„Sedím a zamýšlím se, co napsat k Nedělnímu ránu. Karanténní situace se nám pomalu mění. Politická atmosféra připomíná silácké hry Dolních Kotěhůlek. Hraje se přetahovaná lanem. Chlapi na jedné straně vší silou přetahují ty na straně druhé. Používají k tomu někdy i nefér grify, jako že do druhého mužstva pošlou někoho, kdo chlapům v protivném družstvu nenápadně podráží nohy, nebo maže lano vazelínou, aby se nedalo pořádně chytit. A mě už to ani nebaví sledovat, Jen vím, že ti kluci na jedné straně nemají jen tu přetahovanou, ale ještě mají na hlavě starosti, jestli do vesnice přivezou rohlíky, chleba a jestli v hospodě vůbec bude pivo. Ta druhá strana tyhle starosti nemá a tak se těm protilehlým ještě vysmívá a provokuje je, jak oni by na téhle straně byli lepší a ještě by stačili celý zápas vyhrát. Někdy se mi chce až smát, až na to, že ono to k smíchu není, neboť to nejsou silácké hry v Dolních Kotěhůlkách,“ říká na úvod dnešního Nedělního rána tak trochu posmutněle a trochu i otráveně Ivan Vyskočil.
Hrdinové, co ho statečně srazili z piedestalu
„Když jsem dříve mluvil o tom, že i moje maminka vděčí za osvobození z Terezína maršálu Koněvovi, tak mi nějaký chytrák napsal, že Rusové Terezín neosvobodili, neboť Němci už Terezín opustili dřív, než se tam dostali ruští vojáci. To já samozřejmě z vyprávění mojí maminky vím. Ale myslíte, že by odtamtud Němci neutekli, kdyby neslyšeli za humny rachocení Koněvovových tanků?“ ptá se Ivan Vyskočil a pokračuje. „Chytrá připomínka“ toho pána mi evokuje epizodu z krásného amerického filmu Medvědi. Ten malý medvídek, co se připojil k velkému samci, se potká na úzké lávce s pumou. Statečně na pumu řve a mává tlapkou a ta nádherná, velká, nebezpečná a divoká kočka se najednou obrátí a uteče. A je vidět, jak ten prcek je pyšný. Jak ji „statečně“ zahnal. Až po chvíli vidíme, jak to s tím slavným vítězstvím bylo. Na začátku té úzké lávky stojí za malým méďou na břehu ten obrovský grizzly. Myslím, že to podobenství je úplně jasné. Včetně hádek, kdo osvobodil Prahu,“ říká herec a na závěr na téma „odstranění sochy“ dodává. „A nakonec připojím, co k celému dění kolem maršálovy sochy řekl Andor Šándor, jehož si velmi vážím, jak pro jeho hluboké znalosti, o kterých my laici nemáme ani potuchy, tak pro jeho objektivitu. On na adresu pánů Kolářů a Hřibů pronesl jednu výstižnou a pravdivou větu a já si ji dovolím citovat: „Jen hlupák si přidělává zbytečně nepřátele“. A to je jediná pravda, která se k tomu dá říct!“
Psali jsme:
Kolik dětí jde dnes k zubaři na pravidelné prohlídky?
„Jsem narozený v roce 1946. Co si pamatuji z těch 50. let jsem tu popisoval minule. Samozřejmě jsme byli mladí a s tím věkem se dá skoro všechno zvládnout. Vynechám, že v zimě byl sníh, na jaře ještě sychravo, ale už kvetly sněženky, holky byly asi stejně krásné, ale teď se mi zdá krásná každá. Auta měla svoji nezaměnitelnou vůni čalounění a benzínu. Ale co bylo lepší?“ pokládá řečnickou otázku a hned na ni také odpovídá. „Zcela určitě škola. Pamatuji se, jak jsme během školního roku šly všechny děti k zubaři a to nejméně dvakrát. Na prohlídku k doktorovi se chodilo pravidelně. Mám dojem, že tak jednou za čtvrt roku. A to všichni včetně dvou cikánských kluků, co s námi chodili do třídy a byli jaksi přirozenou součástí našeho kolektivu žižkovských dětí. (bezvadně hráli fotbal, na rozdíl ode mne),“ vypráví se smíchem Ivan Vyskočil a i dál s úsměvem dodává. „Pamatuji, jak jsem se vždy obával, zda mám čistý krk. To víte, kluci ze Žižkova. Koupali jsme se jen v sobotu a prádlo maminka prala ještě na valše. Kdepak pračka – to byl sen,“ vzpomíná. „Povinné očkování. Kolik dětí jde dnes k zubaři na pravidelné prohlídky? Kolik je očkovaných? Šly jsme všechny děti, i ty, co možná neměly doma zrovna přepečlivé rodiče. Prostě pravidelně, zubař, doktor. Pokud vím od svých vnoučat, tak to už dnes zmizelo. Proč?? Já jsem byl ještě se spálou v nemocnici. Na infekčním oddělení na Bulovce. Návštěvy byly přes okno. Byly jsme děti a na pokoji jsme řádily a křičely a přišla nás seřvat sestra, abychom byly zticha, že vedle umírá dítě na záškrt. Do třídy s námi chodil chlapec zkroucený obrnou. To všechno se povedlo očkováním vymýtit,“ upozorňuje herec.
