Nacházíme se v delikátní situaci, kterou lze přirovnat dilematu pasažéra ve vlaku mířícím do katastrofy, který ovšem nabral rychlost, ve které už je riskantní vyskočit. Teď se v tom vlaku střídají strojvedoucí. Ten, co servilně přikládal pod unijní kotel, končí a cestující, tedy ti chytřejší, co vnímají realitu, trnou, zda se novému podaří brzdit. Potíž je v tom, že jízdní řád píše Brusel, který zjevně přišel o rozum, a nabízejí se dvě srovnatelně špatné možnosti: podřizovat se Bruselu, anebo se Bruselu vzepřít. Z těchto dvou špatných možností si náš nový premiér určitě vybere tu třetí: kličkování mezi podřízeností a rebelantstvím. Říká se tomu reálpolitika.

Změnu vlády vždy provází nějaké očekávání. Obecně platí, že kdo má očekávání skromná, bývá příjemně překvapen, zatímco vysoká očekávání vedou ke zklamání a frustraci. Ale ptejme se, co lze očekávat reálně. Evropská unie se bude drolit, ale nikdo neví, jak rychle. Na troskách EU vznikne něco nového, ale nikdo neví co. Nám nezbude než si hledět svého a vzít si svou zemi zpátky, ale nikdo neví jak. Nejistota se dá krájet a mít v tomto chaosu plán chce něco víc než úsměv.

Kdekdo teď bude novému premiérovi radit. Začal s tím už prezident, který zaperlil, že nestačí mít vizi, ale je třeba i odvahu, a nestačí mít jenom odvahu, ale je třeba mít i vizi. V reálné politice ovšem bývají vize cestou do pekel a z odvahy zřídka bývá užitek. V politice má úspěch spíše praktik než vizionář a lepší výbavou než odvaha je trpělivost a umění prosadit svou bez boje. Jak to ostatně premiér prezidentovi právě předvedl, když se nenechal vytočit hradními obstrukcemi.

Kolik toho nová vláda splní z předvolebních slibů, se odvine od událostí, které neumíme předvídat, ale rovněž od mandátu získaného ve volbách. Voliči ANO, SPD a Motoristů mají výrazně odlišné priority od voličů SPOLU, STAN a Pirátů. Na periferii zájmu nového kabinetu se logicky ocitne vyzbrojování zkorumpované Ukrajiny, ochrana planety před člověkem anebo podpora progresivních neziskovek. Voliči vládní koalice poptávají konkrétní práci pro republiku a dobré vztahy se sousedy. Občané, kteří potřebují k životu někoho nenávidět, prohráli volby a na splnění snu o pořádné válce si budou muset počkat. My pacifisté si zase musíme počkat na vládu, která vystoupí z agresivní Severoatlantické aliance. Nikdy nemohou být spokojeni všichni.

Jsou sliby, u kterých není jasné, kde na ně vláda najde peníze. Jsou ovšem i věci, které změnit nic nestojí a k jejich řešení postačí použít selský rozum. Nový premiér v jednom z videí, kterými komunikuje s veřejností, zmínil návštěvu školy, kde si poslechl, že prvňáci chtějí dostávat jedničky a nestojí o nějaké psychologické hodnocení. Anebo že smyslem stravování je, aby po obědě měly děti prázdné talíře. Dobrou politiku neurčuje jen to, co politici zavedou. Někdy je větší užitek z toho, co zruší.

Zásluhou lobbistů, kteří záludně prosadili spoustu nesmyslných příkazů, norem, nařízení a regulací kvůli něčímu zisku, mají politici šanci získat si přízeň občanů rušením toho, co bylo zavedeno, či legalizací toho, co bylo zakázáno. Vrátit svět do stavu, kdy byl ještě relativně normální, bude běh na dlouhou trať, ale jde o aktivitu, která může přinést politické body při minimálních nákladech. Pokud vláda neumí splnit, co slíbila, může příjemně překvapit něčím, v co už občané ani nedoufali. A nemusí to být nic složitého. Třeba těm prvňákům stačí zasloužit si jedničky.

Psali jsme:

Hoffman: Petr Pavel není Caesar. Zaručený způsob, jak se ztrapnit

„Měli by děkovat, že jdou od vlády.“ Hoffman varuje vítěze i poražené

Bartošovy dredy, Fialovy brýle a indoktrinace Bruselem. Hoffman o mladých voličích

Žádný lišák, zoufalec. Zelenskyj podle Ivana Hoffmana. Jde o ropu