Hříchy Nory Fridrichové a pravda o penězích ČT. Poslankyně sčítá

Plánování Dne otevřených dveří cestou na zmrzlinu

Kdykoliv jedeme s asistentkou Šárkou do Olomouce, rády sledujeme z okénka auta okolní krajinu. Proto volíme většinou cestu nikoliv po dálnici, ale po „hradecké“. O to lépe vnímáme, jak se Haná, obklopena pahorkatinami i vrchy, rozprostře do zdánlivě nekonečné roviny, kdy při dobré viditelnosti dohlédnete až bůhvíkam. Na takto nížinné ploše jako by slunce žehlo o to víc, jako by řeky tekly pomalejším tempem. A jak vždycky vyprávím Pražanům, ten rozvážný klid oné krajinné přírodní architektury, jako by se promítl do povahových rysů tamních lidí. Dlouhodobě říkám popravdě: do Olomouce jezdím prostě odpočívat, i když mě tam čeká pokaždé spousta pracovních setkání a schůzek.

Aby obyvatelé Olomouckého kraje věděli, kde mě najdou, a kam se mi mohou přijít svěřit s problémy, strastmi či pochlubit něčím pozitivním, plánujeme s kolegy den otevřených dveří v mé poslanecké kanceláři. Budu vás o něm již brzy informovat, a pokud nejste zdaleka, budu moc ráda, když se na Koželužské v Olomouci uvidíme.

Ovšem aby bylo jasno: všechny problémy řešit samozřejmě neumím. Ale často je přivezu do Sněmovny a předám příslušným výborům. A jak mi již 17. rokem připomíná každodenně můj muž: „Nehledej výmluvy, proč věci vyřešit nejdou, ale příležitosti, jak bys je vyřešit mohla,“ tak se mi ukazuje, že takový přístup věci opravdu posouvá.

(Pokud jste v Olomouci ještě nevyzkoušeli zmrzlinárnu v Mánesově ulici, měli byste to rychle dohnat. Minule jsem vás posílala na tvarůžky, tentokrát na zmrzlinu, a příště si poreferujeme třeba o italských sendvičích. Ano, vnímáte správně: do Olomouce jezdím nejenom domů, za odpočinkem a za kulturou, ale také za kulináriemi.)

Výjezdní zasedání Výboru pro mediální záležitosti

Na úterní výjezdní zasedání do Českého rozhlasu jsem se původně opravdu těšila. Měli jsme jít totiž na exkurzi. Budova ČRo je významnou funkcionalistickou budovou z dílny architekta Slámy, dokonce ještě s legendárním výtahem Páternoster. Na exkurzi nakonec ale vůbec nedošlo. Došlo na potvrzení mé časté myšlenky, a to, že Výbor pro mediální záležitosti je mým nejméně oblíbeným výborem.

Proč? Protože debata o médiích založená na relevantních argumentech je prostě nemožná. Potvrdila jsem si to jak v hospodě, tak v médiích, tak u odborných kulatých stolů…

Všichni ti, co česká veřejnoprávní média střeží jako největší národní klenot, úplně vynechávají argumenty proti nim. Nechtějí je slyšet, nechtějí jim naslouchat, nechtějí o nich mluvit, nemají sebemenší snahu uznat jakoukoliv chybu. Zpátky argumentují jen lichými nářky, jako „konec demokracie“, „nechceme žádnou změnu“ a „půjdeme na barikády či do spacáků“… Tak dobře. Ale pak nikdo nemůže očekávat přínosnou debatu, už vůbec ne debatu takovou, která by snad spěla k nějakému konsenzu.

Předimenzovaná Česká televize

Anketa

Vadí vám, když Petr Macinka říká o oponentech, že jsou ,,méněcenní" ?

Vadí

Nevadí

89%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 3261 lidí

Teď trochu odbočím od rozhlasu k televizi. Nedávno mě totiž zaujalo srovnání české veřejnoprávní televize s matkou všech veřejnoprávních televizí - britskou BBC. Věděli jste, že ČT je v poměru k velikosti trhu výrazně větší, než zmiňovaná BBC? Rozpočet České televize ve výši 8,5 miliardy korun představuje 20–25 % celkového televizního trhu v ČR. Vedle toho rozpočet BBC tvoří jen 8–10 % britského trhu. Dokonce ARD (německá veřejnoprávní televize) zabírá pouze 5–7 % trhu německého. To znamená, že ČT je třikrát až čtyřikrát větší ekonomický hráč než BBC nebo ARD ve svých zemích. A to nám říká, že v poměru k velikosti trhu je dosavadní rozpočet České televize absurdně velký.

Tohle samozřejmě lidé z ČT ani její zastánci slyšet nechtějí. A já se jim nedivím. Jde totiž o jejich peníze, jde o jejich světonázor a chtějí pravidelně být utvrzováni v tom, že je správný.

