Dnes už si to většina lidí neumí představit, ale Ústavní soud míval kdysi vysokou prestiž. Nejen formální, ale také neformální. Zásluhu na tom měli juristé, jako byl Vojtěch Cepl, Pavel Holländer anebo Eliška Wagnerová. Mimochodem, díky Otakaru Motejlovi mělo prestiž ministerstvo spravedlnosti a pak úřad ombudsmana. Je to o lidech, jak se říká. Respektovanou instituci Ústavního soudu svým politikařením hodně zdevastoval předseda Rychetský a její kdysi dobré jméno právě zcela zničil pan Baxa. 

U frašky ohledně novátorského předběžného opatření úkolujícího vládu se nepatřičně přeceňuje role prezidenta. Presidenti si logicky o sobě hodně myslí. Ti vzdělanější ovšem bývají seznámení s ústavou a akceptují mantinely, ve kterých je jim dáno sehrát obřadnou, ceremoniální roli, a vystačí si s plněním protokolu. Ten současný má na výklad ústavy své lidi a ti mu namluvili, že si může dělat co chce. A namluvili mu to proto, že mu současně říkají, co má dělat. V parlamentním systému se chová jako v presidentském, což samozřejmě způsobuje procedurální konflikty s vládou.

Problém ovšem není prezident narcis, a jeho předvolební kampaň, při které se promyšleně profiluje konfliktem. Podstatný je systémový problém, jehož důsledkem je politizace Ústavního soudu. Úpadek justice je důsledek úpadku politiky. Nekvalitní politici obsazují Ústavní soud nekvalitními právníky, kteří nejsou vybíráni s ohledem na svou erudici a životní moudrost, nýbrž s ohledem na jejich politickou orientaci, zaručující do budoucna loajalitu k těm, kteří je navrhli a jmenovali. Výsledkem je ústavní sbor, postrádající jako celek funkční gramotnost.

Funkční gramotností se myslí schopnost pochopit čtený text, v našem případě Ústavu, v souvislostech. Ústavní soudci se zjevně zasekli při čtení věty v paragrafu 63 Ústavy že „prezident zastupuje stát navenek“. Nejsou schopni domyslet, co plyne z dalších ustanovení, které toto zastupování upřesňují. Například že k zastupování president potřebuje spolupodpis předsedy vlády, nebo jím pověřeného člena. Funkční negramotnost, neschopnost porozumět textu, který mají interpretovat, činí z Ústavního soudu nekompetentní, a proto i nepoužitelný a nepotřebný hlouček přeplacených překrucovačů paragrafů.

V dnešním zdivočelém světě jsou ústavní soudy obecně pod silným politickým tlakem. Příkladem je Polsko, kde politici ústavní soud už delší dobu ignorují s tím, že je okupován opozicí. Když zpolitizovaní ústavní soudci něco nařídí, aniž by měli exekutivní moc vymáhat, co nařídili, ukazují tím na svou slabost a zbytečnost. Sami si snižují rejting. Jejich verdikty v jiných případech se pak vnímají jako nedůvěryhodné a zbytné. Politický život už výroky ústavních aktivistů přehlíží, na učené řeči, postrádající moudrost nikdo není zvědavý.

Úpadek Ústavního soudu je trend, který většina laiků neřeší. J to přirozené, lidé mají dost vlastních starostí. Zajímavější je, že si nedělá vrásky ani většina dnešních juristů ve středním věku a mladších. Za Ústavní soud se stydí pouze právníci starší a staří. Těm se z politikaření a ze servility soudců k prezidentovi, který je jmenoval a hlavně pak z absence noblesy zvedá buďto adrenalin, anebo žaludek.

Psali jsme:

Stupidní jako Brusel. Kdyby se nás to netýkalo, byla by to zajímavá podívaná

Ivan Hoffman: Toto nebude běžná krize

Mráz přichází z Bruselu. Ivan Hoffman o budoucnosti po pádu Orbána

Ivan Hoffman: S politickými neziskovkami nakládat jako s každou jinou mafií