Když se řekne revoluce, většina lidí si představí barikády, krev, vojáky a převrat provedený hrubou silou. Jenže posledních pětadvacet let ukázalo, že moc se dá lámat i jinak. Bez tanků, bez bombardování, bez oficiální invaze. Stačí dobře načasovaná krize, sporné volby, profesionálně řízená ulice, chytře zvolená hesla, silné symboly, pečlivě vybraní hrdinové a předem označený nepřítel.

Výsledek pak může působit jako organické a spontánní probuzení občanské společnosti zezdola. Ve skutečnosti ale často nejde o improvizaci, nýbrž o předem připravený a shora řízený proces, který se opakuje podle osvědčeného manuálu tzv. „barevné revoluce“.

Ani samotné označení není náhodné. Každé takové hnutí dostává snadno zapamatovatelnou značku, která se dobře vyjímá na transparentech i v zahraničních médiích. V Gruzii v roce 2003 to byla růže, na Ukrajině v roce 2004 oranžová (stejný manuál se v upravené podobě objevil i v roce 2014), v Kyrgyzstánu v roce 2005 tulipán, v Libanonu téhož roku cedr. Symbol není detail. Je to marketingový nástroj. Z nepřehledného politického střetu dělá srozumitelný příběh se silnou emocí a jednoduchým rozdělením rolí: tady stojí lid, tam stojí režim.

Právě v tom spočívá podstata celé věci. Barevná revoluce totiž není jen protest. Je to model změny moci bez formální války. Navenek „občanská mobilizace za svobodu, demokracii a lidská práva“, ve skutečnosti však sofistikovaný systém vytváření politického tlaku, který pracuje s frustrací společnosti jako se surovinou.

Ať už má nespokojenost lidí legitimní základ, nebo je vyvolána uměle, podstatné je něco jiného: tento negativní náboj je systematicky zesilován, přiživován a usměrňován ke konkrétnímu cíli. V určité chvíli už nejde jen o vyjádření názoru, ale o naléhavý pocit, že je nutné jednat – hned, bez odkladu, ve sporu dobra proti zlu.