Že první obětí války je pravda, konstatoval už řecký dramatik Aischylos a nepochybně trefil hřebík na hlavičku, jestliže si to připomínáme dodnes. Je to živý citát: Dle okolností platí jako výčitka anebo jako alibi. Bývá výzvou pravdu bránit i záminkou pravdu zakázat. A dokonce pravdu bránit a zakazovat jedním dechem! Také je to citát, který platí bez ohledu na to, kdo si ho bere do úst.

V časech míru míváme dojem, že se jedná o přiznání spoluviny těch, kteří tváří v tvář násilí nesvedou popravdě odsoudit válku jako zlo. Není pravda první obětí války proto, že absence pravdy není jen důsledkem války, ale především její příčinou? Při pohledu do historie máme sklon podezírat pravdu, že se trestuhodně vzdala bez boje. Že klopila zrak, když měla zaslepencům otevírat oči. Proč si pravda nenárokuje soucit? Nebude to tím, že selhala? Není nakonec Aischylův citát spíše o válce, než o pravdě?

Letos nás potkala unikání příležitost studovat Aischylův postřeh naživo. Máme zde válku, kterou jsme sice nevyhlásili, ale do které jsme namočeni až po uši, a to „díky“ politikům, kteří našim jménem rozhodli, kdo je padouch a kdo hrdina. Na nepřítele uvalujeme sankce a protistraně posíláme zbraně a munici. Je to zatím pouze válka zástupná, ale nic nekončí, toto je jenom začátek.