Jiřina Jiráková byla v šestnácti letech chirurgickou sestrou první pomoci vojákům z fronty a Emílie Řepíková pracovala ve skladech, které bombardovali. Ti všichni zažili válku, každý z jiné její strany. Teď žijí v Domově péče o válečné veterány v Praze. Devadesát let byste jim nehádali, jsou plní síly a optimismu a během chvíle vás vtáhnou mezi sebe. Je to 70 let, co válka skončila. Některé obrazy jim ale před očima nezmizely nikdy, tvrdí svorně.
Generál Miloslav Masopust vstoupil dobrovolně do armády s otcem v roce 1944. Po výcviku byl přidělen k Prvnímu československému armádnímu sboru v SSSR, konkrétně k pěšímu praporu 1. brigády jako samopalník. To mu bylo dvacet let. Armádní sbor měl rychle proniknout na Slovensko Dukelským průsmykem v akci zvané Karpatsko-dukelská operace, která si vyžádala mnoho obětí. Přesunovali se na místo pochody dlouhými třicet, padesát kilometrů a pouze v noci. Generál Masopust vzpomíná na postup u města Krosno 8. září, kde se pevně bránily Hitlerovy jednotky SS.
Generál: Postupovali jsem úzkým průsmykem
„Německý okraj byl doslova rozorán a první zákopy byly vzaty téměř bez odporu. My jako druhý sled jsme se dívali na boj sovětských jednotek z povzdálí. V cestě nám stálo opevněné město Krosno. Abychom neztratili rychlost postupu, obcházeli jsme ho zprava a postupovali do hloubky obrany protivníka poměrně úzkým průsekem prolomené obrany. Do průlomu se jako lavina valily jednotky rychlých skupin a doprovodného dělostřelectva. První sled takového sboru byl zastaven palbou protitankových zbraní. Tankisté vyrazilili dopředu jako první, my v druhém sledu. V zápětí jsme přešli do prvního,“ popsal generál.
Potom narazili na dobře organizovaný a zamaskovaný protitankový rajon nepřítele. Ten zasáhl první tanky. Další postup byl zastaven a Masopust nařídil jednotce se zakopat. Následoval ústup k Machnůvce, kde odrazili nápor a následně byl raněn. K samopalníkům se už nevrátil, poslali ho k dělostřelecké jednotce. On i otec válku přežili.
S tajnými rozkazy po horách putovala Helena Karfová
Generál Masopust žije v domě veteránů teprve krátce. Společnost mu zde dělá Helena Karfová, která byla v osmnácti letech spojkou. Nosila tajné rozkazy, ukrývala se v horách, skalách i lesích a potkávala se s partyzány. I ona vstoupila do armády dobrovolně se svým otcem, a to v roce 1943. „Táta bojoval se zbraní a já dělala spojku v oblasti Banské Šťiavnice a Banské Bystrice. Pamatuji si, jak po Dukle nosili a vozili raněné. Kopali velké jámy a tam je házeli. Vši z těch mrtvých mi lezly po nohách. Po válce je zase vykopávali,“ vzpomíná Helena Karfová.
Sama chodila po Karpatech a okolních horách, mnohdy hladová a bylo jen několik dobře ukrytých míst, kde se mohla potkat s partyzány a dalšími spojkami různých národností. V místnostech vykutaných ve skalách se všichni společně ukrývali, jedli kořist z jedné mísy a podporovali se. „Tam byli Rusové, Ukrajinci, Slováci, Poláci, všichni. Pekli jsme si maso i brambory. Do dneška se domluvím rusky. Podporovali nás i lidé z vesnic po cestě. Byla to nejhorší léta, na to se nedá zapomenout,“ řekla Karfová.
