Jak ovládnout stát během jediného dne? Takto se to povedlo před sto lety

Publicista a spisovatel Karel Pacner se celý život věnuje především dvěma tématům – kosmonautice a světu tajných služeb. I jeho kniha Osudové okamžiky Československa vypráví dějiny státu zejména z pohledu událostí, které nejsou tak známé, ale v danou chvíli byly pro vývoj událostí klíčové. Spíše než na náměstích plných demonstrantů se tak při čtení dostáváme do kuloárů úřadů a nebo sekretariátů, kde se připravují klíčová rozhodnutí.

Například události konce války a obnovy státnosti v roce 1945 sledujeme z perspektivy České národní rady, pražské odbojové centrály, ve které se nad vývojem povstání střetávají generál Karel Kutlvašr a mladý agilní komunista Josef Smrkovský. V roce 1968 nás Pacner zavádí mimo jiné na ministerstvo vnitra, kde se Sověty proškolený náměstek ministra Viliam Šalgovič snaží ovládnout bezpečnostní složky, zatímco jiní ministerští úředníci se mu v tom, nakonec úspěšně, snaží zabránit.

Události 28. října 1918, díky kterým Československo vzniklo, jsou pro Pacnerovu metodu vyprávěni naprosto ideální. Odehrávají se pouze na několika místech v Praze a vystupuje v nich velmi omezený počet osob. Na jedné straně čtveřice zástupců Národního výboru, který se prohlásil orgánem zastupujícím vznikající Československo, na druhé straně několik nejvyšších představitelů rakouské moci v Praze. To, co se mezi nimi během jediného dne odehrálo, je však nesmírně vzrušující.

Rozhodující události však nezačaly v pondělí 28. října 1918, a nezačaly v Praze. Předchozího dne ráno spustila italská armáda na řece Piavě ofenzivu proti rakousko-uherským vojskům. Císařská armáda se během neděle ukázala být v naprosto dezolátním stavu a když dostali informace o průběhu bojů generálové a ministři ve Vídni, začalo jim docházet, že Rakousko-Uhersko nemá jinou možnost než kapitulaci.

Téhož dne navečer se sejde ve Vídni plukovník Max Ronge s českým poslancem za sociální demokracii Vlastimilem Tusarem. Má plnou moc od císaře Karla a přednáší českému poslanci skutečně nečekaný požadavek: Aby čeští poslanci odjeli na frontu a přesvědčovali české vojáky, kteří hromadně dezertují z fronty, aby ji neopouštěli, neboť se tím Italům dostává do rukou vojenský materiál za miliardy. Tusar mu sděluje, že jako první krok musí Rakousko ohlásit kapitulaci, a pak se mohou bavit o dalších věcech.

VLASTIMIL TUSAR – PRVNÍ PREMIÉR, VZEŠLÝ Z VOLEB

Získané informace o zoufalství rakouské císařské vlády poslanec obratem telefonuje do Prahy kolegovi Aloisi Rašínovi. Ten je, navzdory poslaneckému mandátu ve vídeňské Říšské radě, všeobecně uznáván jako hlavní organizátor domácího protirakouského odboje. V roce 1916 nad ním byl vynesen za velezradu rozsudek smrti, který ale umírající císař František Josef už nestihl podepsat a jeho nástupce jako gesto vstřícnosti k Čechům rozsudek zrušil. „To musí prasknout za chvíli,“ pronese do telefonu, když si od Tusara vyslechne všechny novinky.

Workholický právník Rašín již několik měsíců v utajení připravuje „plán převzetí moci“, který má zajistit, aby Češi po rakouské kapitulaci věděli, co dělat a dokázali dosáhnout svého cíle – samostatnosti. Jedním z mála zasvěcených je Josef Scheiner, starosta Sokola. Právě Sokolové mají být „revoluční armádou“, která zajistí skutečné ovládnutí klíčových institucí.

ALOIS RAŠÍN – STRATÉG 28. ŘÍJNA

A právě Scheinerovi volá Rašín hned poté, co domluví s Tusarem a dojde k závěru, že rakouská kapitulace není otázkou dní, ale hodin. Instrukce je stručná: Připravte vše, na čem jsme se dohodli. Poté vytahuje návrhy zákonů nového státu, které jako zkušený legislativec dopředu připravil, a ještě jednou si je pročítá. Pak si uvědomí, že mezi nimi chybí ten nejdůležitější – zákon, jímž se formálně vyhlašuje Československo. Sedá tedy ke stolu, a během necelých tří hodin sepíše stručný návrh o pěti paragrafech. Pak celou noc s manželkou Karlou znovu prochází jednotlivé body připraveného plánu.