Čím spíš debata o veřejnoprávních médiích neustává, ale vyhrocuje se, tím spíš a jasněji přemýšlím nad jedním argumentem, který jsem použila v debatě proti Matěji Ondřeji Havlovi. Když se totiž vysmál mému argumentu, že ČT hraje v jejich prospěch, automaticky jsem mu odpověděla, že fakta na to jasně ukazují. Ale zpětně jsem se na ta fakta chtěla podívat jasněji a střízlivěji.

Kdykoliv totiž kontrolní rady České televize uznaly nevyváženost v publicistice, byla to nevyváženost nakloněna pouze jedné straně. Zatím nikdy se neprokázalo, že by byla Česká televize nevyvážená naopak (nadržovala současné vládní straně). Pojďme se schválně na jeden takový pořad podívat.

ČT jasně nedodržuje své memorandum, v němž hlásá vyváženost

Publicistický týdeník 168 hodin vedený Norou Fridrichovou (pořad vysílala ČT od roku 2006) představuje jistě nejvýraznější a nejlépe zdokumentovaný případ soustavné nevyváženosti České televize.

RRTV v období od listopadu roku 2022 do února 2024 konstatovala šest porušení zákona (§ 31 odst. 3). Sám tehdejší generální ředitel Jan Souček v červenci 2024 napsal Radě ČT, že v redakci docházelo k „opakovanému porušování závazných pravidel, a to totožným či velmi podobným způsobem – nejčastěji šlo o neposkytnutí prostoru pro vyjádření protistrany nebo oponentních odborných názorů. A konkrétní případy? Tady je máte:

• Stát jsem já (2019, Agrofert) – RRTV: prostor pouze pro novináře Klimeše, ne pro Agrofert. Upozornění se 7denní lhůtou.

ČT prokazatelně nadržovala straně proti Babišovi.

Ing. Andrej Babiš

ANO 2011
předseda vlády

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

• Pro všechny (2022, manželství pro všechny) – RRTV i Rada ČT nezávisle konstatovaly porušení Kodexu ČT. Dramaturgyně a autorka delegitimizovaly oponenty.

ČT prokazatelně nadržovala straně prosazující LGBT ideologii.

• Klaus a Šojgu (2022) – RRTV prokázala, že Klausův výrok ze 14. 4. 2022 časově předcházel Šojguovu; řazení tak vytvářelo nepravdivý kontext.

ČT prokazatelně dezinformovala o tom, že Klaus přebral rétoriku ruského politika. Nadržovala tak straně proti Klausovi.

• Rozhodnutí promluvit (2024, domácí násilí) – RRTV: pouze argumenty zastánkyň novely, žádný kritik.

ČT prokazatelně nadržovala straně hájící Istanbulskou úmluvu (současné opozici).

• Větrné elektrárny (2023) – marginalizace odpůrců výstavby jako věci neznalých.

ČT prokazatelně nadržovala obhájcům Green Dealu a větrných elektráren (současné opozici).

… Je snad třeba vícero důkazů?

Pirátka dostala zelenou na sólo akci posuzovat pravost nahrávky

To jsem ale odbočila. Zpět na výjezdní zasedání do Českého rozhlasu!

Opozice využila toho, že nás - koaličních - bylo o pár méně. Výjezdní zasedání totiž bylo v jiný den, než obvykle výbor bývá, ne všem se tak podařilo zúčastnit. A právě díky tomu si odhlasovala opozice naprosto nesmyslná usnesení. Například, že členka Pirátů Hoffmanová bude sama vyšetřovat s pomocí odborníků, které ona sama vybere a osloví, pravost údajné nahrávky radních ČT o úplatku.

Jestli něco ukazuje na licoměrnost a nesoudnost současné opozice, tak tady je jeden z případů. Představte si ten případ naopak. Představte si, že existuje nahrávka, která prokazuje účast někoho ze STAN na Dozimetru. Není ale prokázána její pravost, dost lidí o její pravosti pochybuje. Hop nebo trop! Až soudy ukáží, jak to vlastně je.

A pak si představte, že přijde kterýkoliv koaliční politik, připraví si usnesení, že namísto, aby to nechal vyšetřovat policii, soudní odhadce, rozhodovat justici, bude to vyšetřovat on s odborníky z akademie, které sám vybere. Zcela sám! On a „jeho“ odborníci.

Leckdo by mohl namítnout: vždyť se to děje, například Rajchl navrhl vyšetřovací komisi pro Dozimetr. To je ale samozřejmě úplně jiná. Do takové každé komise totiž pokaždé usednou jak zástupci koalice, tak opozice. Hlas je tam tedy pestrý a pluralitní.

