Orientální svět je podle něj natolik odlišný, že čím méně do sebe budeme narážet, tím lépe pro oba. „Necháme-li svět na pokoji, budeme mít víc času, abychom se zabývali vlastními záležitostmi. Dějiny učí, že ten, kdo se energicky věnuje vlastní zahrádce, dlouhodobě vítězí nad tím, kdo se příliš stará o cizí. Jinak řečeno: kultivace vlastního je lepší než redukce cizího,“ píše vědec.
Jako opačný příklad uvádí sovětskou a posléze americkou invazi do Afghánistánu, kde to obě supervelmoci zkusily nejprve silou, a až poté se zkusily zamyslet, co jsou ti místní vlastně zač a o co jim jde – výsledkem jsou destabilizované regiony s bojujícími radikály.
Islámský svět má podle Cílka vlastní dějiny, vlastní myšlení a vlastní obavy. Po roce 1990 tam dochází k dynamické proměně společnosti a rozpadu tradičních hodnot mnohem rychleji a bouřlivěji, než si to prožil Západ v šedesátých letech, kdy v Americe i Evropě hořela předměstí.
Jako příklad uvádí stomilionový Egypt, jemuž každým rokem přibude asi milion obyvatel a který každoročně musí dovézt plnou třetinu své spotřeby obilí. A to nemluvíme o vodě či lékařské péči. V napjaté sociální situaci prý lidé vcelku pochopitelně hledají útěchu v Bohu, nebo hledají nepřítele. A to není jen případ Egypta, ale prakticky všech pouštích států.
Jediná země, ze které za těchto okolností neutíkají statisíce uprchlíků, je Írán s uzavřenými hranicemi. Jakmile je otevře, může Evropa čekat další záplavu uprchlíků.
To vše podle Cílka ukazuje, že nenávist muslimů k Západu je zástupným problémem – tím hlavním je strach o tenčící se zdroje. „Podobná síla hnala mořské národy, mongolské válečníky, Vikingy i Turky do nových zemí. V podstatě to je zápas o „Lebensraum“, o životní prostor, během kterého byly zatím vždy víc slyšet zbraně a ideologická hesla než racionální politické argumenty,“ píše Cílek.
Čeští lidé, se kterými se baví, podle něj mluví o tom, jak se bojí muslimů. Jenže při delším rozhovoru prý zjistí, že jejich obavy se týkají toho, že s gastarbeitery by mohla vzrůst nezaměstnanost, vzniknout ekonomická krize a ohrozit lidem jejich jistoty.
„Myslím si proto, že debata o islámu a západních hodnotách ve skutečnosti na obou stranách maskuje základní životní nejistoty,“ píše Václav Cílek. Ten je podle něj navíc přiživován politiky a médii.
Lidé podle něj islámský svět vůbec neznají a orientují se jen podle silných příběhů brutality Islámského státu. Bude prý zapotřebí mnoha arabistů, aby lidem vysvětlili, že po celé dějiny máme s islámem velmi pestrou minulost potýkání, ale i stýkání a ovlivňování.
Cílek připomíná, že ještě v roce 1683, když Turci stáli před Vídní, moc nechybělo, abychom se stali součástí Osmanské říše. O sto let později, za Napoleona, se již zjevně projevovala jejich zaostalost, která v devatenáctém století umožnila rozmach kolonizace, vyplývající ze síly západních zemí. A ta představuje často velmi brutální příběhy střetu civilizací. Dodnes prý v některých zemích a národech tato potupa zůstává.
Následoval rozpad koloniálních impérií, ovšem samotná svoboda staré křivdy nesmazala. „Dá se říct, že po počátečním optimismu, doprovázejícím získání nezávislosti, se stále více dostavuje frustrace z toho, že bezbožný Západ zažívá obrovskou prosperitu, zatímco spravedliví a chudí muslimové se stěží uživí,“ vysvětluje filozof.
Na začátku tisíciletí pak následovaly velké války v Iráku a Afghánistánu, které jsou podle Cílka pro místní obyvatele katastrofou srovnatelnou s tím, co byla pro nás druhá světová válka. „Nejspíš jsme schopni nalézt mnoho polehčujících okolností, ale vyprávějte to místnímu obyvatelstvu, které přežilo Saddáma a teď se snaží přežít i západní demokracii,“ píše Cílek.
Pak podotýká, že v islámském světě dlouhodobě žili v relativní symbióze s většinovou vírou i Židé a křesťané. Střety se ve významnějším množství začínají objevovat až po vzniku moderního tureckého státu po roce 1918. Třicátá léta přinesla mnoho masakrů, dalším impulsem prý bylo založení Izraele.
Jak dodává Cílek, nejbrutálnější útoky na křesťany v Iráku, s mučením a zohavováním těl, probíhaly v letech 2003–2008 po svržení Saddáma a za „budování demokracie“. Západní média o tom prakticky nepsala. Útoky se časově shodovaly například s publikací karikatur proroka Mohameda. „Jenom v Iráku byly ze svých domovů vyhnány dvě třetiny křesťanů. Už jich mnoho nezbývá. Jak se na nás dívají? Jako na lidi, kteří je lhostejně zradili a nechali je svému osudu. Říkají: „My už to máme skoro za sebou, ale teď je řada na vás,“ připomíná vědec.
Sám Cílek si prý z celé situace vyvodil tři závěry: Především, že k lidem jiné víry je třeba přistupovat s úctou. Osvědčil se mu prý postoj respektovat, i když nesouhlasím. Pokud jde o přijímání uprchlíků z Afriky a Asie, upřednostňoval by prý místní křesťany, kteří jsou ze všech nejohroženější. A za třetí – největším rizikem jsou děravé hranice Evropy, díky kterým jsou veškeré tyto úvahy bezpředmětné, protože na kontinent jimi může proniknout kdokoliv.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