V šest hodin ráno Rašína telefonicky informuje starosta Sokola, že vše je připraveno. Rašín telefonuje Františku Soukupovi, zástupci sociální demokracie, a informuje jej, že se sejdou u Antonína Švehly. Vůdce agrární strany současně v nepřítomnosti poslance Karla Kramáře (ten odjel do Ženevy na jednání se zástupci zahraničního odboje) řídí Národní výbor. Rašín jde do sekretariátu Agrární strany procházkou přes Riegerovy sady a naposledy si v hlavě rovná celý plán.

Jeho výchozím bodem je kapitulace Rakouska ve válce. Od ní se budou odvíjet všechny následující kroky.

Podle prvního bodu plánu Antonín Švehla a František Soukup převezmou Obilní ústav, což je klíčová zásobovací instituce, přes kterou se ve válečné ekonomice distribuuje obilí do celé monarchie. Antonín Švehla přišel s nápadem, že právě kontrola „žaludku říše“ může být vhodným nátlakovým prostředkem pro vyjednávání s vídeňskou vládou.

ANTONÍN ŠVEHLA – NA TO NENÍ MATEMATIKA, NA TO JE NOS

Národní socialista Jiří Stříbrný převezme ústředí železnice a pošt, aby nová vláda ovládala na svém území klíčovou infrastrukturu.

Do Obilního ústavu v paláci Lucerna přichází Švehla se Soukupem hned ráno a zjevně překvapenému řediteli přikáží, aby svolal úředníky. „Pánové, na základě manifestu Jeho veličenstva se vytváří československý stát a my dnes jeho jménem přebíráme správu Obilního ústavu. A proto je třeba, abyste nám, jako představitelům nového státu, složili slib věrnosti,“ oznámí jim Švehla.

Překvapený ředitel předstupuje a bez jakýchkoliv dalších dotazů slib věrnosti složí. Po něm učiní totéž všichni jeho podřízení. Čeští revolucionáři tak během několika minut ovládnou svůj klíčový nástroj. Odteď musí vídeňská vláda jednat s nimi z pozice rovného s rovným, protože Obilní ústav ovládá velkou většinu obilí v celé monarchii.

Je třeba vysvětlit, že císař Karel již předtím vydal dekret, kterým jednotlivým zemím rakouského mocnářství uděloval „autonomii“ – tedy určitou formu samostatnosti v rámci rakousko-uherské říše. A když se českoslovenští politici oháněli manifestem Jeho veličenstva, úředníci si mysleli, že jde o přebírání instituce v rámci naplňování této autonomie, nikoliv že ji přebírají zástupci samostatného Československa, které se chce s monarchií úplně rozloučit. Díky tomuto nedorozumění probíhalo předání instituce poměrně hladce.

Do připraveného scénáře přebírání klíčových úřadů ale zasáhnou jiné, neplánované události. Kolem desáté hodiny přichází do pražských novin od jejich vídeňských redaktorů zpráva, že rakouská vláda přijala návrh amerického prezidenta Wilsona, přičemž v Čechách a na Moravě všichni věděli, že součástí „Wilsonových bodů“ je i právo na sebeurčení, které je zajímalo nejvíce.

Tehdy se aktuální informace během dne vyvěšovaly na vývěskách před novinovými redakcemi. Kolem půl jedenácté se na vývěskách deníků objevují informace, které si lidé, kteří se kolem tabulí okamžitě shlukli, vyložili jako uznání československé samostatnosti. Ulicemi se začalo šířit: „Tak jsme samostatní.“

Záběry z pražských ulic 28. října 1918

Události v pražských ulicích nabírají vlastní dynamiku, kterou poslanci ani nikdo jiný nejsou schopni ovládat. Na domech se začínají vyvěšovat červenobílé prapory v národních barvách. Když to učiní i některé novinové redakce, vyděšený Alois Rašín je začíná obvolávat, ať prapory okamžitě sundají.

Rašínův strach je do značné míry důvodný. Přesně dva týdny před 28. říjnem totiž v Praze proběhlo jiné povstání, které je dnes už spíše zapomenuté. Socialistická rada, kterou již dříve utvořily čeští sociální demokraté a národní socialisté, se na pondělí 14.10. rozhodla vyhlásit generální stávku a svolat demonstrace. Bezprostřední příčinou byl vývoz čtyř tisíc vagónů mouky a obilí z českých zemí do jiných částí monarchie. Socialisté rozjeli akci na vlastní pěst, aniž by o ní kdokoliv jiný věděl. Navíc organizátoři mezi sebou distribuovali „Důvěrný oběžník číslo 2“, ve kterém se plánovalo, že během těchto demonstrací bude vyhlášena nezávislost. Tento důvěrný oběžník bohužel tak důvěrný nebyl a dostal se do rukou úředníkům.

