Vynořila se řada nepěkných spekulací ohledně účasti prezidenta republiky na summitu NATO v Ankaře. Někteří se domnívají, že za tím stojí jeho exhibicionismus, narcistní touha producírovat se a ukazovat, vše možné fotografovat a být přitom fotografován. Jiní soudí, že mu jde o další pomstu v dlouhé sérii naschválů a pošťuchování s vládou a ministry, parlamentem a poslanci. Další ho dokonce podezřívají, že za tím vším stojí zásadní rozhodování o tom, zda státy NATO budou sypat ukrajinskému režimu rok co rok v přepočtu téměř dva biliony korun na obranu těch nejvyšších evropských hodnot. Hodnot, za které bojoval už lidumil Bandera a další dnes vyznamenávaní hrdinové.

Podobné spekulace jsou liché, jak víme od zdroje nejzaručenějšího, tedy od samotného Petra Pavla. Jediným motivem, který vede jeho jednání snad už od kolébky, je nepřekonatelná touha sloužit. Sloužit čestně, sloužit oddaně, sloužit věrně, sloužit komukoliv, a přitom vždy sloužit zcela nezištně. Naučil se to a dělá to vzorně. Kudy chodí, tudy slouží.

Neexistuje jediný důvod, proč to Petru Pavlovi nevěřit. Posedlost sloužit něčemu či někomu si nevybral sám, může být dána geneticky, anebo výchovou. Každý ten pocit jistě známe. Člověk se probudí v neděli o půl osmé ráno a první, co mu bleskne hlavou, je: Bože, tolik hodin a já jsem dneska ještě nikomu nesloužil. Petr Pavel má tento instinkt prostě jen vyvinutý o něco intenzivněji než většina ostatních.

Když ho Andrej Babiš, jehož lenivost a zahálčivost je příslovečná, nepokrytě vyzval, aby na chvíli vypnul a do Ankary vůbec nejezdil, byl to pro Petra Pavla morální šok. Sloužit nonstop, sloužit dokonce i na večeřích a přes víkendy je přece jeho ústavní a pracovní povinností. Služba není družba a on nemá možnost mávnout rukou a říct, ať si to pro mne za mne pro tentokrát odslouží někdo jiný.

Na celou věc můžeme pohlédnout buď z hlediska morálky, anebo psychologie. Byly doby, kdy Petr Pavel omylem sloužil silám lži a nenávisti. Protože je ve skutečnosti mimořádně bystrý, uvědomil si to jen krátce po změně poměrů. Zároveň usoudil, že z morálního hlediska lze vinu smazat či alespoň rozmazat jedině tím, že začne do roztrhání těla sloužit silám pravdy a lásky, tedy silám, které momentálně pochodují v mundúrech armád NATO. Tato vysoce morální úvaha ho dovedla tam, kde právě je, a nepochybně ho brzy dovede až na vytouženou večeři či alespoň lehký oběd v Ankaře.

Psychologický rozbor není o mnoho složitější. Obecně vzato, psychologie zná specifický osobnostní problém, jemuž se říká obsedantně-kompulzivní porucha. V té či oné míře s tím máme zkušenost snad všichni. Je to neodbytné nutkání stále znovu a znovu provozovat určitou činnost a ubezpečovat se o tom, že jsme ji skutečně provedli. Nejběžnější podoba: Zamkl jsem dveře? Zavřel jsem plyn? Ve složitějších případech se obsesivní jednání stává až jakýmsi rituálem, který je nutno provozovat, ať už člověk chce, anebo nechce. V odborné literatuře se dočteme, že toto jednání může zabírat denně celé hodiny a že většina dospělých si uvědomuje, že jejich chování nedává smysl. Postižení se většinou zdráhají vyhledat pomoc, neboť své potíže sami vnímají jako podivné a stydí se za ně. Tolik učebnice psychologie.

V politice bývá bohužel častým zlozvykem dělat z nepohodlných politiků blázny. Vždyť i jeden z našich nejrozumnějších bývalých státních představitelů prohlásil po únoru 2022, že Putin se jednoduše pomátl. Moje úvaha rozhodně nejde tímto směrem. Chci se naopak Petra Pavla zastat. Pokud bychom jeho nepřekonatelnou touhu sloužit kdykoliv a komukoliv považovali za příznak jakéhosi obsedantně- kompulzivního servisního syndromu, vyvrátili bychom tím spoustu nepěkných pomluv, které o něm kolují. Zavřeli bychom ústa těm, kdo prohlašují, že Petr Pavel je obyčejný kariérista, umlčeli bychom zlé jazyky, které šíří dezinformace, že současný prezident jen posluhuje zájmům zbrojařských kruhů, odkázali bychom do správných mezí ty, kdo věří nesmyslu, že jsme prý svědky jakéhosi pokusu o ústavní puč, ve kterém prezident funguje jen jako dobře vycvičená loutka.

Vždyť na tom, když se někdo cítí být sluhou národa, není přece nic špatného. My se můžeme jen dohadovat, kterýpak národ to asi bude.

Psali jsme:

Vidlák shodil Pavla a celou opozici jedním přirovnáním

Jiří Paroubek: Ty jsi náš král a my jsme Tvoji páni!

ČT bez poplatků, svoboda mladých ohrožena. Keller je pro zavedení školného

Federální žalář národů, nevolení úředníci a prezident Pavel. Keller o přízraku z Bruselu