Zostřující se velmocenská rivalita mezi Spojenými státy a Čínou, mnoha odborníky označovaná za nejzásadnější geopolitický souboj 21. století, se postupně stává jedním z dominantních témat mezinárodní politiky. Čínský režim v posledních letech pod vládou prezidenta Si Ťin-pchinga vykazuje narůstající sebevědomí a asertivitu, což se projevuje např. nekompromisním přístupem k de facto nezávislému ostrovnímu státu Tchaj-wan, který čínská vláda dlouhodobě považuje za svou vzbouřenou provincii. Zatímco americká diplomacie Čínu obviňuje z agresivní eskalace, čínští představitelé oponují, že pouze brání suverenitu své země proti vměšování ze strany Washingtonu.
Ačkoli obě velmoci tvrdí, že chtějí předejít druhé studené válce, některé varovné hlasy upozorňují na nevyhnutelnost takové konfrontace. Mezi nimi např. renomovaný americký politolog John Mearsheimer, který konflikt s Čínou předpověděl již v roce 2001 ve své knize Tragédie velmocenské politiky. Dle Mearsheimera Spojené státy, jakožto současný hegemon, nebudou Čínu akceptovat jako rovnocenného soupeře a budou se její vzestup snažit zastavit všemi možnými prostředky. Nynější rivalita tedy pramení ze samé podstaty dlouhodobě ambiciózní mocenské politiky obou gigantů a z jejich vzájemně neslučitelných představ o podobě mezinárodního uspořádání.
Washington, jenž vzešel jako vítěz z velmocenského střetu druhé poloviny 20. století nad poraženým Sovětským svazem, se tak nyní zuby nehty snaží udržet svou dominantní pozici, ze které může diktovat podmínky fungování světového řádu. Konec dějin, který před 30 lety sebevědomě proklamoval americký spisovatel Francis Fukuyama, však nenastal. Na obzoru se totiž vynořili noví vyzyvatelé usilující o překonání unipolárního systému a vyrovnání sil v globální aréně. Podle řady geopolitických analytiků je právě Čína jedním z hlavních představitelů rodícího se multipolárního světa, v němž jsou vlivové sféry rozdělený mezi více mocenských center rozmístěných po celém světě. Klíčovou roli pro zrod takového modelu, jenž má podle svých zastánců skoncovat s geopolitickou a kulturní hegemonií liberálního Západu, hrají nastupující mocnosti sdružené v uskupení hospodářské spolupráce BRICS: Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika, přičemž právě Čína, jakožto ekonomicky nejsilnější z výše jmenovaných států, představuje pro americký unipolární řád nejvýraznější hrozbu. Řada analytiků předvídá, že rostoucí obr orientu vytlačí Spojené státy z prvního místa v tabulce nejsilnějších ekonomik světa již během této dekády. Stupňující se rivalita mezi těmito dvěma velkými hráči tedy nepřekvapí.
Po normalizaci čínsko-amerických vztahů v 70. letech, o níž se zasloužil tehdejší prezident Richard Nixon a jeho ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, obě země zažívaly několik desetiletí úzké hospodářské spolupráce, která začala nabírat na síle zejména po započetí procesu ekonomické liberalizace pod vládou čínského vůdce Teng Siao-pchinga, jenž zkostnatělou a stagnující plánovanou ekonomiku zdevastovanou maoistickými experimenty polil čerstvou sprchou tržních reforem a otevřel svou zemi vnějšímu světu. USA Čínu dlouho viděly především jako ekonomického partnera, se kterým je výhodné levně obchodovat. Nicméně v poslední dekádě došlo ke značnému ochlazení vztahů. Americké obavy z rapidně sílící Číny přiměly administrativu prezidenta Baracka Obamy, aby začala soustředit své úsilí na odrážení čínského vlivu ve východní Asii (tzv. „Asia pivot“). Vztahy mezi dvěma těžkými vahami současné globální politiky pak dále výrazně ochladly v éře Donalda Trumpa, jehož administrativa s Čínou rozpoutala obchodní válku a který se nebál na adresu pekingských vládců směrovat mnohdy ostré výroky.
Ačkoli Západ současné zostření vztahů přisuzuje narůstající agresivitě Číny a nekompromisní povaze jejího nynějšího vůdce Si Ťin-pchinga, jenž vede vládnoucí komunistickou stranu od roku 2012, podle mnoha odborníků, včetně profesorky Jessicy Weissové z Cornellovy univerzity, nelze opomíjet roli, kterou v tom sehrály kroky amerických administrativ, jako např. uvalení různých sankcí a tarifů a celkové omezení spolupráce mezi velmocemi. Důležitým aspektem velmocenských rivalit taktéž bývá střet idejí a hodnot. Spojené státy v ideologickém zápase s Čínou prosazují tzv. lidskoprávní agendu, která se projevuje zejména kritikou čínské domácí politiky v provinciích Tibet a Sin-tiang, obývaných národnostními menšinami, jakož i ve vztahu k městu Hongkong, které má speciální administrativní postavení. Čína toto americké vměšování do svých vnitřních záležitostí považuje za narušení suverenity a územní celistvosti. Washington obviňuje z podpory separatismu a snah o balkanizaci svého území.