Rakouské úřady se rozhodly náležitě zareagovat. Generál Zanantoni, velitel pražské posádky, nechal rozestavět po Praze na 29 místech vojsko. Povoláni byli němečtí a maďarští vojáci, aby se zamezilo hrozbě „soucitu“ s demonstranty. Obdobná opatření byla přijata v dalších městech.

Rašín se o všem dozvěděl až den před stávkou pozdě večer. Během několika hodin dokázal vybudovanou sítí spojek, nazývanou „Alarm“, zamezit aspoň tomu, aby na demonstracích byla vyhlašována samostatná republika. Po zuby ozbrojená vojska ale byla všude, kde se demonstrovalo, a několik revolucionářů bylo zatčeno. Ke krveprolití nedošlo, ale bylo nepochybné, že při dramatičtějším průběhu demonstrací by bylo velmi brutální.

Politici ostatních stran socialistům vyčítali „bolševické snahy“ (tedy snahu opakovat události říjnové revoluce v Rusku z předcházejícího roku) a zbytečné riskování krveprolití. Socialistická rada, která vše organizovala, si posypala hlavu popelem a slíbila loajalitu, jen několika radikálních členů na protest z Rady odešlo (například Bohumil Šmeral, pozdější první předseda KSČ).

Události 14. října vyvolaly strach z neorganizovaného „lidového“ řešení situace. Na druhou stranu přispěly k tomu, že rakouské úřady najednou byly mnohem ochotnější vyjednávat s politiky, kteří byli schopni zajistit, že předání moci proběhne v klidu – a na to sázeli Rašín se Švehlou.

Právě proto měl Rašín takový strach, když se 28. října před polednem začali shlukovat lidé, spontánně vyvěšovat české prapory a dokonce sundávat z budov rakouské státní znaky. Zelináři jménem František Kopecký se podaří zorganizovat průvod, který prochází pražskými ulicemi. Skončí u sochy svatého Václava, kde k davu hovoří agrární poslanec a radikální kněz Isidor Zahradník, který hovoří o lámání pout a cizáckých a nemravných Habsburcích.

Na blízkém Nádraží Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) pak Zahradník, který se mezitím stane uznávaným vůdcem průvodu, požaduje po železničářích, aby do všech stanic telegrafem rozeslali zprávu, že v 11 hodin byl na Václavském náměstí vyhlášen československý stát a vyzval je nejen k odstraňování rakousko-uherských znaků, ale také k zadržení veškerého zboží směřujícího do Rakouska a Německa.

Rašín reaguje na nečekané události tak, že se snaží svůj plán urychlit, aby se podařilo v klidu převzít všechny potřebné úřady dříve, než se dav pustí do případných nepokojů. Narychlo shání policejního velitele Richarda Bienerta. Ten již několik měsíců tajně spolupracuje s Rašínovým odbojem, teď by mohl jako „insider“ vypomoci s převzetím policejní centrály. V půl dvanácté Bienert přichází do centrály povstalců, kterou si otevřeli v Obecním domě.

A přináší překvapivé zprávy. Německý policejní ředitel Bohuslav Kunz, kterého nedávno dosadila Vídeň, aby v Čechách prosazoval germanizaci, vůbec není v Praze, odjel do Ostravy. Přítomný není ani místodržitel, formálně nejvyšší rakouský úředník v Čechách, ten ráno odjel do Vídně.

RICHARD BIENERT – POLICEJNÍ RADA, VĚRNÝ REPUBLIKÁN, ALE NAKONEC PROTEKTORÁTNÍ PREMIÉR

Jestliže jsou tito klíčoví lidé mimo Prahu, nabízí to Národnímu výboru velmi zajímavé možnosti...

„Na místodržitelství,“ rozhoduje Rašín. Antonín Švehla o těchto vypjatých okamžicích později napíše: „Nikdo nic nevěděl napřed. Na to není matematika – na to je nos.“

Čtveřice nejvyšších revolucionářů jede policejním autem, které sehnal přeběhlík Richard Bienert, na Malou Stranu. Místodržitele v úřadě zastupuje viceprezident Jan Kosina, a od prvního okamžiku je zřejmé, že není příliš obeznámen s tím, co se děje.