Existovala pouze dvě pohlaví. A aby celé generace chlapů neuměly vystřelit ani z praku?
„Jak jsme nadávali na střední škole na hodiny CO (civilní obrany),“ vzpomíná Ivan Vyskočil dál. „A jak by se nám teď hodily. Otravovaly nás dílny, neboli výrobní praxe. Dnes musím říct, že to rozhodně nebylo na škodu! Dnešním dětem by to jen prospělo,“ pokyvuje herec a pokračuje. „Kluk by měl umět vzít do ruky pilník nebo kladivo. Také byly pozemky. My kluci z ulic jsme aspoň viděli, že ředkvičky nerostou na stromě. Ať byla škola jakkoliv tzv. za totality, něco nás učitelé naučili. Od základky, přes střední až na vysokou. Přesně jsme věděli, kteří učitelé jsou kovaní soudruzi a se kterými se dá mluvit o všem,“ vzpomíná.
Psali jsme:
A ve vzpomínkách pokračuje. „Vojna. Dnes se mluví o tom, že by se znova měla v nějaké formě vrátit. Samozřejmě, že ne na dva roky. Ale aby celé generace chlapů neuměly vystřelit ani z praku? To zavání opravdu malérem, v případě nějakého „maléru“! Ještě něco, o co jsou dnešní mladí asi nenávratně okradeni. Když někdo měl nějakým zázrakem americkou žvýkačku, požvýkali jsme si ji většinou půlka třídy, a vidíte, nic nám nebylo. Nikdo nic nechyt,“ poukazuje Vyskočil a vzpomíná dál. „Pamatujete, co to bylo, když jsme sehnali džíny? První džínsy v Tuzexu měly značku Rifle. Dodnes se to hlavně na venkově používá. Rifle. To je jako kdyby každému autu se říkalo Škoda, Ti mladí nevědí, co je Tuzex a po návratu podobných obchodů rozhodně netoužím. Ale ten vítězný pocit, když jsme sehnali něco neobvyklého! To ti mladí nezažijí. Když někdo někde sehnal pornografický časopis... No páni, to bylo něco. Celá pánská šatna v divadle se seběhla a prohlíželi jsme a komentovali. Dokonce jazykově vybavený kolega doktor Someš, sice nerad, ale musel nám to překládat. Dnes zkuste říct kolegům, pojď se podívat, mám pornáč,“ směje se herec. „Tak nanejvýš znuděně mávnou rukou. Prostě ten punc zakázaného ovoce je nenávratně pryč. Bylo to krásné napětí. Také proto, že v těch krásných dobách existovala pouze dvě pohlaví. Zabraní do hanbatého časopisu, když v tom nám přes rameno nakoukl kolega baleťák. Zrovna tam byl nádherný detail přes dvě stránky. A on k tomu pronesl svým typicky měkkým přízvukem památnou větu: „Božínku, to je hrůza, vždyť to dámské přirození vypadá jako operace srdce“. Inu byl z té druhé strany barikády, ale to nějak patřilo k životu a nikdo to neřešil, ani v parlamentu, ani průvody Pride parade na ochranu menšin. Nikdo jim totiž nic nedělal a v ničem nepřekážel,“ usmívá se Ivan Vyskočil.