Zleva spojka Helena Karfová a Emílie Řepíková, která pracovala ve skladech, foto: Zuzana Koulová
Nemohli jsme se otočit kvůli mtrvým tělům
Další obyvatelce domu, Emílii Řepíkové, bylo v květnu 1944 sedmnáct let. Proti vůli rodičů se se svými kamarádkami přihlásila do armády. Byla přidělena do skladů s oděvy: „Když přišel důstojník se žádankou, musela jsem mu věci vydat. Dělali jsme také výkazy. Šly k nám doklady, pokud byl někdo zabit. Museli jsme mu sbalit věci a poslat je rodinám. Bylo to strašné. Na těch dokladech jsem vídala své bratrance, kluky ze školy,“ vyprávěla se slzami v očích téměř devadesátiletá veteránka. Se sklady se posunovali podle potřeby. „Vzadu bombardovali sklady, protože tam samozřejmě nebylo jen oblečení. Vždy, když jsme slyšeli hučení přílétajícího letadla, běželi jsme se schovat do zákopů. Ty nám chlapi vykopali po každém přesunu. Jednou jsme dojeli příliš dopředu k frontě a velitelé nadávali, co tam děláme. Chtěli jsme se otočit, ale na té silnici to nebylo možné kvůli tělům lidí, koní, autům i tankům. Všechny jsme brečely,“ uvedla Emílie Řepíková.
Další, kdo se svěřil se svými vzpomínkami, je Jiřina Jiráková. Vyrůstala ve městě Zdolbunov, u něhož se nacházel důležitý železniční uzel. „Jezdilo tudy všechno na frontu i zpátky, vojáci, ranění, zbraně, zásoby. Když nás obsadili Němci, skončila jsem základní školu. Hledala jsem, kam se upíchnout, a doslechla se o škole porodních asistentek, kterou Němci ještě nezavřeli, tak jsem se tam přihlásila. Po náletech jsem byla v nemocnici. V Rovně byl štáb, kam jsem šla pěšky na odvod. To mi bylo šestnáct let. Poslali mě do kurzu operačních chirurgických sester,“ řekla Jiřina Jiráková. Potom putovala s nemocnicí u fronty.
Jiřina Jiráková dělala sestru chirurgům u fronty
„Starali jsme se o odvoz raněných. První je viděl doktor a my dělali, co se rychle dalo. Zahřát raněné, kolikrát byli zmrzlí. Lékař říkal, že ti, kteří nejvíce křičí, ještě vydrží. Ale ti, kteří už ani nekřičí, musejí jít hned na řadu. Kde jsme rozbalili nemocnici, museli se lidé z domu vystěhovat. Spali třeba ve stodole a my na kousku slámy v koutě. Pokud se vůbec mohlo spát. Jednou jsme se utrhli od jednotky a neměli jsme pár dní co jíst. Muži chodili po vesnici a sháněli mléko, brambory nebo cokoliv jiného,“ popsala tehdy chirurgická sestra. Čtyři z devíti účastníků války, o které se starají v Domově péče o válečné veterány při Ústřední vojenské nemocnici – vojenské fakultní nemocnici Praha, ochotně vyprávěli své vzpomínky.
Jejich péči tu má na starosti vedoucí Libuše Kuchařová. Společně tu tvoří rodinu a všichni to potvrzují. Zdejší sestřičky považují téměř za dcery a domov si pochvalují. Pravidelně také jezdí za svými rodinami. Libuše Kuchařová tvrdí, že jejich elán, sílu i životní nadhled bychom jim mohli všichni závidět. Všichni každý den sledují zprávy a mezinárodní dění. Generál Miloslav Masopust se opravdové války kvůli Ukrajině příliš neobává. Veteráni se shodují, že dnes vzhledem k vyspělé technice by ani nešlo o válku jako dříve, konflikt by byl velmi rychlý. A co by doporučili mladým mužům dnešní doby? Obnovení vojenské povinnosti. Kvůli disciplíně. ParlamentníListy.cz připravují příběh každého z těchto veteránů jednotlivě a podrobněji.
Jiřina Jiráková byla v šestnácti letech chirurgickou sestrou první pomoci vojákům z fronty, foto: Zuzana Koulová
Psali jsme:
_635622830952218722.jpg&id=70587)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
