Nacházíme se v delikátní situaci, kterou lze přirovnat dilematu pasažéra ve vlaku mířícím do katastrofy, který ovšem nabral rychlost, ve které už je riskantní vyskočit. Teď se v tom vlaku střídají strojvedoucí. Ten, co servilně přikládal pod unijní kotel, končí a cestující, tedy ti chytřejší, co vnímají realitu, trnou, zda se novému podaří brzdit. Potíž je v tom, že jízdní řád píše Brusel, který zjevně přišel o rozum, a nabízejí se dvě srovnatelně špatné možnosti: podřizovat se Bruselu, anebo se Bruselu vzepřít. Z těchto dvou špatných možností si náš nový premiér určitě vybere tu třetí: kličkování mezi podřízeností a rebelantstvím. Říká se tomu reálpolitika.

Změnu vlády vždy provází nějaké očekávání. Obecně platí, že kdo má očekávání skromná, bývá příjemně překvapen, zatímco vysoká očekávání vedou ke zklamání a frustraci. Ale ptejme se, co lze očekávat reálně. Evropská unie se bude drolit, ale nikdo neví, jak rychle. Na troskách EU vznikne něco nového, ale nikdo neví co. Nám nezbude než si hledět svého a vzít si svou zemi zpátky, ale nikdo neví jak. Nejistota se dá krájet a mít v tomto chaosu plán chce něco víc než úsměv.

Kdekdo teď bude novému premiérovi radit. Začal s tím už prezident, který zaperlil, že nestačí mít vizi, ale je třeba i odvahu, a nestačí mít jenom odvahu, ale je třeba mít i vizi. V reálné politice ovšem bývají vize cestou do pekel a z odvahy zřídka bývá užitek. V politice má úspěch spíše praktik než vizionář a lepší výbavou než odvaha je trpělivost a umění prosadit svou bez boje. Jak to ostatně premiér prezidentovi právě předvedl, když se nenechal vytočit hradními obstrukcemi.