Palbou novináře do novináře začíná přehled mediálních událostí. Středečním textem na Hlídacím psu pod titulkem „Komárek šéfkomentátorem, Česko jako země tiché akceptace“ se o ni postaral Adam Drda. „Tahle zdánlivě absurdní formulace v titulku zaslouží vysvětlení. Pan Drda jako novinář, dříve Českého deníku, Lidových novin, ale i Českého rozhlasu, jenž pracuje i pro Člověka v tísni, se pustil do velmi radikální kritiky názorově dlouhodobě velmi blízkého novináře Martina Komárka, což je úplně nový úkaz, že by se novináři z jedné – mainstreamové – skupiny začali navzájem napadat, osočovat a nazývat likvidátory svobody slova. Adam Drda se rozhořčuje nad tím, že bývalý šéfkomentátor Mladé fronty Martin Komárek, jedno období poslanec za hnutí ANO, se stal vedoucím komentátorem regionálních Deníků. Některé jím zvolené fráze mi připomínají časy dávno minulé. Ale předesílám, že jsem ten poslední, kdo by dělal panu Komárkovi advokáta,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Sám zná Martina Komárka skoro třicet let a hodně toho o něm ví. „A opravdu o něm nemám žádné iluze ve smyslu jakési lidské důvěryhodnosti. Ale po celou tu dobu je to novinářský profesionál, jakých tahle země nemá tolik. Nenapadlo by mě, že budu dělat advocata diaboli panu Komárkovi. Ale může za to pan Drda. Ten ho označil za ‚člověka, který přispěl k destrukci polistopadové české demokracie‘. Toto velmi významné obvinění ale pan Drda nijak nezdůvodňuje, nenamáhá se s tím nás seznámit s myšlenkovým pochodem, který ho k tomu vedl. Kromě věty, že ‚Komárek podporoval Babiše na billboardech před volbami v roce 2013‘. Přijde mi to podivuhodné, protože se tím opět vkládá mezi mediální a politickou sféru ostrý předěl, jako by ta dvě místa spolu nesměla mít nic společného. Ten, kdo byl novinářem, a stal se politikem, ‚zradil společnou věc‘, na druhou stranu, když se vrátil do novinářské pozice, tak to je ‚neodpustitelný zločin‘, abych to přeložil do češtiny,“ vysvětluje mediální analytik.
Když čteme Fendrycha, tak také víme, že to je ten od Rumla
Připomíná proto příběhy lidí, kteří takhle přeskakovali mezi politickým a mediálním prostředím. „Ať už to byl nebohý Pavel Dostál, který byl politikem nebo novinářem v Právu. Nebo Vladimír Mlynář, který byl šéfredaktorem Respektu nebo ministrem. Martin Fendrych byl v Respektu, v Týdnu, ale také náměstkem ministra vnitra Jana Rumla. A takových příkladů by bylo víc. Novinář je totiž člověk jako každý jiný. A tudíž má nejen právo, ale také možnost usilovat o politickou kariéru. Komárka to přepadlo po padesátce a vsadil na hnutí, které mělo šanci na zajímavý výsledek ve volbách, a nezmýlil se. Zastupoval ho ve Sněmovně, pro další volby už nekandidoval, za jakých okolností to bylo, nevím a je mi to jedno, ale každopádně nepřestal být novinářem. To je jeho profese. Přece budu-li číst Fendrychovy texty, tak si musím dát do závorky, že to je ten, co dělal náměstka Rumlovi, tudíž se mi objeví filtr, kterým posuzuji to, co čtu od Fendrycha,“ poznamenává Petr Žantovský.
