Když se v roce 1933 chopil moci v Německu Adolf Hitler, jeho propagandistický mág Joseph Goebbels podřídil veškerá média centrálnímu dohledu státu a využíval je k šíření nacistické propagandy. Po prohrané válce Němci začali stavět nezávislá média prakticky na zelené louce. Začali tím, že je decentralizovali. Veřejnoprávní média dostaly na starosti jednotlivé spolkové země, které po vzoru britské BBC připravily vlastní legislativu upravující působení těchto médií. Vznikly rady, které tato média kontrolovaly.
„Rady zahrnovaly reprezentanty významných složek společnosti. Připomeňme například církve, svazy žen, odbory či jiné významné složky společnosti. Viděno z dnešní české situace je nutné podotknout, že do rad, které jsou voleny parlamenty, přicházeli lidé s jistým společenským významem. Členství v radě nebylo a dodnes není spojeno s platem – placeny jsou jen cestovní náklady spojené se zasedáními. Centrálně vznikla grémia intendantů (generálních ředitelů), kteří si vyměňovali zkušenosti, ale byli daleci nějaké zásadní centralizace. Šlo jen o koordinaci. A celá struktura dávala pozor hlavně na to, aby neexistovalo něco, co by se dalo nazvat ‚státním médiem‘ (zdraví ještě jednou Goebbels). K zákonodárství, k moci výkonné a k soudnictví přistoupil čtvrtý pilíř,“ napsal Šonka v textu pro server Neovlivní.cz.
Postupem času se i na německé scéně objevila média soukromá a Němci vedli debatu o tom, zda není na čase veřejnoprávní média zrušit. Dospěli však k tomu, že tento čas nenastal, protože soukromá média mohou např. přinášet jen takové zprávy, které se hodí do krámu jejich majitelům, zatímco média veřejnoprávní musí informovat o veškerém dění a nic nezatajovat. V českém mediálním prostoru se sice čas od času objevují zprávy typu „toto vám veřejnoprávní německá televize neřekne“, ale Šonku by zajímalo, kolik z těch lidí, kteří to píší, opravdu německou veřejnoprávní televizi sledují.
„Někteří kritici médií samozřejmě i v Německu tvrdí, že mediální pisálek je jen člověk, kterému se nepovedl vstup do politiky. Tato pozice ovšem nemá v Německu podstatnou veřejnou odezvu (nepoučili se tam z pozic českého prezidenta – nedávno jsem musel v němčině popsat, co to je ‚žumpa‘, což oni neznají),“ napsal Šonka.
V Německu existuje od roku 1956 Spolková centrála pro politické vzdělávání, která mladým lidem vysvětluje důležitost svobody médií a vztah politiků s médii. Centrála vznikla s podporou americké okupační správy, protože západní mocnosti měly zájem na tom, aby se v tehdejším západním Německu rozvíjela nezávislá média.
V Česku je prý situace značně odlišná. „Václav Klaus junior v Poslanecké sněmovně brání právo propagandistické manipulace na internetu – je to pro něj výraz svobody. Tomio Okamura chce veřejnoprávní média zestátnit. Na Němce se díváme s despektem. Ostatně někteří čeští politici, hlavně ti bez znalosti němčiny, kritizují zmíněnou Spolkovou centrálu pro politické vzdělávání jako jakousi propagandistickou instituci sovětského typu – i když ji založili Američané,“ podotkl Šonka.
A proč se v Německu daří bránit svobodu veřejnoprávních médií, zatímco v České republice stejná snaha pokulhává? Publicista má za to, že nacistické Německo bylo poraženo ve druhé světové válce a prošlo si denacifikací, což mimo jiné znamenalo, že se do vrcholných pater politiky nedostali bývalí nacisté. O České republice totéž říct nelze. Bývalí členové komunistické strany sedí ve vládě, v křesle premiéra i jinde a mají pocit, že sami vědí nejlíp, co je to ta svoboda slova a jak ji hájit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