Symbolickým gestem vystihujícím současné napětí mezi oběma státy, se stal letošní diplomatický bojkot zimních olympijských her v Pekingu, který nařídila Bidenova administrativa. USA na sportovní akci nevyslaly žádnou oficiální politickou delegaci, což mluvčí prezidenta zdůvodnila jako protest proti porušování lidských práv. Čína však ve vztahu k lidskoprávní politice Washington dlouhodobě viní z pokrytectví a účelového zneužívání humanistických frází zakrývajících vlastní prohřešky a připomíná mimo jiné války vedené USA na Blízkém východě, které zanechaly miliony lidských obětí a vedly k masivnímu porušování lidských práv (např. mučení v americké věznici Guantanamo).
Fotogalerie: - Pocta padlým srpnové okupace
Již výše zmíněná profesorka čínských studií na Cornellově univerzitě, Jessica Chen Weissová, se domnívá, že současná americká zahraniční politika vůči Číně je až příliš reaktivní, bez jasných dlouhodobých cílů; Washington prý jen reaguje na všemožné akce Pekingu, aniž by se soustředil na vytváření podmínek pro lepší vzájemné soužití. Součástí úspěšné strategie prý musí být navazování komunikace a vyjednávání mezi velmocemi o snižování bezpečnostních rizik, jakož i o podmínkách budoucí koexistence. USA přitom prý budou muset počítat s tím, že na utváření takového systému se bude podílet i sama Čína, jejíž zájmy nesmí být zcela ignorovány. Nepochopení této skutečnosti ze strany amerických stratégů by dle Weissové mělo katastrofické následky, neboť by vedlo k dlouhodobému oslabení amerických zájmů, destabilizaci mezinárodního uspořádání a ohrožení světového míru.
Nyní se tato velmocenská hra projevuje v krizi ohledně Tchaj-wanu, který Čína dlouhodobě považuje za nedílnou součást svého území. Pekingská vláda považuje nedávnu návštěvu ostrovního státu předsedkyní americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiovou za další z dlouhé řady cílených provokací směrovaných americkým establishmentem proti čínským zájmům. Prezident Si svému zámořskému protějšku v kontextu této události opět, již po několikáté pohrozil, že „ten, kdo si zahrává s ohněm, se spálí.“ Čína zatím kromě vojenských cvičení v regionu nesáhla k žádnému radikálnímu kroku.
Během studené války se v Sovětském svazu hojně používala ironická fráze „poslední čínské varování“ k označení jakéhokoli varování, které nenese žádné skutečné důsledky, což byla narážka na opakované čínské výzvy americké protistraně během konfliktu v Tchajwanském průlivu, každá z nichž byla Číňany označována jako „poslední varování.“ Mezi lety 1958 a 1964 Peking takových „posledních varování“ vydal přes 900. Pokud ovšem jednoho dne čínskému tygrovi dojde trpělivost, důsledky mohou být skutečně katastrofální. Podle nynějších analýz tchajwanské vlády, bude Čína na plnohodnotnou invazi ostrova připravena do roku 2025.
Vzájemné nepochopení a nedůvěra panující na obou stranách probíhajícího geopolitického souboje mezi USA a Čínou zákonitě vedou k dalším agresivním reakcím z obou stran, čímž se roztáčí nebezpečná spirála zhoršující se eskalace. Není přitom nutné připomínat, že takováto trvající krize mezi jadernými mocnostmi přináší oprávněné bezpečnostní obavy. Zaznívají varovné hlasy, že jedinou alternativou ke stabilní dohodě o vzájemné koexistenci USA a Číny v rámci vyváženého multipolárního systému, je pád do tzv. Thukydidovy pasti, což je termín, kterým americký politolog Graham T. Allison označuje vysokou pravděpodobnost války za situace, kdy se nová velmoc snaží nahradit starého hegemona. Weissová píše, že obě strany se musí zdržet dalších zbytečných provokací a započít konstruktivní dialog o budoucím směřování světa. Způsob, jakým se k hrozící konfrontaci dvou těžkých vah světové velmocenské politiky postaví lídři obou jmenovaných států, pravděpodobně ovlivní osud lidstva na dalších několik desetiletí, ne-li staletí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: AKS