Naopak když četl komentáře a velmi emocionální články Pavla Dostála, tak si vždy dal do závorky, že to je přesvědčený sociální demokrat, takže pravděpodobně bude číst vyjádření, které odráží především nějaký postoj ČSSD k věci. „To je úplně normální. Pan Drda se staví jako nadpozemský soudce, který konstatuje, že se to dělat nemá. Nevím, proč by pan Komárek nemohl nastoupit do jakýchkoli novin. Asi by bylo zvláštní, kdyby nastoupil do Babišových novin, ale i kdyby, pročpak ne? Celkem by tam patřil, když byl za jeho hnutí v Parlamentu, a nikoho by to asi nepřekvapilo. I když pro samotného Komárka je určitě lepší, že nastoupil do novin, které Babišovi, respektive koncernu Agrofert, nepatří. Ale vlastně je to jedno. Působí v redakci vedle ideově tak rozmanitých lidí, jako jsou třeba Kateřina Perknerová, Luboš Palata nebo Ivan Hoffmann, což je velmi pestré společenství názorově, původem i dosavadní kariérou, tak tam skončil i Komárek, proč by ne,“ míní mediální odborník.
Fotogalerie: - Za klima a sněhuláky
Nový kádrovák Drda si může dávno známé objevy strčit za klobouk
V textu jsou od Adama Drdy takové objevy, že „Martin Komárek je ztělesněním novinářského oportunismu: v osmdesátých letech vstoupil do KSČ a o pár let později šel pracovat do svazácké Mladé fronty, kde mj. příležitostně opěvoval Klementa Gottwalda“, jimiž se pasoval na jakéhosi nového kádrováka. „Pan Drda se narodil v roce 1971, takže v roce 2002 už byl na světě, tak si mohl vyslechnout projev tehdy končícího premiéra Miloše Zemana ve Sněmovně, v němž Komárka, Šabatu, Leschtinu a další novináře toho typu, kteří v osmdesátých letech vystudovali a stali se členy společenských i politických organizací a začali dělat kariéru, docela pěkně charakterizoval a citoval z některých jejich ‚vynikajících‘ článků. Takže to je dávno známá věc a v roce 2019 pan Drda objevuje něco, co říkal Miloš Zeman v roce 2002. To ať si strčí za klobouk. Dnes dělat kádrováka Komárkovi, že před více než třiceti lety pracoval v Mladé frontě, což sice možná není úplně nejlepší obrázek v jeho životopise, je úplně mimo jakoukoli souvislost s tím, o čem jinak Drda píše,“ upozorňuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Adam Drda nám jinými slovy sděluje, že ten, kdo se jednou „ušpinil“ o Andreje Babiše, už nesmí nikdy vstoupit do veřejného prostoru. „Natož tedy jako novinář a komentátor, což jsou zřejmě svaté pojmy. Neuvěřitelná je také Drdova formulace, že ‚od roku 2013 se tu postupně porušovaly etické zásady nestranné novinářské práce: bagatelizovala se Babišova koupě vydavatelství Mafra, zdiskreditovaní redaktoři pracující pro Agrofert docházeli do veřejnoprávních médií v roli nezávislých analytiků‘. Kdyby se pan Drda někdy podíval třeba na Události, komentáře a viděl tam výstupy pana Kamberského či pana Zvěřiny z Lidových novin a jiných lidí z těch médií, které v rámci koncernu Mafra nakoupil pan Babiš a dnes jsou ve svěřenských fondech, tak by to nemohl nikdy napsat. Ti lidé tam vesměs vystupují nezávisle, kriticky často i na adresu svého chlebodárce, tedy Andreje Babiše. Ten totiž ve svých médiích neudělal žádné zásadní kádrové čistky a lidi, které známe jako jeho ideové odpůrce před vstupem Agrofertu do Mafry, tam nechal,“ tvrdí mediální analytik.
