„Na Ukrajině podle všeho zatím pokračuje politická hra podle upravených, ale v zásadě stejných pravidel s jinými hesly. Reformy naordinované MMF a Evropskou unií mají nezbytně technokratický charakter zaměřený na instituce, nikoliv na politickou kulturu, na sociální sféru a neformální vztahy a praxi, které se formovaly historicky. To, že Euromajdan a následné volby udělaly už poněkolikáté 'kozla zahradníkem' představuje jednu z hlavních překážek na cestě k lepší budoucnosti této země, navíc v době, která systémovým změnám obecně nepřeje. Další selhání 'eurorevoluce' by Ukrajinu mohlo nezadržitelně směrovat k politickému extremismu,“ varuje Milan Syruček ve své nové knize Rusko-ukrajinské vztahy: Mýty a skutečnost. ParlamentníListy.cz z ní vybraly několik ukázek, které vyplývají z autorových myšlenkových pochodů.

Zápas klanů bez pravidel

V kapitole Ukrajinu řídí oligarchové, kde Syruček rozplétá tamní složité oligarchické pavučiny, píše: „Takové srůstání byznysu a politiky, jaké vládlo a doposud vládne na Ukrajině, nepoznalo snad ani Rusko, třebaže tendence tam byly obdobné. Putin přivedl do Kremlu petrohradský klan, jeho přítel z mládí, podřízený v Petrohradě Dmitrij Medveděv, byl před vstupem do vysoké politiky předsedou správní rady Bratského lesokombinátu a poté Gazpromu. Ale jak jsem už uvedl, Putin dokázal odstavit nepohodlné byznysmeny, a tím si zjednodušit vládu, třebaže propletenec ekonomických a politických vztahů nadále ovládá i Rusko. Putin však nevládne na Ukrajině, a proto zápas jednotlivých klanů mezi sebou a uvnitř nemá pravidla, a tím ani žádného rozhodčího.“

Hned pod mezititulkem Vladimír Putin o krok vpřed shrnuje: „Pokud shrnu běh událostí v Rusku a na Ukrajině za posledních deset patnáct let, musím přiznat, že Vladimír Putin přebíral svou zemi v horším stavu, než byla Ukrajina v době, kdy se do jejího čela dostal Viktor Juščenko. Zatímco Putin využil náhlý vzestup své popularity v maximální míře, Juščenko tento kapitál promarnil. Jak v ekonomickém, tak v politickém smyslu. Navíc světová hospodářská krize udeřila na Ukrajinu silněji než na Rusko. V důsledku toho všeho se Ukrajina dostávala do podstatně horší situace, zatímco Rusko postupně vybředávalo z marasmu. Ekonomika nabrala dech, všude se zaváděl pořádek, což lidi zajímalo podstatně více než otázka, zda se při tom dodržovaly demokratické normy a lidská práva. Lidem v Rusku se začalo žít lépe než Ukrajincům a to také bylo důvodem, proč se mnozí na východní Ukrajině začali spíše přiklánět k Moskvě než ke Kyjevu, kde je stále strašil Majdan a jisté bezvládí, které nastalo, když se samozvaní majdanští lídři pokoušeli státní záležitosti brát do svých rukou.“