Pokud platí, že režimy končí, až když vyčerpají všechny možnosti, jak se udržet, pak to vůbec není dobrá zpráva. Ani Američané s Izraelci, ani Íránci ještě zdaleka nevyčerpali možnosti, jak se v Perském zálivu, respektive na Blízkém východě vzájemně poškozovat. Stále ještě nehoří všechna ropná pole a rafinérie, ještě se odsoluje voda a ještě fungují v Íránu, Saúdské Arábii či v Izraeli elektrárny. A tankery už sice moc neplují, ale jsou ještě na hladině. V této válce si už ale jedni ani druzí nemohou dovolit prohrát a prohrou by byla i remíza. Američané jsou příliš namyšlení a Peršané příliš hrdí na to, aby jedni mohli skončit s agresí a druzí s pomstou.

Američané s Izraelci přistupují ke konfliktu stejně jako Peršané: všechno, anebo nic. Všechno z pohledu USA je bezpodmínečná kapitulace Íránu. Všechno z pohledu Íránu je odchod Američanů z Perského zálivu a válečné reparace. Jedno s druhým nelze skloubit, z čehož plyne, že svět může na ropu, plyn či ledek z Perského zálivu na hodně let zapomenout. K čemu v Perském zálivu došlo, není tragédie, ale pouze její začátek. Štěstí přeje pouze připraveným, a kdo se nepřipravil na to, že bude mít pouze ty energie, které si sám vyrobí, bude brzy bez energií. Od ropného šoku je pouze krok k šoku civilizačnímu.

Američané prostřednictvím svého prezidenta povalili první kostku globálního domina, aniž by řešili, co tím způsobí, koho svou ropnou chamtivostí poškodí a naštvou. Jejich prezident zjevně není natolik chytrý, aby domyslel, že součástí toho padajícího domina budou i USA. Při pohledu na Íránem vybombardované americké základny, poničené radary či letadlové lodě couvající z dostřelu raket a dronů, bere americké odstrašení rychle za své. Ropný šok pak má potenciál významně oslabit petrodolar a už se začíná hovořit o petrojuanu.

Donald Trump nevyhlásil válku pouze Íránu, ale také globalizaci, pravidlům mezinárodního společenství, dobrým mravům a civilizaci. Není ale jasné, zda mu to projde, zda se svět smíří s chaosem, rezignuje na diplomacii a spokojí se s primitivním právem silnějšího. Pravděpodobnější je, že se většina světa rozhodne pro globalizaci bez Američanů. Že shledá Američany společným nepřítelem. Kazisvětem, se kterým se nedá domluvit, protože se mu nedá věřit. Je také možné, že když se bude stavět nová železná opona, skončíme na té straně, která nectí pravidla a které se nedá věřit společně s těmi Američany i my, jako součást Evropy, ze které se nemáme jak odhlásit.

Těm, kteří na všem špatném umějí najít něco dobrého, má ovšem nadcházející krize co nabídnout. Místo pseudoproblémů bude třeba řešit problémy reálné. Potřeba soběstačnosti přestane být námětem k diskusi a stane se životní nezbytností. V nouzi člověk pozná přítele a nouze naučí Dalibora housti. Také se ví, že co člověka nezabije, to ho posílí. Latiníci přispějí citátem per aspera ad astra, přes útrapy k hvězdám, a křesťan je srozuměn s tím, že koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.

Pokud se Donald Trump rozhodl obětovat americkou dominanci, aby tím vytrhl moderního člověka, lenivého západního liberála z imperiální pasivity, sotva mohl takový nápad realizovat lépe než zapálením Perského zálivu.

Psali jsme:

Ivan Hoffman: S politickými neziskovkami nakládat jako s každou jinou mafií

Ivan Hoffman: Mějte soucit s liberálními gaunery. Jsou to oběti

Putin není Hitler. Jak to evropští politici zmatenému publiku vysvětlí?

Vánoční Ivan Hoffman: Jednou za rok máme vzácnou příležitost zmlknout