Názorový produkt, že nic tak pitomého už dlouho nikdo nezplodil
Podivuje se, proč by ti lidé měli být zdiskreditovaní jen proto, že se to Adamu Drdovi nelíbí. „Jen proto, že pracují v profesionálních novinách? A to nejsem obdivovatel ani novin, ani redaktorů, ale mám potřebu se jich zastat. Protože to, co vyplodil pan Drda za názorový produkt je něco tak pitomého, že nic takového jsem dlouho nečetl. Je to v gardu kádrování, jímž jsme obklopeni. Píše tam také: ‚Likvidace svobodného mediálního prostoru se pomalu, ale jistě prohlubovala (souvisí s tím i mediální rady, obsazené pochybnými figurami)‘. Jsem také v jedné mediální radě, nepovažuji se za pochybnou figuru, stejně tak za ně nepovažuji kolegyně paní Marksovou, paní Wenigerovou nebo jiné členy. Ale zajímalo by mě, jestli považuje za pochybnou figuru třeba pana Šarapatku z Rady ČT, nebo jejího předsedu pana Bednáře, který je zároveň redaktorem Českého rozhlasu, pro který pan Drda také pracuje. Jsou pochybné figury ti, o nichž tak rozhodl pan Drda? Ten nadřazený a arogantní postoj snáším velmi špatně a Drdův článek považuji za nejhnusnější projev novinářského kádrováctví, jaký za poslední týden vyšel,“ říká Petr Žantovský.
Druhé téma se týká zastavení trestního stíhání v kauze Čapí hnízdo, které v týdnu nabylo právní moci. „A pan Šafr, jak se dalo čekat, to ve Foru24 glosoval velmi radikálním způsobem. Komentář s titulkem ‚Státní zástupci podpořili mafiánský stát‘ vyšel minulý pátek a vztahuje se k rozhodnutí příslušného státního zástupce. Teď odbočím. Nedávno jsem listoval starými samizdaty, v nichž jsem v osmdesátých letech publikoval, a v jednom z nich jsem narazil na básnickou tvorbu Pavla Šafra, která vůbec nebyla špatná. Tak jsem si říkal, co se to stalo za těch třicet let, jak se mohl z člověka s poměrně zajímavým poetickým viděním světa stát tak odpudivý sekerník a kádrovák, který tady provozuje – nevím, za jaké peníze – možná nejodpornější web vůbec, a to Forum24. To Hlídací pes a Neovlivní jsou proti tomu selanka. Forum24 je opravdu unikum, něco takového by se dalo srovnat v totalitách s režimními médii,“ domnívá se mediální odborník.
Novináře rozčílilo, že premiér je najednou v pozici očištěného
Nechce být konkrétní, kdo zná historii, tak si dokáže dosadit, co má na mysli a s čím tento server srovnává. „Dovedu si představit, že by mě pan Šafr hned zažaloval, že je zostouzím. A to nemám zapotřebí. S panem Šafrem nechci být v jedné místnosti ani na pivu, ani u soudu. Ten text pojal jak jinak než pistolnicky, jako celý svůj novinářský život. Podle Šafra je tedy mafiánský stát takový, kde vítězí spravedlnost, kde státní zástupce rozhodne nezávisle. A to, že rozhodne nezávisle, může také znamenat, že rozhodne jinak, než se líbí panu Šafrovi nebo jiným lidem. Třeba těm, co stáli na těch náměstích nebo na Letné a demonstrovali na obranu státních zástupců. Myslím, že je tu zcela jasná pomýlenost mezi pojmy a dojmy. Funguje tu právní a demokratický stát, presumpce neviny a jasný spravedlivý režim, ačkoli někdy i dělající chyby, protože každá spravedlnost nemusí být slepá, ale může být jednooká nebo opomenout nějakou věc, ne vždy se věci dějí úplně podle ideálu, který si představovali římští právníci,“ podotýká Petr Žantovský.
Předpokládá ale, že pracovník státního zastupitelství, policie nebo soudu je člověk, který pracuje s maximem možností a také s nejvyšší mírou i snahou vyslovit verdikt, který je spravedlivý k posuzovanému případu nebo člověku. „Tak rozhodl i pan Šaroch a to Šafra strašně rozčílilo, protože rozhodl jinak, než by se mu líbilo. No ale proč? Kdyby pan Šaroch rozhodoval o někom z Horní Dolní, jestli otrávil studnu, tak by to pana Šafra nezajímalo. Přitom pro tu obec je otrávená studna mnohem větší katastrofa než Čapí hnízdo pro rozpočet Evropské unie, když bychom chtěli být důslední. Ale to by samozřejmě Pavla Šafra nezajímalo. Jeho zajímá, že premiér je najednou v pozici očištěného, když bylo rozhodnuto, že nebude dále trestně stíhán za kauzu Čapí hnízdo. To je legitimní rozhodnutí státního zástupce a lze ho pouze vzít na vědomí. Pan Šafr k tomu píše, že zastavení trestního stíhání Babiše je bankrot nepolitické politiky a že je ‚zapotřebí Babišův mafiánský stát porazit ve volbách, je na tom potřeba pracovat, a to hned‘,“ poukazuje mediální analytik.
