Podstatných předvolebních otázek pro politiky je samozřejmě víc, ale jedna z nich je pověstná „košile bližší, než kabát“. Odpověď na ni totiž určí naše životní náklady na dlouhé roky dopředu.
Příliš velký prostor k manévrování nechávají politikům moderátoři v rádiích i televizích a redaktoři v rozhovorech, když se jich ptají na jejich postoj k unijnímu Green Dealu. A ještě větší jim jej nechávají, když se ptají, jak by vůči tomuto plánu postupovali coby členové vlády. Jde přitom o otázku, jejíž odpověď je rozhodující pro ceny elektřiny, tepla, benzínu, nafty, potažmo všeho, co na těchto čtyřech komoditách závisí, což je doslova všechno. Odpověď je ovšem důležitá třeba i pro to, kolik se vůbec bude chovat dobytka a co vůbec budeme jíst a samozřejmě, kolik to bude stát. Green Deal je totiž tak rozsáhlý, že zasáhne do všech oblastí života. Nejakutnější hrozbou Green Dealu je přitom nedostatek elektřiny a vynucený růst její ceny.
Takže zásadní otázka letošních voleb zní: „Jste pro to, aby Česko pokračovalo v Green Dealu, nebo aby od této smlouvy odstoupilo?“ Zde je třeba vyžadovat jednoslabičnou odpověď ano, nebo ne. Nic jiného.
V závislosti na této odpovědi je nutné položit otázku, jak bude ve vztahu k unijnímu plánu politik či celá partaj postupovat. A vyžadovat odpověď co nejkonkrétnější. Zejména u těch politiků, kteří tvrdí, že Green Deal odmítnou. Protože samotné prohlášení, že Česko něco odmítá, nic neřeší. Aby takové prohlášení mělo smysl, je nutné od paktu Green Deal oficiálně odstoupit. Což samozřejmě jde, ne že ne, jak řada politiků tvrdí. Neboť odstoupit jde od každé smlouvy. Je však třeba se těchto politiků ptát i na to, jak to chtějí provést. Protože tuzemská liberální opozice samozřejmě bude dělat cokoli, aby tomu zabránila. Žaloba k Ústavnímu soudu bude v tomto případě spíš jedním z prvních kroků, než posledních. Aparát Evropské unie, v čele s paní Leyenovou, samozřejmě nezůstane stranou. V jeho případě bude jedním z prvních kroků hrozba zaražení dotačních penězovodů. I s tím je potřeba předem počítat, aby pak čacký politik nemusel – k naší škodě – právě kvůli uzavření penězovodů couvat ze svých razantních prohlášení, jež jej vynesly do funkce, třeba i ve vládě.
Politiků, kteří naopak budou pro pokračování české účasti na tomto sebevražedném plánu, je zase třeba se ptát, zda jej přijímají jako celek, nebo zda vůči němu mají nějaké výhrady. Což téměř jistě mít budou. Alespoň malé. Pak se jich tazatelé musí ptát, jakým způsobem chtějí naplnění svých výhrad dosáhnout. Protože ani to není snadná disciplína. Jak na to, jim jistě rádi prozradí Alexandr Vondra nebo Filip Turek, kteří v tomto směru dosáhli dílčích úspěchů. To samé se podle jejích slov mělo povést i Danuši Nerudové, takže případného rádce můžou mít více méně všechny politické směry.
V tomto případě je však dobré vědět, že dílčí korekce Green Dealu na jeho směřování a konečných cílech nic nemění. Například odklad zavedení emisních povolenek pro budovy a dopravu nebude nikdy ničím jiným, než odkladem „konečného řešení energetické otázky“. Tím je přitom kompletní přechod na elektřinu, kterou bude zajišťovat energetika postavená na nespolehlivých obnovitelných zdrojích (OZE), jež jsou závislé na počasí, denní době a na dodávkách z Číny.
Je také dobré vědět, že proklamované nasazení vodíku je nejen obrovsky nákladné, ale také obrovsky neekonomické. Pro získání jedné kilowatthodiny ze „zeleného“ vodíku je totiž potřeba vynaložit tři kilowatthodiny elektřiny z oněch nespolehlivých OZE.
Na místě také je se politiků souhlasících s pokračováním Green Dealu ptát, jak chtějí Česku již v následujících letech bezpečně zajistit dostatek elektřiny poté, co kvůli ceně emisních povolenek ukončí činnost české uhelné elektrárny. Protože na to, že spoléhat se na dovoz je nebezpečný nesmysl, upozorňuje celá řada energetiků. Ostatně ve svých oficiálních materiálech tuto možnost, o níž část politiků mluvívá jako o řešení, zpochybňuje i nejvyšší autorita, kterou je státní společnost ČEPS (společnost zajišťující na území České republiky provoz elektroenergetické přenosové soustavy. Pozn. red.).
Tvrzení o náhradě uhelných elektráren těmi plynovými je totiž od základu defektní. Za prvé proto, že nejsme schopni je postavit včas, aniž bychom si neprosadili v Bruselu výjimky pro dotování provozu uhelných zdrojů. Což je samozřejmě samo o sobě perverzní, neboť dotace budou jen zmírňovat likvidační dopady unií zavedených emisních povolenek, které si elektrárny budou nadále muset kupovat. Za druhé je vůbec nesmyslný celý přechod z uhlí na plyn. Za miliardy se totiž budou stavět plynové zdroje, které budou k dispozici někdy po roce 2030, ale nejpozději v roce 2050 bude muset být odstavené poslední z nich. Což je poněkud neekonomické, řekl by britský gentleman. Uhelné elektrárny jsou trnem v unijním oku proto, že produkují oxid uhličitý. Plynové elektrárny jej sice produkují zhruba poloviční množství, ale po započtení emisí při jeho těžbě a přepravě mají být celkové emise ze zemního plynu zcela srovnatelné s těmi z pálení uhlí. Z „klimatického hlediska“ tedy tento krok nedává žádný smysl. A s ohledem na ceny zemního plynu nutné investice do stavby elektráren nedává smysl ani ekonomicky.
Na tyhle věci se musí ptát politiků nejen novináři, ale i voliči. Pak na ně vyžadovat konkrétní odpovědi. A podle nich se pak rozhodovat ve volbách. Jistěže jsou i další, veledůležité otázky, jako je efektivní zajištění národní bezpečnosti, do níž energetická bezpečnost stejně jako ilegální migrace spadají, ale Green Deal je tentokrát tou otázkou, jež by měla být rozhodující. Protože rozhoduje o životních nákladech, o životní úrovni, o podobě života, o konkurenceschopnosti i o bezpečnosti.
Je však také možné, ba pravděpodobné, že se konkrétních odpovědí na konkrétní otázky nedočkáme. Pak se těžko politici budou moci divit, že si voliči vyberou někoho jiného, než je. Nebo, že znechuceni nepůjdou vůbec volit. Pak se ale zase nebudou moci divit oni.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský