Publicista a spisovatel Karel Pacner se celý život věnuje především dvěma tématům – kosmonautice a světu tajných služeb. I jeho kniha Osudové okamžiky Československa vypráví dějiny státu zejména z pohledu událostí, které nejsou tak známé, ale v danou chvíli byly pro vývoj událostí klíčové. Spíše než na náměstích plných demonstrantů se tak při čtení dostáváme do kuloárů úřadů a nebo sekretariátů, kde se připravují klíčová rozhodnutí.

Například události konce války a obnovy státnosti v roce 1945 sledujeme z perspektivy České národní rady, pražské odbojové centrály, ve které se nad vývojem povstání střetávají generál Karel Kutlvašr a mladý agilní komunista Josef Smrkovský. V roce 1968 nás Pacner zavádí mimo jiné na ministerstvo vnitra, kde se Sověty proškolený náměstek ministra Viliam Šalgovič snaží ovládnout bezpečnostní složky, zatímco jiní ministerští úředníci se mu v tom, nakonec úspěšně, snaží zabránit.

Události 28. října 1918, díky kterým Československo vzniklo, jsou pro Pacnerovu metodu vyprávěni naprosto ideální. Odehrávají se pouze na několika místech v Praze a vystupuje v nich velmi omezený počet osob. Na jedné straně čtveřice zástupců Národního výboru, který se prohlásil orgánem zastupujícím vznikající Československo, na druhé straně několik nejvyšších představitelů rakouské moci v Praze. To, co se mezi nimi během jediného dne odehrálo, je však nesmírně vzrušující.

Rozhodující události však nezačaly v pondělí 28. října 1918, a nezačaly v Praze. Předchozího dne ráno spustila italská armáda na řece Piavě ofenzivu proti rakousko-uherským vojskům. Císařská armáda se během neděle ukázala být v naprosto dezolátním stavu a když dostali informace o průběhu bojů generálové a ministři ve Vídni, začalo jim docházet, že Rakousko-Uhersko nemá jinou možnost než kapitulaci.

Téhož dne navečer se sejde ve Vídni plukovník Max Ronge s českým poslancem za sociální demokracii Vlastimilem Tusarem. Má plnou moc od císaře Karla a přednáší českému poslanci skutečně nečekaný požadavek: Aby čeští poslanci odjeli na frontu a přesvědčovali české vojáky, kteří hromadně dezertují z fronty, aby ji neopouštěli, neboť se tím Italům dostává do rukou vojenský materiál za miliardy. Tusar mu sděluje, že jako první krok musí Rakousko ohlásit kapitulaci, a pak se mohou bavit o dalších věcech.