Agitátorský, propagátorský i organizační úkol dle Lenina splnil
Z této výzvy je patrné, ostatně věkem by to odpovídalo, že se Pavel Šafr zjevně poučil z toho, co se dozvěděl před rokem 1989. „Tedy jaké jsou tři úkoly žurnalistiky podle Vladimíra Iljiče Lenina, a to agitátorský, propagátorský a organizační. Tady se projevil nejen jako propagandista, ale i jako agitátor a organizátor. Vyzývá totiž, aby někdo pracoval, a to hned, na tom, aby ‚Babišův mafiánský stát porazili ve volbách‘. Nu, to je docela dobrá výzva, nechť někdo problém s Babišem nebo s kýmkoli jiným, kdo je zrovna u vlády, vyřeší tak, že ho porazí ve volbách. To je úplně legitimní, to je demokratická politika, a to je možná jediná pravdivá věta, kterou tam Šafr napsal. Ale ten bankrot nepolitické politiky mi přijde jako velmi hloupý bonmot, protože žádná nepolitická politika v této věci nesehrávala žádnou roli. Nepolitickou politiku si identifikujeme s Václavem Havlem, jenž samozřejmě není vynálezcem tohoto pojmu ani jeho obsahu, jen ho často používal a představoval si ji jako vládu elit, nikoli jako vládu volených zástupců lidu,“ připomíná Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Nepolitická politika je úplně jiný příběh, než o kterém píše Pavel Šafr a který se týká Čapího hnízda a Andreje Babiše. „Pan Šafr se také dopouští jednoho naprosto triviálního novinářského faulu, který je v každé novinářské učebnici snad hned na první nebo druhé straně. A to, že nelze argumentovat způsobem ‚každý přece ví‘ nebo ‚každému je jasné‘, tedy globalizace vlastního názoru a vtělení vlastního názoru celku. Ale on píše: ‚Každý myslící člověk v této zemi přitom ví, jak je to s Čapím hnízdem‘. No já to přitom nevím. Moc jsem se o to nezajímal, došly ke mně jen nějaké informace z veřejných zdrojů. Nejsem ekonom ani odborník na evropské dotace, o nichž si myslím, že samy o sobě jsou z principu zločinem proti lidskosti, ať už se to týká Čapího hnízda nebo čehokoli jiného, ale nepovažuji se za nemyslícího člověka. Takže Šafr ze mě tou větou udělal debila. Chtěl bych od něj seznam všech těch ‚myslících lidí, kteří vědí, jak je to s Čapím hnízdem‘. Myslím, že to neví ani Šafr. Jenom na to má názor. A tak je to s našimi novináři velice často,“ kritizuje mediální odborník.
