„Dva roky od chvíle, co Rusko anektovalo Krym, se výraz 'ruská hybridní válka' stal evergreenem západních politických, mediálních a akademických lexikonů,“ píše Bershidsky s tím, že je ve výrazu zahrnuta veškerá agrese a negativa se Ruskem spojená.

Jenže původ hybridní války sahá do roku 2006, kdy jím byla popsána válečná strategie libanonského Hizballáhu, vzniklá ze spojení partyzánského boje a teroristických útoků. V roce 2013 se její význam rozšířil a vztahuje se tak i na moderní technologie, média, ekonomiku a diplomacii.

Ale to podle Bershidskyho není vůbec nic nového, jelikož válka se vždy vedla mnoha způsoby a všichni velcí vojevůdci využívali i nevojenských prostředků, aby v konfliktech zvítězili. Tudíž se nejedná o žádné ruské „ďábelsky vynalézavé“ specifikum. Přesto se však z ruské „hybridní války“ stal po invazi na Ukrajinu všeobecně přijímaný „meme“.

Hybridní válku začali zkoumat i akademici, kteří se snažili o její co nejpřesnější popis. Například podle doktoranda Dartmouth College Alexandera Lanoszky znamená hybridní válka konkrétní strategii, která „záměrně využívá různé nástroje národní moci k dosažení zahraničněpolitických cílů s ohledem na předpokládané cíle a možnosti protivníka“.