Palbou novináře do novináře začíná přehled mediálních událostí. Středečním textem na Hlídacím psu pod titulkem „Komárek šéfkomentátorem, Česko jako země tiché akceptace“ se o ni postaral Adam Drda. „Tahle zdánlivě absurdní formulace v titulku zaslouží vysvětlení. Pan Drda jako novinář, dříve Českého deníku, Lidových novin, ale i Českého rozhlasu, jenž pracuje i pro Člověka v tísni, se pustil do velmi radikální kritiky názorově dlouhodobě velmi blízkého novináře Martina Komárka, což je úplně nový úkaz, že by se novináři z jedné – mainstreamové – skupiny začali navzájem napadat, osočovat a nazývat likvidátory svobody slova. Adam Drda se rozhořčuje nad tím, že bývalý šéfkomentátor Mladé fronty Martin Komárek, jedno období poslanec za hnutí ANO, se stal vedoucím komentátorem regionálních Deníků. Některé jím zvolené fráze mi připomínají časy dávno minulé. Ale předesílám, že jsem ten poslední, kdo by dělal panu Komárkovi advokáta,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Sám zná Martina Komárka skoro třicet let a hodně toho o něm ví. „A opravdu o něm nemám žádné iluze ve smyslu jakési lidské důvěryhodnosti. Ale po celou tu dobu je to novinářský profesionál, jakých tahle země nemá tolik. Nenapadlo by mě, že budu dělat advocata diaboli panu Komárkovi. Ale může za to pan Drda. Ten ho označil za ‚člověka, který přispěl k destrukci polistopadové české demokracie‘. Toto velmi významné obvinění ale pan Drda nijak nezdůvodňuje, nenamáhá se s tím nás seznámit s myšlenkovým pochodem, který ho k tomu vedl. Kromě věty, že ‚Komárek podporoval Babiše na billboardech před volbami v roce 2013‘. Přijde mi to podivuhodné, protože se tím opět vkládá mezi mediální a politickou sféru ostrý předěl, jako by ta dvě místa spolu nesměla mít nic společného. Ten, kdo byl novinářem, a stal se politikem, ‚zradil společnou věc‘, na druhou stranu, když se vrátil do novinářské pozice, tak to je ‚neodpustitelný zločin‘, abych to přeložil do češtiny,“ vysvětluje mediální analytik.

Když čteme Fendrycha, tak také víme, že to je ten od Rumla

Připomíná proto příběhy lidí, kteří takhle přeskakovali mezi politickým a mediálním prostředím. „Ať už to byl nebohý Pavel Dostál, který byl politikem nebo novinářem v Právu. Nebo Vladimír Mlynář, který byl šéfredaktorem Respektu nebo ministrem. Martin Fendrych byl v Respektu, v Týdnu, ale také náměstkem ministra vnitra Jana Rumla. A takových příkladů by bylo víc. Novinář je totiž člověk jako každý jiný. A tudíž má nejen právo, ale také možnost usilovat o politickou kariéru. Komárka to přepadlo po padesátce a vsadil na hnutí, které mělo šanci na zajímavý výsledek ve volbách, a nezmýlil se. Zastupoval ho ve Sněmovně, pro další volby už nekandidoval, za jakých okolností to bylo, nevím a je mi to jedno, ale každopádně nepřestal být novinářem. To je jeho profese. Přece budu-li číst Fendrychovy texty, tak si musím dát do závorky, že to je ten, co dělal náměstka Rumlovi, tudíž se mi objeví filtr, kterým posuzuji to, co čtu od Fendrycha,“ poznamenává Petr Žantovský.