Fotogalerie: - Koněvem sem, Koněvem tam
Zaměstnanci firmy si osobují právo mluvit do jejího vlastnictví
Poslední téma ani příliš komentování nepotřebuje. Týká se otevřeného dopisu novinářů Le Monde, jehož znění se objevilo ve vícero médiích. „Tím dopisem reagovali 15. září na vstup pana Křetínského do vlastnické struktury tohoto vydavatelství. To není jen Le Monde, ale i týdeníky Télérama, Courrier International a podobné tituly. Tam je zajímavá věc, kterou většina lidí u nás asi nevěděla a která hodně vypovídá o tom, že se jedná o francouzský problém, a to, že novináři ze soukromého podniku Le Monde, který měl tři soukromé vlastníky, pana Bergéta, pana Niela a pana Pigassa, měli se dvěma z těchto tří vlastníků – pan Bergét mezitím zemřel – dojednanou dohodu pôle d'indépendance, takzvané právo na souhlas. Podle té dohody by zaměstnanci tohoto mediálního podniku, podtrhuji soukromého, měli právo schvalovat nebo zamítnout vstup nového akcionáře s kontrolními právy. To je něco naprosto nepředstavitelného,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
V té souvislosti připomíná dobu u nás před listopadem 1989, kdy všechno patřilo státu a takzvaně lidu, jenž o tom takzvaně rozhodoval. „Samozřejmě prostřednictvím různých stranických a jiných ideologických překladišť. Ale tohle je socialismus na druhou. Začínal jsem v novinách v roce 1988, byl jsem tam krátce, než mě po různých demonstracích v roce 89 suspendovali, pak mě po listopadu zase přivolali, protože jsem byl v deníku Práce jediný nestraník, tak ze mě udělali mluvčího koordinačního centra Občanského fóra deníku. Velmi dobře si pamatuji, že jsme v žádném případě neměli ani za komunismu, ani po něm žádné právo mluvit vlastníkovi do toho, jak nakládat se svým vlastnictvím. Mohli jsme kverulovat, mohli jsme kritizovat na různé úrovni v různých dobách a do určité míry, že ten či onen dělá chyby nebo rozhoduje špatně či v rozporu se zájmy podniku, to ano. Byly tam odbory nebo jiné organizace, vznikl Syndikát novinářů, ale něco tak absurdního, jako je tohle ustanovení toho schvalovacího práva, jsme nikdy neměli,“ žasne mediální analytik.
Socialismus na šestou, který jsme nezažili ani před listopadem 89
To, aby novináři rozhodovali o tom, kdo bude vlastníkem podniku, ve kterém pracují, je něco naprosto nového a chápe, že se to novinářům líbí. „Ono to trošku lícuje s tím Schwarzenbergovým proslulým prohlášením z doby televizní krize, že Česká televize patří těm, kdo v ní pracují. No, není to tak. Česká televize patří těm, kdo ji platí, což jsou koncesionáři. Stejně jako soukromé mediální podniky patří těm, kdo je platí, tedy vlastníkům. To, co požadují francouzští novináři z Le Monde, je zvěrstvo a nemělo by se v žádném případě podporovat. Velmi doufám, že se pan Křetínský nenechá zlomit a nenechá ze sebe udělat kašpárka od nějakých šílenců z jejich takzvaného žurnalistického středu. Oni své schvalovací právo odůvodňují i tím, že by jinak ‚ztratili ekonomickou kontrolu nad společností‘. Jak mohou mít ekonomickou kontrolu, když nejsou akcionáři? Oni mohou mít maximálně svůj etický kodex, ale právo na ekonomickou kontrolu má každopádně vlastník,“ zdůrazňuje Petr Žantovský.
Kroutí hlavou i nad další formulací z otevřeného dopisu, že „nelze podlehnout pokušení vytvářet nekvalitní zprávy a snižovat počty zaměstnanců“, čímž vlastně blokují vlastníka i v rozhodování o otázkách ekonomiky média z hlediska počtu zaměstnanců. „To už je socialismus na šestou. To jsme nezažili ani my před listopadem 89. Každému, kdo bude slavit listopad 89, protože to bylo důležité datum a já ho vnímám jako významný přínos naší společnosti, bych moc doporučoval, aby si přečetli tenhle blábol od pánů a dam z Le Monde. Dočtou se v něm, kam bychom také mohli dojít v naší společnosti. Ale ne tím, kdyby nedošlo k listopadovým událostem, ale teď. Protože teď máme také v čele politických struktur lidi, kteří by rádi za vlastníky rozhodovali o jejich vlastnictví, což vidíme na různých akcích i parlamentních stran. Každopádně, aby někdo rozhodoval o vlastnictví druhého, musí se stát diktátorem. Tady se prostě pracuje na vzniku diktatury. A to je dost hrozné,“ dodává mediální odborník.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
