Kde může shořet „zákon o rušení poplatků ČT”. Jde i o Brusel

Když v úterý ministr Oto Klempíř s poslanci z vládní koalice představoval návrh Zákona o médiích veřejné služby, zcela to zastínilo i projednávání regulace cen pohonných hmot. Byl v tom i kus symboliky – debata o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu udělala z veřejnoprávních médií téma, které zastiňuje i návrhy bezprostředně se dotýkající našich peněženek.

V tématu se protíná několik linek. Zákony o České televizi a Českém rozhlase vznikaly v roce 1991, za zcela jiných podmínek, a technologický pokrok za 35 let zcela změnil podobu vysílání i jeho společenský význam. Však také politici vládní koalice argumentují, že nová legislativa uvádí veřejnoprávní média do jednadvacátého století.

Opozice ale jakékoliv změny odmítá a naopak argumentuje potřebou kontinuity a stability. Nelze ale přehlédnout, že snaha bránit zejména Českou televizi zde má i politické účely. V minulých letech bylo opakovaně doloženo nadržování politikům bývalé koalice, a to včetně tak citlivých momentů, jako byly předvolební debaty kandidátů. A bohužel nemůžeme ani opomenout, že několik jejich zástupců v obou parlamentních komorách je navázáno na finanční toky, které se kolem Kavčích hor během let utvořily.

Debata o podobě veřejnoprávního vysílání se vedla v posledních letech napříč celou společností velmi intenzivně.

Zákon o České televizi (a analogicky i zákon o Českém rozhlase) definoval její poslání jako „službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu“.

Toho mělo být dosahováno prostřednictvím „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů a přispívání k mediální gramotnosti“. V programové nabídce pak „vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel... a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti“.

„Dosavadní právní rámec sice dlouhodobě jakž takž zajišťoval existenci a fungování médií veřejné služby. Ergo kladívko, v některých ohledech již neumožňuje dostatečně přehledně a srozumitelně vyjádřit jejich postavení, účel, hlavní funkce a principy financování. Za problematické lze považovat zejména roztříštěnost právní úpravy, absenci jednotného vymezení veřejné mediální služby, nedostatečně systematické uchopení vztahu mezi veřejnou službou a doplňkovou činností. A hlavně přetrvávající nákladné (a sociálně necitlivé) financování prostřednictvím rozhlasových a televizních poplatků, které je administrativně i finančně náročné a společensky stále více legitimně zpochybňované,“ shrnuje pro ParlamentníListy.cz právník Petr Kolman.

Jak je tato teorie na obrazovce v praxi naplňována, o tom se debatovalo zejména od covidové pandemie, kdy na sebe ČT vzala roli aktivního formování společenského konsensu. Ještě problematičtějším se tento přístup ukázal v následujících letech během války na Ukrajině, kdy s cílem podpořit bránící se zemi a posílit společenskou soudržnost po příchodu početné uprchlické komunity do ČR došlo podle mnohých k vychýlení zpravodajské vyváženosti. Spory se příležitostně vedly i o programovou nabídku, když někteří měli pocit nadreprezentace některých menšinových proudů.

Intenzivní veřejná debata se promítla i do politických programů. Všechny strany Babišovy vlády v nich formulovaly ambici změnit dosavadní mediální legislativu, zejména pak princip veřejnoprávních poplatků, které po novele provedené bývalým ministrem kultury Baxou v podstatě ztratily koncesní povahu platby za přijímač a staly se spíše zvláštní formou daně.

Ing. Andrej Babiš

ANO 2011
předseda vlády

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Změnit zákonem definovaný mechanismus financování, nebo nově definovat roli zákonem zřizovaných veřejnoprávních médií, je zcela legitimním právem legislativní moci a promítnout do těchto zákonodárných plánů představy svých voličů je samozřejmě zcela legitimní a v tomto byly strany vládní koalice zcela transparentní a férové.

Zároveň je nejspíš pravda, že pokud by vládu sestavovala současná opozice, byla by politická vůle k jakýmkoliv změnám v ukotvení veřejnoprávních médií nulová. Aktuální silná většina tedy představuje historické okno příležitosti k provedení nezbytných změn a modernizace.

