-Tominová dala návrh na výživné zálohované státem, takže se o tom bude ještě hodně dlouho mluvit, je to velké téma, ale ani tam právo nijak nepomůže.“

Jak se rodí spisovatel(ka)

Na dotaz, zda-li má na psaní čas, a jak se ke spisovatelské profesi dostala, odpověděla: „Nepleji, nepeču, děti rostou – už jsou velké. Synovi je 15, dceři 20. Manžel není moc doma; co bych dělala? To psaní se nějak narodilo samo, píši tak asi od desíti let. Není to příliš lukrativní, každá kniha mně vyjde asi na padesát tisíc, že by tedy se vracely ty investice, to se zase neděje, ale mám co dávat kamarádům pod stromeček. Ten popud byl, že jsem kdysi věnovala povídku své sestře, která onemocněla, a já jsem jí chtěla udělat radost a věřila jsem, že tím trochu oddálím smrt, tak úplně se to nepodařilo, ale byl to první popud k psaní.“ Na to zástupkyně Studijní vědecké knihovny doplnila, že jen čtyři procenta spisovatelů v Evropě se uživí psaním.

Emoce mezi prezidentskými volbami

Pro ParlamentniListy.cz pak Daniela Kovářová řekla: „Kniha Advokátka v šoku vznikala mezi prezidentskými volbami. Pro mě to byl inspirující zážitek, co se s lidmi, s českou společností dělo. Jak ty volby rozdělily občany, to se dělo v rodinách, mezi přáteli, ty emoce, to mně připadlo spisovatelsky využitelné. Původně to měla být tlustší kniha, společenský román, ale nakladatel nechtěl. Trochu mě to mrzí, doufám, že to někdy někdo zpracuje, mělo tam původně být více politiky, dokonce ta původní část měla občas nějaké reálné citace a také jsem se sešla s několika kolegy, autory; Martin Komárek napsal reportážní knihu z prezidentské volby, tak z toho jsem čerpala, takže jsem si vyhledávala dost zdrojů, ale nakonec jsem toto nepoužila. Možná se k tomu někdy vrátím, ale mě nejvíce ze všeho lákají příběhy, celoživotně jsem vlastně posluchač příběhů. Úplně nejvíc by se mi asi líbil příběh, který by byl spojen s jedním nebo druhým kandidátem, případně s jedním z neúspěšných kandidátů. Nejsem si úplně jistá, jestli se mi chce psát o politice, to je takové divné, posunuté prostředí. V té době mi nebylo psychicky příjemně, celou dobu mě bolelo břicho.“

K novému Občanskému zákoníku pak ještě uvedla: „Bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil s tím nesouvisí, on byl sice v čele, autorsky se ale na něm nepodílel. Ta moje kritika je kritikou do vlastních řad, protože já jsem se kdysi na začátku podílela na jeho přípravě, já jsem byla v rekodifikační komisi.

Ta směšná představa zákonodárců, že něco napraví, zlepší v životě, že se vydá nová norma, to je prostě směšné. Ve skutečnosti je to tak, že v Praze ve Sněmovní ulici si nějací lidé cosi schvalují, a my všichni žijeme úplně nezávisle na tom.“

Hlavně rychle!

Na závěr pak pro naši redakci uvedla poněkud šokující informace: „Prodlužování se sporů a odvolávání, jednání na dlouhé roky – kdo za to může? Primárně procesní předpis, který říká, že to vůbec lze. Sekundárně za to můžeme my, advokáti, protože my vymýšlíme pro klienty ty kličky. A terciárně za to mohou politici, kteří přicházejí s dalšími a dalšími legislativními změnami, aby si je mohli napsat na erb, aby mohli říkat – za mne se to změnilo, za mě přibyl nový paragraf, mně přičtěte k dobru, že jsem této zemi dal ten a ten nový zákon. A to si myslím, že je špatně. Myslím, že by úplně stačilo, kdyby soudce vůbec nemusel znát právo, žádné by nebylo, prostě kdyby soudce byl dobrý člověk, vyslechl by si jednu i druhou stranu a řekl, bude to tak a konec, odvolávat se nebudeš. Skoro si myslím, že by bylo lepší, aby to rozhodnutí bylo rychlé, než aby bylo dobře.