Psali jsme:
Paní celnice ho milostivě propustila i s banánem
A přidává zábavnou, trochu „lechtivou historku“. „Mladí už nezažijí ten adrenalin, když se jelo náhodou přes hranice. Stačilo vézt boty, ale propašovat porno časák, to byla odvaha. Kolega Honza Řeřicha vezl nejen časopis ukrytý kdesi na dně kufru, ale dovolil si i erotickou hračku. Byl to takový robertek v podobě banánu. Při otevření slupky vykoukl latexový macek. Samozřejmě, že na hranicích oslovila Honzíka žena v uniformě celníka. „Máte něco k proclení?“ Samozřejmě, že Honza „nic neměl“ a tak si nechala dáma otevřít kufr a, co čert nechtěl, padla přímo na ten roztomilý banán. Když viděla, jak se Jeník začal potit, okamžitě se zajímala, co že to je za podivnou hračku pro děti? Ke cti dámy, nutno přiznat, že i ona zrudla, když na ni ze slupky vykoukl ten slavík. Honza, rudý až za ušima, koktal, že to je taková sranda - pro kluky - do fabriky! Řvali jsme smíchy, jak nás s celým divadlem posunul do kádrově nezávadné dělnické třídy,“ směje se ještě dnes Ivan Vyskočil a dodává. „Paní celnice ho milostivě propustila i s banánem. Myslím, že to udělala hlavně proto, aby na ni nepadlo podezření, že hračku zabavila pro vlastní domácí potřebu. Zkrátka i takové věci se děly a všichni na ně s úsměvem vzpomínáme,“ vypráví herec.
Fotogalerie: - Zachraňte českou kulturu!
Zpěvačky si musily přelepit bradavky leukoplastí. A blb, dostane-li moc...
„Nemyslete, také pamatuju, co všechno nebylo a jak se na normální věci stála fronta. Jak soudružka Balášová vyhazovala z televize holky bez podprsenky a rockerům se sponkovaly dlouhé vlasy. Dokonce si zpěvačky musily přelepit bradavky leukoplastí, aby jim netrčely pod blůzou,“ směje se herec a vysvětluje. „Tak po tom všem se mi nestýská a je dobře, že je to za námi. Ovšem, (on the other side), blbec s funkcí je nebezpečný v každé době a za každého režimu. A nemusíme chodit daleko. Odstraňování soch a přejmenovávání náměstí je nám dostatečným důkazem, že si tuhle pravdu necucám z prstu! Blb, dostane-li moc a pocit, že je ředitel zeměkoule, tak s ním není k vydržení ani teď, ani před tím!" krčí rameny Ivan Vyskočil.
Nenapadlo mě, že zrovna ti podpisovači mě jednou budou poučovat o pravdě a lásce
„Chtěl jsem vás tímhle povídáním trochu rozptýlit v čase koróny. Protože už mi zprávy o epidemii a tahání o politiku leze krkem,“ vysvětluje herec a některým čtenářům vzkazuje.
„Jenom pro ty, co si to přečtou a hned mě přiřadí k těm, co vzdychají po starých časech, přidávám - NE! Nepláču po minulosti! Jen vím, že to, co bylo dobré, mělo zůstat, a ne všechno šmahem zrušit a pak se divit, co není, když to tu dříve bylo. Včetně fabrik a zemědělství, které prosperovalo ! A pro ty, co mě hned začnou v komentářích kádrovat a psát, že jsem bývalý komouš (mně je to sice jedno, neboť jen já vím svoje). Ale chci jim ušetřit práci s vyléváním žluči. Nejsem! Nikdy jsem nebyl ani v Pionýru a to prosím v padesátých letech. Nebyl jsem ani v SSM, ani KSČ a dokonce jsem kvůli tomu musel opustit nejlepší pražské divadlo Činoherní klub,“ vzpomíná. „Nebyl jsem žádný partyzán, ani disident a společně s mojí ženou Ivankou jsme se klepali obavami, zda si ještě někdy zahrajem a čím se budeme živit, až nás vyrazí za podpisy za propuštění Havla či pod Několik vět. Jsem jeden z mála tehdy populárních herců, který nepodepsal Antichartu. Ale nikoliv z hrdinství. To jen pro svůj vlastní pocit. Ale nenapadlo mne, že zrovna ti podpisovači mě jednou budou poučovat o pravdě a lásce,“ kroutí hlavou Ivan Vyskočil.
Nakonec s díky zavzpomínal na jednoho ze svých kolegů. „Pravdou je, že také s úctou myslím na ředitele DJW (Divadlo Jiřího Wolkera) Karla Richtera. Dlouholetý člen tohoto divadla a později ředitel (samozřejmě, že bez členství ve straně by ani ředitelem být nemohl). Udělal mnoho dobrého nejen pro mne, ale i pro lidi, kteří z politických důvodů něco nesměli. Díky jemu jsem celkem bez úhony prolezl léta normalizace. Za svůj život jsem potkal jen málo tak slušných a statečných lidí, jako byl tento vzrůstem sice nevelký, ale jinak VELKÝ ČLOVĚK, - Karel Richter,“ říká na úplný závěr dnešního Nedělního rána Ivan Vyskočil.
- Pravidelná rubrika: Nedělní ráno s Ivanem Vyskočilem
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