Tím spíše bychom ale měli pozorně sledovat, jak je s tímto mandátem nakládáno.

Efektivní, transparentní a hospodárné fungování veřejnoprávních médií

„Rozhlasové a televizní poplatky se ruší, Český rozhlas a Česká televize se neslučují, rady necháváme beze změny, navrhovaný rozpočet vychází z úrovně roku 2024, pevná částka je každoročně valorizována a obě instituce budou procházet kontrolou NKÚ,“ shrnul ministr Klempíř hlavní zásady nového zákona před novináři.

Zrušení poplatků posléze vyjasnil poslanec Filip Turek tak, že se ruší jejich povinná platba. Na dobrovolné bázi zůstávají.

Rozpočet obou veřejnoprávních institucí má být placen ze státního rozpočtu. Rozpočet na rok 2027, kdy by měl nový zákon začít platit, vychází z úrovně roku 2024, což je poslední rok, z něhož měli tvůrci zákona k dispozici účetní údaje. Nelze ale přehlédnout, že jde současně o návrat před valorizaci, provedenou Fialovou vládou k začátku roku 2025.

Valorizace je navázána na inflaci, ovšem výše je zastropována na pěti procentech. V případě, že by došlo k inflačním epizodám jako v letech 2021–2023, je otázkou, co by to pro hospodaření televize znamenalo.

Kontrola NKÚ vyplývá z toho, že obě média nově budou rozpočtovými organizacemi, Nejvyšší kontrolní úřad má totiž v gesci kontrolu plnění státního rozpočtu.

„Cílem tohoto zákona je zajistit efektivní, transparentní a hospodárné fungování veřejnoprávního rozhlasového a televizního vysílání v České republice. Zákon zároveň vytváří podmínky pro nezávislost médií veřejné služby na přímém vlivu státu. Posiluje veřejnou kontrolu nad jejich činností a definuje udržitelné financování médií veřejné služby,“ formuluje zákonodárce jeho účel.

O mnohém ale napovídá už jeho název: Zákon o médiích veřejné služby. Tento zákon ruší a kompletně nahrazuje o České televizi a o Českém rozhlase. A podle některých mediálních expertů, se kterými ParlamentníListy.cz hovořily, je zásadní problém legislativy právě v tom, že se soustředí na veřejnoprávní poslání televize a rozhlasu, ale chybí tam jiné podstatné regulace vysílání, řešené v rušených zákonech.

Má jít zejména o definici a pravidla užívání vysílacích frekvencí, ale také o hospodaření s majetkem. Zákonem zřizované korporace doposud fungovaly ve speciálním režimu spolupráce managementu a Rady ČT (respektive ČRo), který se vymykal běžnému vztahu exekutivních a kontrolních orgánů, generálně vycházejícímu z korporátní legislativy. V novém zákoně je podle nich tato část upravena zcela nedostatečně, což může zásadně ovlivnit hospodaření s miliardovými majetky obou institucí.

Zaujaly i právnické renoncy na hraně bizáru, třeba v části upravující postavení zaměstnanců je odkazováno na pojmy definované v zákoníku práce z roku 1965, který neplatí už od roku 2006, kdy byl přijat zákoník nový.

„Chybějící definiční slovníček, balastní věty a slova visící ve vzduchu bez vysvětlení,“ poznamenala mediální expertka Irena Ryšánková, autorka knihy Hledání veřejné služby. Chybí podle ní třeba právní zakotvení koprodukce nebo odpovědnost za prohrané pracovněprávní spory.

Z úst tvůrců zákona zaznívá vysvětlení, že jde o text na počátku legislativního procesu, který ještě může být opraven. Někteří experti se ale obávají, že zejména zcela absentující materie je tak rozsáhlá, že je návrh v běžném legislativním procesu prakticky neopravitelný a měl by být přepracován.

