Na serveru Blisty.cz vyšel článek s názvem „Ohlédnutí za sametovou revolucí“. Autor v tomto svém článku hodnotí období od ukončení „komunistického experimentu“. „Jen o deset let déle trval socialistický režim, jehož kolaps oslavujeme jako konec totality a začátek svobody,“ napsal autor. Autor však míní, že to, co kontrast mezi tehdejší totalitou a nynější svobodou udržuje při životě, je představa o západní svobodě jako o nekonečné volnosti pohybu a blahobytu.
„Iluzorní představa o kapitalistické utopii protrhla berlínskou zeď a vyšla vstříc tvrdé realitě západního kapitalismu. Výsledkem je deziluze. Západ se stal rázem obyčejným, průměrným, nezajímavým, a skoro až nudným. Už vítězství Klausova ‚lidového kapitalismu‘ ukázalo jasně, že nechceme imitovat kapitalismus, který je na Západě, že nechceme žít životy západních lidí, ale chceme jít svou zcela originální postkomunistickou cestou, vstříc Západu, který jsme si vysnili tady doma ještě za socialismu,“ psalo se v Britských listech.
Kapitalismus prý však nečekal s tím, že v postkomunistických státech bude milován. Dle autora byl kapitalismus zvyklý na kritiku zleva. Tady však byl až zbožšťován. Toto přepólování je prý pro samotný západní kapitalismus podvratné. Autor to ilustroval na příkladu ze Švejka. „Připomeňme podvratnost Haškova Švejka, který svou slepou loajalitou vůči oficírům rakouské armády ničí jejich autoritu. Rakouský důstojník vskutku neví, jestli si z něho Švejk svou přehnanou poslušností k jeho příkazům nedělá náhodou srandu. Podobně smíšené pocity muselo na Západě vyvolávat i postkomunistické zbožštění trhu,“ napsal.
Heslo sametové revoluce „Návrat do Evropy“ bylo prý též podvratné. Autor argumentuje, že je skrz naskrz prosáklé socialistickou potřebou dohnat Západ a pak prý v něm vůbec neběží toliko o dohánění Západu, který na Západě je. Kdyby skutečně přibližování k Západu mělo odpovídat realitě, tak jsme prý museli přistoupit na to, že nahradíme komunistické aparátčíky odborníky ze Západu, ti po dobu své osvícenské diktatury – rozhodně lépe než my – vytvoří demokratické instituce, jež nám následně předají. To se však nestalo.
Fotogalerie: - Šest let natvrdo
Co se údajně stalo, bylo to, že se rozpadl systém standardních pravicových a levicových demokratických stran, převzal se Klausův lidový kapitalismus bez predikátů nebo Havlova lidská práva bez predikátů. To vše má sdělovat to, že výmysly ze Západu přejímat nechceme.
„Jednota komunismu a kapitalismu neboli jednota utopie a reality představuje identitu toho, co být má, s tím, co je. Postkomunistický člověk ví, že to, co je, je také tím, co být má, přestože zároveň ví, že si skutečnost a ideál neodpovídají. Tento rozdíl je překlenut jím samým, protože ví, že si po dějinných peripetiích již nemůže usnadňovat život tím, že by utopický ideál toho, co má být, posunul za horizont – někam do budoucnosti. Utopie nemůže být odložena na zítřek, ale musí ležet uvnitř toho, co je skutečné a přítomné,“ bylo psáno dále.
Autor usoudil, že postkomunistický člověk tak nemá sílu být levicový a progresivní či západní. Znovu tedy objevuje význam trhu, rodiny a národa. Tak nemá zbývat nic jiného než velký konzervativní návrat k rodině a trhu. To však nebylo vše, prý se máme navrátit k silnému státu, který byl snad ještě větší obětí komunistické totality než trh a rodina.
Pravicový populismus je jak projevem zesláblosti postkomunistických států, tak i protestem vůči této slabosti. „Pomýlené a nebezpečné je proto vysvětlovat populismus očima Západu jako nevyvinutost občanské společnosti. Silný stát předchází rozvinuté občanské společnosti. Protože je však stát slabý, nekultivuje občanskou společnost, která může nekontrolovaně ovlivňovat politické dění. Bezmála ze dne na den se kdejaký televizní komediant, herec, básník či podnikatel může stát třeba i prezidentem. Taková moc občanské společnosti může snadno rozložit celý státní organismus a v posledním důsledku ústí v občanskou válku.“
Na druhé straně prý dokonalá občanská společnost je sjednocovaná silným státem. Pak se prý demokratické volby stávají pouhou formalitou. „V totální demokracii lidé hlasují již svým jednáním a nikoli míněním,“ napsal autor tohoto článku. Lidé hlasují prý tím, jak žijí, kde bydlí, zda emigrují a tak dále. Bez statistického úřadu pak nemá být možná demokracie.
„Silný stát ví, že se nemá opírat o subjektivní mínění vyžadované jednou za čtyři roky prostřednictvím voleb. Ví, že se má opírat se o daleko pravdivější vůli lidu vyjadřovanou objektivním každodenním životem občanů. Jedině tento silný stát je objektivně demokratický a dokáže oslabit a překonat tolik sžíravý kontrast mezi polistopadovou svobodou a komunistickou totalitou. To silný stát byl pošlapáván za totality stejně jako po listopadu. Jeho vzorem budiž poválečné Švédsko, kde se demokratické volby staly naprostou formalitou, protože dopředu bylo jasné, že vyhraje sociální demokracie,“ zakončil autor svůj článek.
Psali jsme:
autor: tle