Ve světě současné opozice prostě jen stačí říct: „Odteď budu já, Gabriela Sedláčková, vyšetřovat Dozimetr a svědectví a nahrávky kolem něj. Já vás budu informovat o výsledku a vy mi tady odhlasujte, že já jsem na to ta pravá.“. Pro něco tak sólového by nehlasoval nikdo soudný, nikdo rozumný. Ale světě div se: stalo se! Prostě na onom výboru probíhalo „všechno na truc“. Exkurze v takové náladě nakonec ani neproběhla.

Nebyla jsem naštvaná, že opozice využila naší nepřítomnosti. Je to logické a byli by hloupí neudělat to. Byla jsem naštvaná, že se nenašel v opozici ani jeden rozumný jedinec, který by tam mezi nimi v kroužku řekl: zase to nepřehánějme a neschvalujme každou ptákovinu, protože je jasné, že nám to koalice vrátí.

Bylo jim to jedno. Doslova tam zaznělo: „No a co? Však si svolejte mimořádný výbor a odvolejte to, co jsme teď schválili, vždyť máte tu možnost.“ Cílené zdržování. Chápu. Ale za cenu schvalování naprostých nesmyslů?

Dětský ombudsman

Naštěstí mi hned druhý den spravila náladu schůze stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti, kterou skvěle vede kolegyně Šafránková. Na návštěvu k nám zavítal nově zvolený dětský ombudsman Daniel Beneš.

Dobře víte, že jsem spíše odpůrce instituce dětského ombudsmana jako takové. Ano, na rovinu říkám: obávám se jejich aktivismu, obávám se jejich možnosti zasahovat do soudních případů. Pan Beneš mi ovšem prozatím prokazuje převážně svoji odbornost, ochotu spolupracovat a snahu rychle se do všeho položit a opravdu si to odpracovat.

Současný případ mrtvé Viktorky, která byla přidělena do péče otci, poukazuje na chybu v systému. Všichni tušíme, že jde pravděpodobně o systém, který je dlouhodobě zanedbáván. Ale všichni také moc dobře víme, že nechceme dělat rychlé nové sociální experimenty na dětech. Jsem velmi ráda, že dětský ombudsman má v této věci jasno: „Jestli se někde nemůže dít velká improvizace, pak je to právě kolem dětí.“ V souvislosti s tímto extrémním případem se otevírá– chtě nechtě - opět debata o tom, jak systémové změny uchopit, jak onen systém řídit. A jsem velmi ráda, že dětský ombudsman je v dané věci racionální, spolupracuje s potřebnými resorty (převážně MPSV) a je si vědom toho, že úpravou jednoho paragrafu se přílišné změny neudějí. Celé to potřebuje pořádnou revizi.

V podvýboru pro náhradní rodinnou péči se budeme tématem zabývat podrobněji.

Single ženy chtějí dítě bez otce

Když už jsme u té rodiny, poslední dobou se mě novináři ptají, jak se stavím k asistované reprodukci pro single ženy. Prý by tak alespoň nemusely být v šedé zóně, kdy přicházejí do ordinací s kamarády, kteří se ale pak mohou kdykoliv přihlásit k otcovství, což ženy nechtějí.

Máme tedy povolit ženám, aby oficiálně, s naším požehnáním, bránily vlastním dětem poznat otce a svůj původ? Je mi líto, tohle neposvětím.

V Programovém prohlášení vlády jsme se jasně zavázali, že budeme ‚upřednostňovat manželství jako nejstabilnější prostředí pro výchovu dětí‘. Tento závazek považuji za klíčový. Rozvolnění pravidel IVF tak, aby z procesu zmizel otec, jde přímo proti duchu tohoto prohlášení. Stát by neměl asistovat u vzniku neúplných rodin, ale naopak motivovat k tomu, aby děti měly oba rodiče – a to i právně. Naše programové prohlášení jasně definuje, že nejlepším prostředím pro výchovu dítěte je stabilní rodina, a stát by měl rodinnou politiku orientovat tímto směrem.

Otec je pro vývoj dítěte klíčovou postavou. Považuji za zásadní hájit právo dítěte znát svůj původ a mít oba rodiče. Současná podmínka souhlasu muže při IVF v České republice není v zákoně proto, aby omezovala ženu, ale proto, aby od samého počátku garantovala dítěti přítomnost otce v jeho životě.

Pokud mluvíme o tzv. „šedé zóně“, kdy ženy přicházejí s formálními partnery, pak řešením podle mě není rezignace na otcovskou roli a další rozvolňování. Naopak, za chybu současného zákona považuji to, že muž, který dá k asistované reprodukci souhlas, není automaticky vepsán do rodného listu se všemi právy a povinnostmi. Místo rozvolňování pravidel bychom se měli zaměřit na to, jak tuto legislativní mezeru napravit a posílit právní jistotu dítěte. Mým primárním cílem je vždy hájit nejlepší zájem dítěte, a tím je vyrůstat s tátou i mámou.