„Vy jste nečetl dnešní noviny?“ ptá se ho Rašín. Druhý nejvyšší rakouský úředník v Čechách přizná, že ještě ne. Netuší tedy ani o tom, že císař ohlásil záměr kapitulovat, ani o tom, že Prahou proudí davy lidí a odstraňují rakouské symboly.

„Přišli jsme vám oznámit, že Národní výbor jako vykonavatel vůle lidu se chopil vlády v novém československém státě, který byl právě ustaven,“ oznámil mu stručně Švehla. „Ráno jsme převzali správu Obilního ústavu. K vám jsme přišli, abychom v zájmu udržení klidu a pořádku převzali také civilní správu, která dosud podléhala místodržitelství,“ sdělil dále.

Úředník je zmaten a vykoktá, že si vyžádá instrukce z Vídně.

Švehla si ale nenechá vzít iniciativu a ujišťuje ho, že Národní výbor je schopen zajistit klidné předání moci, které by se jinak mohlo zvrtnout v krveprolití. Úředníci Obilního ústavu již ráno složili slib věrnosti novému státu a nyní toto očekává i od úředníků na místodržitelství.

„Víte, pánové, já jsem Čech a nechci se protivit vůli národa,“ zlomí se aktuálně nejvyšší zástupce rakouské moci v zemi.

Čtveřice dostala, co chtěla, loučí se a pokračuje Malou Stranou do Sněmovní ulice, kde sedí předseda Zemské správní komise Vojtěch Schönborn. Ten je naopak znám svou oddaností Habsburkům. Jenže ani starý hrabě netuší, co se děje, a po předložení faktů oznámí, že se on sám dává do služeb nového státu.

Mezitím se Richard Bienert stává novým policejním ředitelem místo nepřítomného Bohuslava Kunze, a hned vydává první rozkaz: Rakouské kokardy se na policejních čepicích vymění za červenobíle pásky jako symbol nového státu. Jenže červenobílé stuhy jsou všude vyprodané, protože od rána je skupují lidé, kteří si je chtějí sami připnout jako deklaraci věrnosti novému státu. Vypomohou Sokolové, kteří mají červenobílých pásek dostatečné zásoby.

Současně probíhá jednání s generálem Zanantonim. Ten, který před čtrnácti dny posílal vojsko na socialistické demonstrace, teď musí s Národním výborem jednat jako rovný s rovným. Už proto, že jeho zástupci přicházejí s jednoduchou úvahou: My ovládáme Obilní úřad a víme, že vojenským posádkám se tenčí zásoby. Ale pokud budete spolupracovat, jsme ochotni dodávat armádě nezbytné potraviny.

Generál souhlasí a připomíná, že hladoví vojáci by byli nebezpečím především pro české obyvatelstvo.

V tu chvíli přichází jeho pobočník a přináší informaci, že v ulicích se srocují davy, napadají důstojníky a strhávají jim z čepic císařské odznaky.

Generál reaguje impulzivně a přikazuje vyslat všechny vojáky do ulic. Přítomní zástupci Národního výboru se ho snaží přesvědčit, že střelba do lidí by ničemu nepomohla, a po chvíli přesvědčování se jim to podaří. Generál dokonce dává Národnímu výboru neodolatelnou nabídku: Pokud dokážete zajistit bezpečnost v ulicích, je tam vojsko zbytečné. Jinými slovy – rakouská armáda se stáhne do kasáren a přestane vykonávat svou moc.

Zbývá jediné – aby Národní výbor dokázal skutečně převzít moc nad Prahou a udržel v ní pořádek. Sotva Švehla s Rašínem a dalšími opustí Sněmovní ulici, odjíždějí na Václavské náměstí, kde se zatím sešly tisíce lidí.

Řeční k nim stále poslanec kněz Zahradník a další řečníci z „lidu“. Po příjezdu na Václavák bere vše za Národní výbor do rukou Jiří Stříbrný, z celé „čtyřky“ nejcharismatičtější řečník. Po něm hovoří ještě František Soukup. Snaží se nabádat demonstranty ke klidu, důrazně varují před krveprolitím.

Jiří Stříbrný: Smutný příběh mimořádného politického talentu

Stříbrný, zkušený znalec demonstrací a shromáždění, pak dostává ještě jeden nápad. Ať do ulic vyrazí co možná nejvíce kapel, a ať hrají a zpívají vlastenecké písně. Tím se shromážděné davy naladí pozitivně a nebudou mít myšlenky na drancování a fyzické napadání, kterého se všichni tak obávali.

JIŘÍ STŘÍBRNÝ – TRIBUN REVOLUCE

Během půl hodiny je v ulicích první muzika, kterou doslova odtáhli z jakési svatby. A přibývají další. Revoluce získává ráz oslavné veselice.

