Plánování Dne otevřených dveří cestou na zmrzlinu

Kdykoliv jedeme s asistentkou Šárkou do Olomouce, rády sledujeme z okénka auta okolní krajinu. Proto volíme většinou cestu nikoliv po dálnici, ale po „hradecké“. O to lépe vnímáme, jak se Haná, obklopena pahorkatinami i vrchy, rozprostře do zdánlivě nekonečné roviny, kdy při dobré viditelnosti dohlédnete až bůhvíkam. Na takto nížinné ploše jako by slunce žehlo o to víc, jako by řeky tekly pomalejším tempem. A jak vždycky vyprávím Pražanům, ten rozvážný klid oné krajinné přírodní architektury, jako by se promítl do povahových rysů tamních lidí. Dlouhodobě říkám popravdě: do Olomouce jezdím prostě odpočívat, i když mě tam čeká pokaždé spousta pracovních setkání a schůzek.

Aby obyvatelé Olomouckého kraje věděli, kde mě najdou, a kam se mi mohou přijít svěřit s problémy, strastmi či pochlubit něčím pozitivním, plánujeme s kolegy den otevřených dveří v mé poslanecké kanceláři. Budu vás o něm již brzy informovat, a pokud nejste zdaleka, budu moc ráda, když se na Koželužské v Olomouci uvidíme.

Ovšem aby bylo jasno: všechny problémy řešit samozřejmě neumím. Ale často je přivezu do Sněmovny a předám příslušným výborům. A jak mi již 17. rokem připomíná každodenně můj muž: „Nehledej výmluvy, proč věci vyřešit nejdou, ale příležitosti, jak bys je vyřešit mohla,“ tak se mi ukazuje, že takový přístup věci opravdu posouvá.

(Pokud jste v Olomouci ještě nevyzkoušeli zmrzlinárnu v Mánesově ulici, měli byste to rychle dohnat. Minule jsem vás posílala na tvarůžky, tentokrát na zmrzlinu, a příště si poreferujeme třeba o italských sendvičích. Ano, vnímáte správně: do Olomouce jezdím nejenom domů, za odpočinkem a za kulturou, ale také za kulináriemi.)