ParlamentníListy.cz už v minulosti informovaly, jak byl návrh připravován. Jeho tvorba probíhala pod časovým tlakem, protože politici vládní koalice chtějí, aby začal platit od začátku roku 2027, což žádá zahájení legislativního procesu (pokud by měl probíhat standardně) v průběhu května.

Při jeho tvorbě se současně musel najít kompromis mezi třemi vládními stranami, ANO, SPD a Motoristé měli o úpravě veřejnoprávních médií představy v lecčems rozdílné. A s ohledem na intenzitu veřejné debaty a tlak ze strany opozice i neziskového sektoru probíhala příprava legislativního textu za trochu konspirativních podmínek v užší skupině autorů.

Jakkoliv tyto okolnosti vzniku zákona lze vysvětlit politickými okolnostmi, pro promyšlení záměru, jeho zpracování a celkově kvalitní legislativní práci to samozřejmě není ideální situace. A podle některých je to na díle představeném ministrem Klempířem zkrátka vidět.

Zákon se zaměřuje na řídicí a hospodářské procesy na Kavčích horách a na Vinohradské třídě, jednotlivé paragrafy stanovují pravidla pro obě média v podstatě analogicky. Vymezuje funkci veřejnoprávních médií a jejich vedlejší činnost, definuje pro obě instituce parametry Kodexu a Statutu, které si mají vydat.

Paragrafy 9 a 10 vymezují řídicí orgány obou institucí (Rada, Dozorčí komise, Generální ředitel) a následující paragrafy definují jejich ustavování a kompetence. Financování obou institucí je pak řešeno paragrafem o čtyřech odstavcích, navazují dva paragrafy o pravidlech odděleného účtování.

Asi lze konstatovat, že jde o „minimalistickou“ variantu regulace.

Co na to Brusel?

I v jejím rámci se ale podle některých vyskytují problematická ustanovení. Jde zejména o samotnou definici veřejnoprávní mediální služby v paragrafech 3 a 4.

„Český rozhlas poskytuje veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání a Česká televize poskytuje veřejnou službu v oblasti televizního vysílání. Tuto veřejnoprávní mediální službu představuje zejména tvorba a šíření obsahu televizního a rozhlasového vysílání na celém území České republiky, který naplňuje demokratické, sociální a kulturní potřeby společnosti,“ zní nová definice mediální veřejnoprávnosti. S dovětkem, že je třeba zajistit, aby vysílání „reflektovalo potřeby menšinových skupin obyvatel“.

Zajišťování této služby má být „založeno na zásadách objektivity, vyváženosti a plurality názorů“.

Ze strany opozice často zaznívaly námitky, že televize a rozhlas financované ze státního rozpočtu se stanou nástrojem vlády. Ministr Klempíř na tiskovce ujišťoval, že zákon to neumožňuje. Klíčová věta v § 3 odst. 2 zní: „Do tvorby a zařazování programů nesmí přímo zasahovat žádný státní orgán ani politický subjekt.“

Následující paragraf vymezuje funkce veřejnoprávního vysílání: „ Český rozhlas a Česká televize plní při naplňování veřejné služby tři hlavní funkce v následujícím pořadí priority: funkci zpravodajskou, funkci vzdělávací, kulturně společenskou a publicistickou a funkci zábavní. Uvedené funkce vyjadřují hierarchii veřejného zájmu na obsahu vysílání Českého rozhlasu a České televize a prioritu při rozdělování veřejných prostředků.“

Zpravodajství je podle zákona hlavní úlohou veřejnoprávních médií a má veřejnosti poskytovat „aktuální, ověřené, objektivní a vyvážené informace o společenském, politickém, ekonomickém, kulturním a sportovním dění, nezbytné pro fungování demokratické společnosti a informovanost občanů“.

„Zpravodajství Českého rozhlasu a České televize musí být nestranné a pluralitní, aby podporovalo svobodné vytváření názorů,“ stojí dále v § 4 odst. 2.

Následuje definice vzdělávací, kulturně společenské a publicistické funkce veřejnoprávních médií. „Český rozhlas a Česká televize přispívají ke vzdělanosti a kulturnímu rozhledu společnosti. Vytváří a vysílají publicistické, vzdělávací a dokumentární pořady, podporují šíření znalostí, kritického myšlení a porozumění důležitým politickým, společenským, historickým a vědeckým tématům,“ píše se v paragrafu.