V nadšené euforii postupně sokolské stráže začínají hlídat všechny důležité objekty. Zároveň působí v ulicích jako pořádkové síly.

Teprve v 13.29 dostávají pražské úřady oficiální znění rakouského souhlasu s podmínkami protistrany, který vstoupí do dějin jako „Andrássyho nóta“.

Zdroj: Wikipedie

Přes neloajální úředníky se přesný text během několika minut dostává do novinových redakcí, ačkoliv vedoucí úřadů zdůrazňovali, že nóta je důvěrná a její zveřejnění je možné, až když s tím bude Vídeň souhlasit.

Po poledni přichází do Obecního domu Vavro Šrobár. Slovenský politik má doložitelnou minulost protimaďarského aktivisty, politického vězně a přítele T. G. Masaryka. Do Prahy přijel náhodou na svatbu a teď se chce přidat a zastupovat v Národním výboru „uherskou větev československého kmene“, jak je v té době čechoslovakisty nazýváno dnešní Slovensko.

VAVRO ŠROBÁR – LÉKAŘ A MINISTR

Během odpoledne se ale situace komplikuje. Podřízení u generála Zanantroniho přece jen prosadili vyslání rakouského vojska do ulic. Shromažďují se v Josefovských kasárnách, což je shodou okolností pouze přes náměstí od sídla Národního výboru. Během několika minut tam doběhnou poslanci Winter a Šrámek a vidí, že vojsko už je na nádvoří prakticky připravené. Dostanou se do kanceláře velitele, který právě telefonicky hovoří s generálem Zanantronim. Poslanec Winter si bere telefon a vyslechne si rozčílená slova, že Národní výbor generála oklamal, když bez jakékoliv konzultace s ním vyhlásil republiku. Ke generálovi se zřejmě dostala slova poslance Zahradníka z Václavského náměstí.

Poslanec Winter jej ujišťuje, že k oficiálnímu vyhlášení nového státu v žádném případě nedošlo, natož aby bylo rozhodnuto, že bude republikou. Ujistil jej, že plenární zasedání Národního výboru, které o tom jako jediné může rozhodnout, se sejde až večer. Na hartusení generála, co znamenají davy v ulicích, poslanec drobnou lží vysvětluje, že lidé oslavují konec války, který Andrássyho nóta naznačuje.

Zanantroni znechuceně rozhoduje, že vojska nadále zůstanou v kasárnách. Ta, co už je opustila, budou pouze dohlížet na pořádek v ulicích a budou vždy doprovázena zástupcem Národního výboru. Přesto došlo k několika incidentům, např. když se průvod demonstrantů potkal s pochodujícími uherskými vojáky u Karlova mostu. Při dalším incidentu na Staroměstském náměstí dokázala konfliktu zabránit rázná telefonická intervence Františka Soukupa generálu Zanantronimu, provedená ze Staroměstské radnice.

FRANTIŠEK SOUKUP – KROTITEL VÁŠNÍ

Mezitím během odpoledne přicházejí zprávy o dění v Praze do Vídně. Tam si vláda povolává poslance Tusara. Ten se snaží situaci uklidnit, tvrdí, že v Praze vlastně o nic nejde. Ministři i na základě jeho informací docházejí k závěru, že akce slouží pouze ke zviditelnění některých politiků, zejména Švehly a Rašína, protože nejvýznamnější osobnosti české politiky jako Karel Kramář a Václav Klofáč jsou v Ženevě a jednají s exilovou Masarykovou vládou.

A zde je „moderní“ pohled na 28. říjen 1918

Díky tomu rakouská vláda přijímá usnesení: „V zásadě se nebude stavět proti převzetí vlády Národním výborem. Vyjadřuje však pochybnosti o oprávněnosti osob, protože vlastní vůdcové jsou ve Švýcarsku a také otázka německých Čechů je stále otevřená.“ Navzdory všem pochybnostem ale zůstává klíčovou první věta, která už navždy bude interpretována jako souhlas rakouské vlády s převzetím moci Národním výborem.

V šest hodin večer se v Obecním domě schází plénum Národního výboru. Hned na začátek přijímá tzv. Zákon číslo 1. Je to zákon, kterým se vyhlašuje nový stát – právě ten, který sepsal Rašín minulé noci. Pak schvaluje ještě provolání Národního výboru k národu. Pod oběma dokumenty je podepsaná pětice politiků, které se posléze začne říkat „muži 28. října“ 2 Alois Rašín, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup, a Vavro Šrobár za „uherskou větev“.