„Když už člověk dávno není mladý a pořád ještě mu slouží paměť, začíná mít pocit, že některé věci prožívá podruhé. Tak třeba začínající proces s členkami dívčí disidentské skupiny Resistance Women Unity vyvolává retro atmosféru poloviny 80. let, kdy jsme solidárně běhali třídou Politických vězňů a napjatě čekali na večerní zpravodajství Svobodné Evropy, jak se který proces vyvíjí.  Vracejí se dokonce i titulky o neonacistkách (pamatujete ještě, že Václav Havel byl tehdy označován za fašistu?). Jen tehdejší Svobodné slovo, Práci a Zemědělské noviny nahradily iDnes, Aktuálně a Česká televize,“ píše Hampl.

Celý článek Petra Hájka ZDE.

Zavírání lidí za názor jako za komunismu

Hampl připomíná, že po roce 1989 probíhaly diskuse o tom, zda je možné, aby byl někdo vězněn za své názory, byť jakkoliv nesprávné.

„Výsledkem bylo stanovisko, že trestné má být vybízení k násilí. Pokud bych například psal o tom, že určitá skupina obyvatel má být vyvražděna, zmlácena nebo jí mají být zapáleny domy, patřil bych do vězení. To je v pořádku. Jenže obviněné dívky z Resistance Women Unity nic takového netvrdily (a pokud vím, ani je z toho neviní obžaloba). Jejich údajný zločin spočívá v tom, že odmítají multikulturalismus a používají slova jako rodina nebo vlast. Běžným lidem to připadá úplně normální, soudní znalec v tom však dokáže rozpoznat skrytý nacismus. Ptáte se, čím se liší soudní znalec od ostatních lidí? Přece tím, že je státem placen za to, aby našel skrytý význam i tam, kde si toho nejsou vědomi autoři výroků ani posluchači,“ zlobí se Hampl na blogu iHNed.cz.

Podle Hampla jsme si takhle po roce 1989 svobodu projevu nepředstavovali: „To jsme si mohli rovnou nechat StB a komunistickou justici. Říkám si, co by se stalo, kdybych znovu vytáhl trikolorku, kterou jsem nosil na klopě v letech 1988-89. Byl bych stíhán za propagaci nacismu?“