Podporována má být kulturní identita, národní historie a jazyková různorodost. Třetí, zábavní funkce veřejnoprávních médií, je výslovně uvedena jako doplňková. I ta ale má být řízena principy, v nichž televize a rozhlas „podporují českou kulturu, umění a vzdělanost“. Zejména podporou původní tvorby.

Tento koncept veřejnosti se ale podle některých expertů může dostat do rozporu s unijní legislativou, zejména nařízením EMFA (European Media Freedom Act). Nařízení z roku 2022 už na unijní úrovni platí, na české stále probíhá jeho transpozice. Do sněmovny jej krátce po volbách poslala ještě Fialova vláda, nyní je projednáváno ve sněmovních výborech, ze strany vládních poslanců je velmi kritizováno.

Kromě rámce pro unijní boj proti dezinformacím a podpory různých mediálních neziskovek tato unijní legislativa obsahuje i definici principů veřejnoprávního vysílání. V nich je zdůrazňována redakční nezávislost, primárně na politických a ekonomických tlacích. Vláda ani jiné orgány nemají zasahovat do obsahu, mají existovat jasná pravidla jmenování a odvolávání vedení.

Důraz je kladen také na dostatečné a stabilní financování. Zde se potenciálně rýsuje největší problém, unijní legislativa totiž požaduje financování předvídatelné v řádu několika let. Navrhovaná legislativa přitom počítá s každoročním schvalováním v rámci rozpočtu, byť podle zákonem nastaveného mechanismu.

Věcný, střízlivý, srozumitelný

Podle právníka Petra Kolmana je ale přes rychlost přípravy legislativní dílo na české poměry standardní. A se základními principy nové úpravy souhlasí.

Oceňuje například, že nový zákon systematicky rozlišuje jednotlivé funkce veřejnoprávního vysílání a stanoví jejich hierarchii. „Vyjadřuje, že jádrem veřejné služby je především poskytování spolehlivého, objektivního a vyváženého zpravodajství. Dále obsah vzdělávací, kulturní, společenský a publicistický, zatímco obsah zábavní bude mít (pokud návrh projde) jenom doplňkový charakter“. Kolman to považuje za správný trend, a to přesto, že v posledních dnech se odpor proti zákonu vyjádřil bojem za „záchranu StarDance“.

Pokud jde o hospodaření, oceňuje podřízení kontrole NKÚ, stejně jako to, že výnosy z hospodaření mohou být využity pouze k zajištění a rozvoji veřejnoprávní mediální služby.

„Současně ukládá oddělené účtování veřejné služby a podnikatelských činností, což odpovídá požadavkům evropského práva na transparentnost finančních vztahů a kontrolu veřejné podpory,“ poznamenává.

I když by návrh mohl být zpracován pečlivěji, hlavně jeho důvodová zpráva, celkově jej pokládá za „věcný, střízlivý a srozumitelný“, i když je zřejmé, že opozici se líbit nebude.

Základní opoziční argument, že financování z rozpočtu znamená podřízení politikům, považuje za nebezpečné zjednodušení, moderní stát podle Kolmana stojí na institucionálních zárukách nezávislosti, nikoli na účetních mechanismech financování. „Pokud je nezávislost těchto médií skutečně tak křehká, že ji ohrozí samotný zdroj financování, pak je problém hlubší. Ergo kladívko, žádné morálně zastaralé koncesionářské poplatky jej pak opravdu nevyřeší,“ obává se.

„Je dobře, že dnešní Babišova vláda „nekašle na občany“ a snaží se plnit tzv. programové prohlášení vlády. Jak známo, zmíněné programové prohlášení vlády obsahuje závazek zrušit poplatky za veřejnoprávní média, čímž dojde ke snížení zátěže pro občany a firmy. Což nutno přivítat, daňové zatížení v Česku je i tak poměrně vysoké,“ shrnuje pro ParlamentníListy.cz Petr Kolman.